Cestopis Čína, Tibet, Nepál a Indie


23. říjen 2005

Už dopředu jsme měli po internetu zajištěný hotel a tak nás na letišti čekal chlapík s cedulkou, který nás zavedl k taxíkům, které nás odvezly k hotelu. Jeden z taxíků byl Ambasador. Cesta z letiště měla být v ceně hotelu, ale nakonec jsme museli půlku zaplatit. Prý máme moc zavazadel. Nevím, co si představovali, protože pět lidí by se nás do jednoho auta tak jako tak nenamačkalo. Ta polovina, kterou jsme museli zaplatit, byla více, než jsme pak zaplatili za mikrobus na letiště pro všechny. Hotel nebyl nic moc, probíhala zrovna rekonstrukce, ale dostali jsme zcela nově zrenovované pokoje zařízené úplně novým nábytkem.
Bydleli jsme poblíž vlakového nádraží na hranici mezi starým a novým Dilí. Vydali jsme se večer na procházku po okolí, byl tam příšerný dopravní chaos a nechutné davy lidí.


Dojem dne: v Indii nikdy nic nestojí tolik, co si dohodnete. Vždycky chtějí něco navíc.

24. říjen 2005

Vyrážíme na okružní jízdu městem. Jak jsme zjistili, pondělí není zrovna ideální den pro takový podnik, v některých místech mají zavřeno.

U minaretu Kutub
U minaretu Kutub; Dílí, Indie
Začali jsme u mešity Jama Masjid, která je největší v Indii. Řidič nám tam ani nechtěl zastavit, evidentně nenáviděl muslimy. Přesto jsme na chvíli vystoupili. Další zastávka u Červené pevnosti byla krátká – v pondělí tu je zavřeno a tak jsme se jenom podívali zvenku a odjeli k Bráně Indie. Je to něco jako Vítězný oblouk v Paříži. Projeli jsme pak kolem místokrálovského paláce (dnes parlament, nesměli jsme tam ani zastavit) a pak jsme zamířili na jih města ke Qutb Minar.
Lotosový chrám
Lotosový chrám; Dílí, Indie
Toto je nádherný areál polozřícených budov, kterým vévodí nádherný minaret. Toto místo je známé taky železným pilířem, který se přesto, že je starý více než 1600 let, neroznadl na rez. Nelze říct, že by nerezavěl – v dolní části je už rzí docela prožraný, ale zejména horní část je pěkně zachovaná.
Kolem zavřeného Lotosového chrámu jsme pak dojeli k Humayun's Tomb, kde jsme se zdrželi prohlídkou snad tři hodiny.
Poslední zastávku jsme udělali u jednoho hinduistického chrámu. V jeho prodejně jsem si koupil za skoro poslední peníze pěknou dřevěnou sošku.
Večer jsme měli ještě trochu času a tak jsme se vydali na poslední nákupy. Tamara sháněla kožené sandály, já jsem chtěl kožený pásek a tak jsme se vydali na tržiště Palika na Connaught Place, kde se na kožené zboží zaměřují. Koupit pěkný pásek se ukázalo jako problém, je jich tu sice nepřeberné množství, ale skoro všechny jsou z umělé kůže. Navíc jsou tu neskutečně otravní prodavači.
Hinduistický chrám
Hinduistický chrám; Dílí, Indie
Koupil jsem jeden opasek, který snad je z kůže a pak jsem zhnuseně tržiště opustil.
Auto na letiště jsme si zajistili sami, protože v hotelu chtěli moc peněz. Když jsme dojeli na místo, chtěl řidič místo dohodnutých tří set rupií tři sta padesát. Stejně mi zbylo nějakých 80 rupií, což ani nestojí za výměnu, tak jsem mu je vrazil a chlapík spokojeně zmizel.
Na letišti jsme narazil na problém – nějak moc jsem nakupoval a tak mě otravovali s placením nadváhy. Dokonce mi zvážili i batůžek do kabiny.
To mě pochopitelně namíchlo, vzal jsem si batoh zpátky, těžké věci jsem si oblékl na sebe, obul jsem si místo sandálů vysoké pohorky, batůžek jsem na chvíli nechal u Pavla a šel jsem se znovu odbavit. To bylo u jiné přepážky, váha batohu byla jakž takž vpořádku, takže mi zavazadlo přijali bez placení nadváhy.
Let měl hodinu zpoždění, ale v Moskvě jsme stihli přípoj bez větších problémů.


Dojem dne: Tak otravné prodavače jako na tržnicích v Indii jsem ještě v životě nepotkal.

Copyright © Vladimír Rýpar a Antonín Pokorný, 2005





Zpět: Cestopis Nepál Na hlavní menu Vpřed: Obrázky Čína (1)