Cestopis Indonésie



Zobrazit Google mapu ostrova Java na celé obrazovce

15.1.2011
V botanické zahradě
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: V botanické zahradě Kebun Raya ve městtě Bogor, ostrov Java
   Ráno stojí před cestovkou už zase jiný minibus. Tuhle výměnu jsem nějak nepochopil, ale to není důležité, nakládáme si zavazadla a protože Miloš byl s hledáním proužkované neúspěšný, odjíždíme bez ní na jih do Bogor Raya. Tady jsme navštívili botanickou zahradu, pak jsme se zastavili na tržišti, najedli jsme se tam v jedné malé jídelně a pak jsme ještě fotili jelínky v zahradě u královského paláce. Pak už odjíždíme na západ do Bandungu. Projeli jsme horským sedlem ve výšce skoro 1500 metrů nad mořem. Konstatovali jsme, že hustota osídlení na Jávě je velmi vysoká – silnice byla po celou dobu lemovaná teměř nepřerušovanými řadami domů. Takto tomu bylo prakticky na celé Jávě.
Jelínci u královského paláce
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: jelínci u královského paláce ve městtě Bogor, ostrov Java
   V Bandungu jsme měli problém najít ubytování. Hotely v centru, kde jsme měli podle Lonely Planet něco vytipované, byly buď plné, nebo drahé. Indra, to byl řidič a majitel toho autobusu, se kterým jsme teď jezdili, nás pak zavezl někam mimo centrum, kde to znal a ubytování bylo. Pokoje byly bez klimatizace, ale ta nebyla potřeba – Bandung leží v nadmořské výšce 750 metrů, takže tam nebylo tak vedro.
   Od této chvíle nám ubytování zařizoval on, většinou ho domlouval dopředu telefonicky, takže když jsme dojeli, už o nás věděli.
   Vyslali jsme Indru, aby nám někde sehnal pivo a pak jsme večer poseděli na lavečkách na hotelovém parkovišti.

16.1.2011
   V noci pršelo, ale ráno už vykukuje sluníčko.
   Snídáme v jídelně naproti hotelu a hned po sedmé odjíždíme k nedaleké sopce Tangkuban Perahu. Je neděle, cestou vidíme konečně nějaká kola (doteď to byla samá motorka), ale jsou to vesměs horská kola lidí, kteří jedou na výlet do okolí sopky.
Tangkuban Parahu
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: sopka Tangkuban Parahu na ostrově Java
   Náš minibus nás vyvezl až nahoru na sopku do výšky 1850 metů. Je tu narváno – desítky aut, stovky lidí... No jo, je neděle. Ale stačilo ujít pár set metrů a nikde nikdo.
   Obešli jsme kráter kolem dokola, v nejvyšším místě jsme si dali instantní polévku u osamoceného stánku.
   Odpoledne jsme se pod sopkou vykoupali v termálním koupališti a pak už jsme zamířili k jižnímu pobřeží. Do Pangandaranu dojíždíme až kolem půl jedenácté večer, i tak si jdeme sednout na pláž do jedné restaurace, která je ještě otevřená. Měl tam i nějaké pivo, tři láhve byly vychlazené, další čtyři nám dal do mrazáku, aby se alespoň trochu vychladily. K jídlu tu byly jenom instantní nudlové polévky.
17.1.2011
   Ráno odjíždíme kousek na západ do Zeleného kaňonu. Míjíme několik škol,
Ranní nástup ve škole
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: školáci při pondělním nástupu poblíž města Pangandaran
všude stojí děti a učitelé na nádvořích a mají nějaký nástup. Zastavujeme u jedné ze škol a fotíme. Takové nástupy se dělají každé pondělí ráno, vysvětluje Indra.
   Jedeme podél moře, u cesty stojí na mnoha místech žluté cedule s varováním před tsunami. V roce 2006 tady nebylo veselo...
   Dojíždíme na parkoviště u přístavu na řece, odkud se odjíždí do Zeleného kaňonu. Jackfruit, který jsme koupili ještě na Sumatře, začíná téct a tak je nejvyšší čas ho zkonzumovat. Netušíme, co to ten green kaňon vlastně je, tak se ptáme, jestli si jackfruit můžeme vzít do lodi sebou a udělat si v kaňonu piknik. Prý ano (tady vám ne nikdo neřekne), tak ho nakládáme a plujeme proti proudu. Po dvaceti minutách plavby se koryto řeky zúžilo a břehy se změnily ve skalní stěny, které se příkře zvedaly. Pak jsme dopluli ke skalnímu předělu v jeskyni, dál se plout nedalo. Ze stropu kapala voda.

Green kaňon
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: cesta lodí do Green kaňonu na ostrovu Java. Autor: Anton Fiala
Green kaňon
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: Green kaňon, ostrov Java. Autor: Anton Fiala
   Vystoupili jsme, dále jsme museli plavat. Nebylo to úplně jednoduché, proud byl znatelný a tak jsme s spíše ručkovali po skalních výstupcích. Další skalní předěl jsme museli přelézt po skále.
   Kaňon není dlouhý, ale je tu pěkně. Ze skal visí vzdušné kořeny, kape voda, světlo se různě odráží na mokrých stěnách. Miloš filmuje vodotěsnou kamerou.
   Cesta zpátky po proudu byla jednodušší, za pár minut jsme u lodí a s loděmi po chvíli v přístavu. Jackfruit jsme dovezli zpátky – v údolí na skalním předělu na nějaký piknik nebylo ani pomyšlení, tak jsme ho naporcovali na lavičce u parkoviště.
Rozřezaný jackfruit. Autor: Anton Fiala
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: rozřezaný jackfruit
Nevěděli jsme ani, jak ho načít., tak nám ho rozřízl průvodce, který nás provázel v údolí. Po pravdě řečeno, jeho chuť nikoho neuchvátila, v některých místech se už začal kazit. Navíc lepil jako čert, nešlo to z rukou umýt ani vodou. Nějací místní nám poradili, že je možné si ruce umýt pomocí jackfruitových pecek – šťáva z povrchu pecek opravdu trochu zneutralizovala tu lepivou šťávu z vlákniny. Jeden z místňáků se nás pak zeptal, co s tím jackfruitem budeme dělat, muselo na nás být vidět, že nám nejede. Celí šťastní jsme jim ho nechali i s mým pytlem na batoh, ve kterém jsme ho do té chvíle nosili. Tu lepivou šťávu bych z něj asi nedostal...
   Zastavili jsme se ještě v deltě řeky, tam prý uměle vysazují mangrovy, aby trochu chránily proti přívalům vody při tsunami a v želví stanici, kde odchovávají želvy a pak je vypouštějí do moře. Nebyla ale sezóna, kdy želvy kladou vejce a tak jsme tam viděli jenom pár velkých želv, které tam mají pro turisty.
Miloš s želvou
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: Miloš s želvou v odchovné stanici. Autor: Anton Fiala
   Vrátili jsme se do Pandangaranu a pokračujeme na východ podél pobřeží. Indra nás varoval, že je tam příšerná cesta, že pojedeme velmi pomalu a dlouho, bohužel jsme si nedali poradit. Cesta byla kdysi asfaltová, teď tam ale bylo více děr než asfaltu. Jeli jsme krokem, viděli jsme kulové. Jediné, co ta cesta přinesla je zkušenost, jak příšerná může být silnice.
Varování řed Tsunami, Pandangaran
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie:varování před tsunami v Pandangaranu
   Když jsme po pobřeží dojeli do místa, kde bylo možné odbočit do vnitrozemí, učinili jsme tak. Vrátili jsme se na cestu, po které bychom jeli, kdybychom se neplácali po pobřeží, jeli jsme dlouho zpátky na severozápad a teprve v Banjaru jsme zamířili na východ. Večer za hustého deště dojíždíme do Yogyakarty, ubytováváme se na tři dny v hotelu Harmony Inn (s bazénem, který jsme používali při každé příležitosti.) U bazénu byl i bar, ale obsluha byla mizerná.
   Tak, konstatoval jsem, konečně jsme se dostali tam, kde ostatní začínají. Hodně turistů totiž západní Jávu vynechá, přejedou nebo přeletí z Jakarty do Yogykarty a odtud pokračují na východ přes sopky na Bali.

18.1.2011
   Jedeme k chrámu Borobudur. Indra nám něco říkal o lávě ze sopky, že neví, jestli dojedeme. Opravdu jsme projížděli oblastmi, které zasáhl příval laharu, tedy směs pyroklastického materiálu, kamenů a vody, které se po
Domy zavalené laharem
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie: domy zasažené laharem, poblíž města Yogyakarta, ostrov Java
přívalových deštích valí ze svahů sopky. Silnice ale byla průjezdná, jenom jsme se tam na chvíli zastavili a žasli nad množstvím materiálu, který sem přinesla voda, pokud jsme dobře rozuměli, tak před čtrnácti dny. Některé kameny byly velké jak auta. Přitom v dohledu nebyly nějaké kopce vidět, sopka je vzdálena nějakých 30 kilometrů. Když se jednou dá lahar do pohybu, tak se už asi hned tak nezastaví.
   Kolem deváté jsme u buddhistického chrámu Borobudur. Vcházíme vstupem pro cizince, platíme 15 amerických dolarů na osobu, místní platí 10.000 Rp, tedy pětinu. No jo, turisty je potřeba zkasírovat, aby bylo na opravy.
   Vykukuje sluníčko, chrám je pěkný. Často se s námi chce někdo vyfotit, máme z toho psinu. Z čeho psinu nemáme, jsou děsné otravní prodavači – nešlo se jich zbavit. Nestačilo slušné tidak, trimagazi (děkuji, nepotřebuji) a pokud někdo něco koupil, aby se jich zbavil, tak to byla ta nejhorší možná věc – viděli, že je člověk měkký a vrhli se na něj o to houževnatěji s pokřikem, ať koupí další... Chrám pochází s 9. století, jeho historii si v případě zájmu přečtěte na Wikipedii (v češtině).
Chrám Borobudur, celkový pohled
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: chrám Borobudur, celkový pohled
Stupy na horní plošině chrámu Borobudur
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: chrám Borobudur, stupy na horní plošině chrámu
Chrám Borobudur, socha uvnitř stupy
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: chrám Borobudur, socha uvnitř stupy
Chrám Borobudur, detail výzdoby
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: chrám Borobudur, detail výzdoby
   Projeli jsme kolem malého hinduistického chrámu Pawon, ani jsme nezastavili, to rozhodl Miloš. Netuším proč. Zastávku děláme až u budhistického chrámu Mendut o pár set metrů dále. Tento chrám je tvořený jedním objektem, poblíž kterého stojí posvátný strom.
Chrám Mendut, celkový pohled
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: chrám Mendut, celkový pohled
Chrám Mendut, socha uvnitř
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: chrám Mendut, socha uvnitř chrámu
Chrám Mendut, schodiště
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: chrám Mendut
Chrám Mendut, posvátný strom
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java: posvátný strom u chrámu Mendut
   Zastavili jsme se v jedné stříbrotepecké dílně, měli tam veliký obchod se svými výrobky. Stříbro není moje parketa, a tak když jsem v nejzapadlejší části prodejny našel samostatnou místnost s dřevěnými suvenýry, tak jsme si je tam v klidu mohl prohrabat, nikdo tam nebyl, nikdo mě neotravoval... Měli tam všechno možné, od kirisů a masek až po dřevěné hlavolamy. Nějaký pěkný kiris bych i koupil, ale nelíbilo se mi jejich provedení, byl to šmejd pro turisty.
   Postupně se zatahuje, prší. Odpoledne jsme chtěli jít k sopce Merapi, ale za tohoto počasí to vzdáváme a jedeme k Prambananu. Dojeli jsme tam a leje jako z konve. Přesto jsme si po 13 dolarech koupili vstupenky a šli jsme do areálu. Ani jsme si nebral kameru a foťák.
   Po dvaceti minutách přestalo pršet, jako když utne. S Milanem, který měl foťák taky v autě, jsme si pro ně zašli. Sice už nepršelo, ale světlo ani tak nebylo optimální. I tak jsme něco nafotili.
Chrám Prambanan, celkový pohled
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java:  chrám Prambanan, celkový pohled
Chrám Prambanan, chrlič vody
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java:  chrám Prambanan, chrlič vody
Chrám Prambanan, detail výzdoby
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java:  chrám Prambanan, detail výzdoby
Chrám Prambanan, detail výzdoby
Obrázky ke stránce cestopis Indonésie, Java:  chrám Prambanan, detail výzdoby
   Prambanan je prý nejvýznamější chrámový komplex v Indonésii a byl vybudován v devátém až desátém století našeho letopočtu. Později byl opuštěn, od roku 1918 do 1953 probíhala rekonstrukce. Chrám byl ale znovu zničený při zemětřesení v roce 2006. Z toho důvodu dodnes probíhá nová rekonstrukce. Další podrobnosti najdete třeba ve Wikipedii.
   Pokud byli prodavači v Borobuduru otravní, tak tady byli nesnesitelní. Když jsme u východu zjistili, že bychom museli projít uzavřenou tržnicí, Miloš se zašprajcoval a vrátili jsme se východem zpět do areálu. Od východu jsme přešli ke vchodu, ve vstupní hale jsme si dali čaj a vchodem, před kterým nebyli prodavači, jsme areál opustili. Sice se nám v tom chabě snažili zabránit, ale neměli šanci.
   Po chvíli u auta dal Indra Milošovi mobil, že má hovor. Ten ho popadl a čtvrt hodiny cukroval, přemlouval proužkovanou, aby za ním přijela na Bali atd. Teprve pak zjistil, že nevolá proužkovaná, ale ta ženská z cestovky, kde jsme si pronajímali auto. Do této chvíle volala každý den, jestli je všechno v pořádku, ode dneška už nezavolala...

Copyright © Vladimír Rýpar a Anton Fiala (Foart), 2011


Zpět: Sumatra   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Jáva 2