Cestopis Aljaška a Kanada


Díl třetí: Trajektem do Juneau a do Haines

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu, při které byly mým cílem zejména Aljaška a Kanada. Uskutečnila se v srpnu a září 2003.

Jednotlivé části cestopisu:

Západ USA

Kanada: Banf a Jasper

.:Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

Kanada: Chilkoot

Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Fotogalerie k cestopisům:

Západ USA

Západní Kanada

Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

Kanada: Whitehorse

Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Odkazy

Jan Welzl



Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu




Konstrukční kancelář ACR
Cesty, cestování a cestopisy na stránce Volání dálek
Konstruktionsbüro ACR
Cesty, cestování a cestopisy na dalších stránkách

Protože byla nepříjemně ranní hodina po poloprobdělé noci, kterou jsme strávili na cestě v autě, naší první starostí bylo, kde složíme hlavu. Kajuty jsme si nepronajímali, protože byly nepříjemně drahé. Někteří spolucestující si postavili stany na horní palubě trajekru v místě, kde nefoukalo. Samozřejmě to musely být stany takové konstrukce, které nepotřebují kolíky.
Na palubě trajektu
Stopa za trajektem
My jsme si sebou z auta vzali spacáky a karimatky. Chvíli jsme se toulali po palubách a hledali nejvhodnější místo. Nakonec jsme skončili ve společenské místnosti, kde byla televize. Ta však v noci neběžela, takže nás nerušila ve spaní a ani my jsme nikomu nepřekáželi.
Na trajektu bylo povoleno spát ve veřejných prostorách podstatě kdekoliv, s vyjímkou dětského koutku. Spát bylo možné i v přední vyhlídkové kabině, ale jenom v noci. Kdo by měl strach o své věci, je možno si je uschovat do kovových skříněk, obdobných, jaké jsou u nás na vlakových nádražích.
Na palubě trajektu
Stan na palubě trajektu
Probudili jsme se do pěkného dne, sluníčko svítilo, a tak jsme čas trávili poleháváním na palubě na lehátkách, fotografováním, čtením... Trajekt se zastavoval v Ketchikanu, Wrangellu a Petersburgu. Ve Wrangellu se nacházejí čtyři indiánské totemy a protože jsme se trochu nudili, rozhodli jsme se, že zastávku využijeme k jejich prohlídce. Podle mapy v průvodci jsme odhadli, že je to nějakých 500 metrů od přístavu. Šli jsme dál a dál a stále jsme je nemohli najít. Potom jsme se i ptali na cestu a říkali nám, že to už není daleko. Já s Jirkou jsme "vyměkli", neměli jsme chuť dobíhat na loď poklusem a vrátili jsme se. Miloš s Romanem to nevzdali a v pořádku se stihli vrátit.
Na trajektu jsme strávili celkem dvě noci a pak jsme vystoupili a ubytovali se v kempu nedaleko od hlavního města Aljašky - Juneau. Kemp byl v těsné blízkosti ledovce Mendenhall.
Juneau je nevelké město protkané sítí uliček a schodišť. Většina z 20000 obyvatel je zaměstnána ve státní správě. V roce 1880 zde bylo nalezeno zlato a od té doby začalo vznikat město. Původně se jmenovalo Harissburg, potom Rockwell a jménem Juneau se pyšní od roku 1881. Do Juneau nevedou žádné cesty, je se sem možné dostat jenom letadlem nebo lodí.
Naskýtá se otázka, proč je hlavním městem Aljašky právě takový (obyvatelé Aljašky prominou) "zapadákov". Má to historické důvody. V současnosti se různá města, jako Anchorage nebo Fairbanks, přou o to, kdo se má stát hlavním městem. V roce 1974 bylo rozhodnuto, že bude posaveno nové hlavní město se jménem Willow na "zelené louce" nedaleko na sever od Anchorage. Dodnes však zůstalo jenom u rozhodnutí a hlavním městem nadále zůstává Juneau.
Ledovec Mendenhall
Ledovec Mendenhall, Juneau, Aljaška
Seznamování s okolím jsme začali u ledovce. Vyšlápli jsme na dva traily kolem ledovce, napřed jsme šli východní stranou, což jsme zvládli za chvíli. Cesta dvořila několikakilometrovou smyčku, která končila nedaleko výchozího bodu. Bylo tady docela dost turistů, asi taky proto, že v přístavu kotvila velká výletní loď a tato trasa nebyla nijak dlouhá ani náročná.
Odpoledne jsme přejeli autem na druhou stranu jezera, kde začínala cesta, která kopírovala západní stranu údolí. Nejprve jsme šli po rovině podél jezera a pak se cesta šplhala stěnou údolí stále výše, až jsme se dostali vysoko nad ledovec, odkud se nám otevřely nádherné výhledy. Potom cesta odbočila do hor a postupně začala stoupat směrem k Mount Ginnis. Šli jsme stále lesem, chvílemi bylo bláto. Po dost dlouhé době se opět naskytly nádherné výhledy do údolí.
Počasí ideální, obloha modrá. To bylo docela štěstí, v průměru tu prý prší kolem 260 dní v roce. Bylo docela horko a tak mi došlo pití. Vodu jsem si nabral v malém potůčku, jehož voda vypadala čistá. Přesto jsem do ní přidal desinfekční tablety, protože jsem si nechtěl zahrávat se zdravím, vždyť girardia, lamblia a podobné neřádstvo se může vyskytovat i ve zdánlivě čisté vodě.
Už delší dobu jsem zaostával za skupinkou, která šla přede mnou. Nakonec jsem se v úseku, který spíše připomínal horolezení než turistiku, vzdal, chvíli jsem se "pásl" na borůvkách, které tady zrovna dozrávaly v obrovském množství a pak jsem se vrátil do tábora. Vrcholu Mount Ginnis jsem nedosáhl a znám jej jenom z fotografií a vyprávění.
Spali jsme v již zmiňovaném kempu. Další noc jsme plánovali spát v hotelu v Juneau, ale protože jsme telefonicky zjistili, že není volné místo, druhý den jsme se nebalili a vyjeli jsme si jenom na výlet do Juneau. Po krátké prohlídce města jsme s Jirkou vyrazili směrem na Roberts Peak, ale šli jsme jenom kousek, na konečnou stanici lanovky, což je
Kříž Otce Browna
Kříž Otce Browna, Juneau, Aljaška
jenom pár kilometrů daleko a asi 600 metrů vysoko nad mořem. Byli jsme přece jenom utahaní z předchozího dne. Nahoře se nacházejí mimo jiné tři totemy vytesané v živých stromech. Našli jsme jenom dva, ale to ty zajímavější. Cestu nahoru jsme zakončili na vrcholku jakéhosi kopce, na kterém stál dřevěný kříž (Kříž otce Browna). Cestou zpět jsme skoro nahoře potkali Michala.
Navštívil jsem taky Státní muzeum, které je docela zajímavé, spodní část je věnována exodu lidí na Aljašku v době zlaté horečky, najdeme zde m.j. spousty dobových fotografií. Další část je věnována indiánům, pardon, původním obyvatelům. Má zde své místo i Ruská Aljašja, lodní doprava a zvěř atd.
Miloš s Romanem koupili čtrnáctidenní rybářský lístek (50 USD), udici a podběrák, popadli můj roztržený mexický batoh a vyrazili na lov. Vrátili se za chvíli se čtyřmi krásnými stříbrnými lososy. Úplně při tom lovu potrhali podběrák. Večer jsme je opekli nad ohněm na alobalu.
Další den jsme vstávali tak, abychom se v pět hodin ráno mohli nalodit na trajekt a tím pokračovali v cestě na sever do Haines. Trajekt byl opět Taku, cestu jsem z části prospal. Byla to škoda, protože právě v této části jsou kanály, po kterých trajekt pluje, nejužší, takže se pluje blízko břehu. Tím pádem je z lodi pěkný výhled.
Použil jsem také s povděkem sprchu, protože kemp, ve kterém jsme spali, byl jeden z těch jednodušších a takovými výdobytky civilizace neoplýval.
V odpoledních hodinách jsme v přístavu Haines vyjeli z trajektu. Udělali jsme si skupinovou fotku s autem a trajektem na pozadí. Přístav Haines leží stejně jako Juneau na území Aljašky, ale po pár kilometrech vjíždíme opět do Kanady. Ani jsme nemuseli ukazovat pasy.
K večeru přijíždíme k národnímu parku Kluane. Spali jsme v kempu u stejnojmenného jezera, teplota se pohybovala kolem nuly. Řádili tady trochu komáři, ale nepřesahovalo to snesitelné meze. Měli jsme prý štěstí, letos se jich neurodilo...

Na hlavní menu