Cestopis Aljaška a Kanada

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu, při které byly mým cílem zejména Aljaška a Kanada. Uskutečnila se v srpnu a září 2003.

Jednotlivé části cestopisu:

Západ USA

Kanada: Banf a Jasper

Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

.:Kanada: Chilkoot

Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Fotogalerie k cestopisům:

Západ USA

Západní Kanada

Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

Kanada: Whitehorse

Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Odkazy

Jan Welzl

Ráno opouštíme Dawson a cestujeme podél Yukonu směrem na jih. Míjíme peřeje Five Fingers, které dříve tvořily velkou překážku pro zlatokopy, kteří se plavili po řece Yukon od Bennettova jezera. Později bylo ale koryto prohloubeno dynamitem, takže tam mohly proplouvat i parníky.
Nocujeme ve Whitehorse, kde necháváme opravit ucházející kolo přívěsu a odjíždíme do Skagway.
Toto město má zajímavou historii – právě zde přistávalo velmi mnoho zlatokopů, aby zde započali pevninskou část své cesty za zlatým snem, a to buď přes White Pass nebo přes Chilkootský průsmyk.

Trek přes Chilkoot Pass - Bažiny kolem řeky Taya

Nejprve, od roku 1882, byla známá jen cesta přes Chilkoot Pass. Později byla objevena stezka White Passem, který je sice vyšší, ale méně strmý a proto zde bylo možno dopravovat zásoby na koňských hřbetech. Většina lidí pak začala chodit tudy, ale pak byla v Chilkootském průsmyku dokončena lanovka a lidé se zase hrnuli sem. Sláva Chilkootu však netrvala dlouho, v okamžiku, kdy byla zprovozněna železnice, už o Chilkoot asi nikdo nezavadil a všichni, kdo na to měli, začali jezdit vlakem.
Železnice ze Skagway přes White Pass k Bennettovu jezeru jezdí dodnes, přes sedlo vede i silnice, která míjí Bennettovo jezero ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů (přímo k jezeru vede jenom železnice a cesta pro pěší.) Právě touto cestou jsme jeli a protože Skagway je americké město, překračovali jsme opět kanadsko - americké hranice.
Ve městě Skagway sídlil i gang vedený Mejdlíčkem Smithem, který zlatokopy olupoval. Přítrž tomuto gangu udělal až poručík Reid, který Smithe zastřelil. Sám však byl při přestřelce postřelen a po několika dnech zemřel, takže dnes odpočívají na stejném hřbitově. Smith jako gangster na okraji hřbitova, Raid s velkým kamenným pomníkem uprostřed hřbitova.

Most ke Canyon City

Když jsme do města přijeli, bylo zde hotové boží dopuštění – v přístavu stály dvě obrovské výletní lodě, ze kterých se vylodily stovky turistů. Prošli jsme se přelidněnými ulicemi a zašli jsme se podívat na hřbitov.
Kolem cesty přes Chilkoot Pass jsou dnes zřízeny Národní historické parky, jeden na americké straně, druhý na kanadské (státní hranice prochází právě sedlem Chilkoot Pass). Měli jsme od začátku v plánu projít tuto trasu a přijatelné počasí nás v tomto rozhodnutí podpořilo. Cesta začala už ve Skagway, kde jsme si museli zakoupit permity na cestu, kde bylo přesně určeno, ve kterých kempech budeme spát a který den projdeme sedlem. Turistický ruch je zde naštěstí alespoň trochu regulován, aby v sedle nebyla hlava na hlavě. Prodělali jsme krátké školení o tom, jak se máme v parcích chovat, abychom je zachovali ve stejném stavu i pro jiné turisty, a jak se chovat k medvědům, kdybychom je potkali. Pak už nám nic nebránilo dojet autem na začátek trailu, který je asi 15 km od Skagway. Byli jsme tam ve dvě hodiny odpoledne.
Cesta vedla nejdříve kolem řeky Taiya, chvílemi močály přímo kolem ní, chvílemi po kopcích okolo. Tak jsme došli až k ruinám Canyon City, které se nacházejí na druhé straně řeky a kam jsme museli jít přes visutý most. Právě tady byla nástupní stanice lanovky. Ze samotného města, které bylo z velké míry stanové, se toho již moc nezachovalo, viděli jsme jenom veliký zrezavělý sporák a kotel, který poháněl lanovku. Mají tu být kdesi zbytky srubů, ale ty jsme nenašli (ani jsme je moc nehledali, protože jsme trochu spěchali. Nevěděli jsme přesně, co nás ještě na cestě čeká.)
Další naše kroky vedly lesem, který se vzhledově příliš neliší od toho u nás. Snad jen hub tu bylo více – desítky hřibů s hlavami jak talíře jsme viděli přímo u cesty. Chvílemi bylo bláto, nejhorší úseky jsou vyspravené deskami. Hned za Canyon city začala cesta stoupat, charakter lesa se změnil, přibylo mechu, kterým byly obaleny stromy i pokrytá země.

Dobová fotografie stoupání do sedla Chilkoot Pass (nad Scales)

Kolem sedmé večer jsme dorazili do Pleasant kempu, kde jsme měli nocovat. Kemp je tvořený několika plácky, kde je možno postavit stany, suchým záchodem, plátěnou boudou, kde je možno jíst v případě nepohody a věšákem, kam je nutno zavěsit na provaz všechny potraviny, toaletní potřeby i odpadky, aby se k nim nedostali medvědi, myši a jiná lesní havěť. Odpadky si musí každý odnést sebou, tekutý odpad (od vaření apod.) se lije do řeky.
Tábor balíme v sedm ráno, teplota je těsně nad nulou. Po půlhodině cesty po rovince docházíme k téměř liduprázdnému Sheep campu, kde prý pro nás nebylo místo. Tento tábor stojí skoro v bažině, stany se stavějí na dřevěných plošinách. Procházíme kempem a cesta začíná pozvolna stále více a více stoupat. Směřujeme k Happy kempu který je sice jenom 16 kilometrů od Pleasant kempu, ale leží až za sedlem ve výšce 1100 m n.m. Vegetace ubývá, procházíme různými kamennými spady, suťovými poli. Jsou už tu jen sporé keře. Otevírají se nádherné výhledy do údolí a na okolní hory, je teplo, mám už jen kraťasy a tričko, polojasno. Nádhera.
Něco před jedenáctou jsem ve Scales. Je to takový odpočinkový bod ve výšce 800 metrů před závěrečným stoupáním. Dělám si půlhodinovou pauzu a o třičtvrtě na jednu jsem nahoře. Těsně pod sedlem ještě něco filmuji (samotné sedlo je jenom taková úzká průrva, ze které není nic vidět) a za chvíli jsem v boudě na kanadské straně. Tam se setkávám s částí naší osmičlenné skupiny, obědváme a pak už společně sestupujeme ke Crater Lake. Cesta kolem jezera vede po rovince, pak se ale začne houpat nahoru a dolů, jak příroda velí. Začínají se objevovat první zakrslé stromy. Krátce před čtvrtou jsme v Happy campu a jsme happy. Máme za sebou 33 kilometrů Chilkoot trailu i samotné sedlo.

Odpočinek v Happy kempu po 33 kilometrech cesty

Stavíme s Jirkou stan a já si pak na sluníčku rozbaluji karimatku a odpočívám vleže. V tak nádherném kempu jsem ještě nespal. Nemám na mysli vybavení, to je stejné jako na americké straně, navíc tu je jenom bezpečnostní skříň na jídlo. Myslím tím řeku, skály, vegetaci a tak.
Cesta z Pleasant kempu do Happy kempu nám trvala necelých devět hodin, samozřejmě s přestávkami. Jistě by to šlo i o něco rychleji, ale kam spěchat? V infocentru nás strašili, že je to cesta na 10 – 12 hodin, že byl zaznamenán případ, že to kdosi šel šestnáct hodin…
V šest hodin večer se zatahuje a prší celou noc. Při večeři jsme jednohlasně odhlasovali, že dovolujeme, aby přes noc pršelo, ale že zítra musí být pěkné počasí.
Kolem osmé se vydáváme na cestu, je trochu mlha, která se už začíná trhat a co je důležité, už neprší. Jdeme stále kolem jezer, je jich tu několik, sluníčko už svítí, borůvky rostou. V jedenáct jsme u Deep Lake kempu (37. kilometr trailu). Cesta dále vede kolem hlubokého kaňonu, na jehož dně teče řeka a před námi se už objevuje jezero Lidemann a v 11:15 jsme už u stejnojmenného kempu. Je to tady už civilizované, jsou tu zasklené vitrínky, mapičky a šipky, co kde je, tedy to, co jsme až doteď postrádali, nebo spíše vůbec nepostrádali.

U Bennettova jezera

Deset minut před jednou jsme v Bare Loon kempu, který je opět umístěn na nádherném místě. Stavíme stany, zavěšujeme jídlo na věšák a pak po druhé hodině jdeme závěrečnou část trailu, tentokrát už nalehko bez batohů. O půl čtvrté jsme na místě, u Bennettova jezera. Krokoměr, kdybychom sebou nějaký měli, by ukazoval 53,1 km. Poslední kilometry jsme šlapali v písku. Tady už rostou normální stromy, hlavně borovice, takže zlatokopové si tu mohli postavit vory či jiná plavidla a pokračovat dále ještě 547 mil po vodě. My jsme jejich příkladu nenásledovali, prohlédli jsme si kostelík, prošli jsme se po břehu jezera kde jsem si na rovné, široké pěšině stačil vyvrtnout kotník a vydali jsme se na zpáteční cestu k Bare Loon Lake kempu.
24.8. Dnes už máme před sebou jenom jenom pár kilometrů, hlavně po kolejích železnice. Cesta byla nudná, v 11 hodin jsme na parkovišti v Log Cabin, kde nás má někdy později čekat odvoz. Dlouhou chvíli si krátíme sběrem hub, tady rostou hlavně babky a klouzci. Autem jsme pak odjeli do Whitehorse, kde jsme si k večeři udělali houbovou smaženici. Na trailu jsme nachodili, myšleno i s cestou do Log Cabin, asi sedmdesát kilometrů.