Cestopis Aljaška a Kanada

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu, při které byly mým cílem zejména Aljaška a Kanada. Uskutečnila se v srpnu a září 2003.

Jednotlivé části cestopisu:

Západ USA

Kanada: Banf a Jasper

Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

Kanada: Chilkoot

.:Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Fotogalerie k cestopisům:

Západ USA

Západní Kanada

Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

Kanada: Whitehorse

Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Odkazy

Jan Welzl

Na cestě

Naše další cesta vede k národnímu parku Kluane. Tady už jsme jednou byli, ale tentokrát se chceme parku věnovat trochu více. Dorazili jsme sem kolem jedné hodiny odpoledne, takže času je žalostně málo a nemáme čas se zastavit v informačním středisku, nechat se proškolit o chování k přírodě a medvědům zvláště, vyzvednout bezpečnostní protimedvědí schránky na jídlo... Porušili jsme tak sice povinnost zaregistrovat vícedenní treky, ale ušetřili dvě hodiny a tím v podstatě celý den, protože jinak bychom se na cestu museli vydat o den později nebo ji protáhnout na tři dny.
Máme v úmyslu jít se podívat na ledovec Kaskawulsh, a to z výšky. Cesta je dlouhá asi třicet kilometrů v jednom směru a má převýšení 1200 m. Máme v úmyslu nafotit ledovec při západu slunce, přenocovat na kopci nad ledovcem, zopakovat fotografování, tentokrát při východu slunce a pak se vrátit k autu.
Vyrážíme tak rychle, jak se jen dá. Nebereme si sebou stany, jenom jednu stanovou celtu pro případ deště, karimatky a spacáky. Na jídlo jen to nejnutnější, většinou jenom müsli-tyčinky. Tato trasa není správou parku oficielně udržovaná, to značí, že tudy každý den neprochází ranger, jako tomu je třeba v Chilkootském průsmyku.
Jdeme čtyři, já, Miloš, Jirka a Roman. Cesta v první části vedla téměř po ideální rovině, podél velké ledovcové řeky Slims River, kterou jsme měli po levé ruce. Místy jsme procházeli bažinatým terénem, vody tak po kotníky. Měli jsme asi štěstí, že tady dlouho nepršelo, jinak bychom si bažin užili trochu více... Poměrně brzo jsme dorazili k prvnímu většímu levostrannému přítoku - Bullion Creeku, který jsme přebrodili v levé části údolí, kde se rozléval do tří nehlubokých ramen.

Brodění Bullion Creeku

V nejhlubším z nich bylo vody asi po kolena. I tak tam ale voda proudila docela svižně a člověk si musel dávat pozor, aby mu na kluzkých kamenech nepodrazila nohy. Voda byla opravdu "svěží", aby taky ne, vždyť teče z ledovce a tak má teplotu jen těsně nad nulou. To jsme poznali zvláště dobře taky díky tomu, že jsme brodili někdo bosky, někdo v ponožkách. Naštěstí si nikdo neukopl palec. Jak jsme zjistili cestou zpátky, ještě více vlevo, v lesíku na břehu Slims River, bylo možno přejít suchou nohou po vyvráceném stromě. Ale byla by to půlkilometrová zacházka.
Další část cesty vedla taky po rovině proti proudu řeky, chvílemi po říčním štěrku, ve kterém byla chůze velmi únavná. Vždy, když se řeka přiblížila ke kopcům natolik, že už nešlo projít, se cesta vyšvihla na tyto kopce aby se po chvíli zase vrátila do údolí. Největší takový přechod skalního hřebínku je asi na dvacátém pátém kilometru cesty, těsně před tábořištěm, kde je možné nocovat. My jsme však jenom prošli okolo a pak jsme šli asi kilometr nepříjemným korytem řeky po hrubém štěrku až k říčce Canada, kterou bylo taky nutno přebrodit. Zvolili jsme místo opět v levé části údolí, skoro v místě, kde se vlévala do Slims River. Vody bylo tentokrát vysoko nad kolena a proud byl dost prudký.
Po přebrodění jsme se museli vrátit asi kilometr do pravé části údolí, kde cesta začala stoupat podél malého potoka se jménem Columbia, přibližně v jihozápadním směru. Neopomněl jsem si nabrat vodu, která tady vypadala čistě. Asi po kilometru stezka odbočila prudce k východu, opustila potok a začala velmi prudce stoupat podél suťového svahu. Místy skoro svislá skála ve mně vzbuzovala obavy. Tady uklouznout, tak mě dole budou sbírat po kouskách. Ostatní už byli daleko přede mnou, Romana jsem viděl někde nahoře jako malou tečku a Jirka s Milošem už dávno zmizeli za obzorem. A cesta stoupala a stoupala. Dával jsem si závazek: "ještě deset kroků a pak odpočinek", ale byl jsem rád, když jsem jich udělal osm... Když už se zdálo, že jsem nahoře, odkryl horizont své tajemství - další kopec… Mezitím se už slunce začalo blížit k obzoru a já jsem ještě pořád nebyl nahoře. Ochladilo se, dech se srážel v obláčky páry. Až teprve pátý horizont znamenal konec trápení, ocitli jsme se téměř na vrcholku hory Observation, odkud byl velmi pěkný výhled na ledovec. A i když už na jeho povrch nedopadaly přímé sluneční paprsky, bylo se na co koukat, ledovec Kaskawulsh je nejnádhernější z ledovců, které jsme na své cestě viděli. Jeho zvláštností je velmi výrazná kresba na povrchu, která je tvořena bočními a středovými morénami.

Bivak nad ledovcem

Snad mi prominete malý výklad. Co to jsou to boční morény? Jsou tvořeny úlomkovitým materiálem, jako jsou kameny, suť, písek a hlína, které napadají na okraje ledovce a jsou unášeny při jeho pomalém pohybu do údolí. Když se setkají dva ledovce z vedlejších údolí, jejich boční morény vytvoří středovou morénu, která je vidět jako pruh ve střední části ledovce. A právě tyto střední a boční morény jsou u tohoto ledovce velmi výrazné a vytvářejí neopakovatelný zážitek při pohledu na něj. Pro úplnost dodávám, že ještě existují čelní morény, které ledovec při svém postupu vytváří před sebou, a spodní morény, které jsou na dně ledové hmoty a jsou vidět až po ústupu ledovce. Právě v nich najdeme charakteristické rýhované valouny. Ještě existuje moréna povrchová, která vzniká napadáním materiálu na povrch ledovce a moréna ablační, která vzniká odtáváním ledovce shora.
Pod vrcholkem kopce se nachází relativně rovné místo, kde bylo možno nocovat a odkud byl nádherný výhled na ledovec pod námi. Dlouho jsem se ale nekochal, bylo už šero a tělo zmožené nezvyklou námahou se hlásilo o své. Od chvíle, kdy jsme odbočili od potoka a začali stoupat, jsme ušli jenom asi dva kilometry, ale nastoupali jsme přes jedenáct set metrů. Našel jsem si kousek rovnějšího místa, nafoukl jsem karimatku a téměř jsem se zhroutil do spacáku.
Západ slunce jsem bohužel zmeškal, opozdil jsem se za ostatními a přišel jsem o čtvrthodinu později, v devět hodin večer, a to už bylo na focení pozdě.
Bivakovali jsme na kopci nad ledovcem, teplota byla večer pod nulou. To jsme poznali i podle toho, že nám namrzala jinovatka na karimatkách. Kolem desáté večer začalo nepříjemně foukat. Bylo jasno a prý snad té noci byla vidět i polární záře, ale i když jsem vždy, když jsem se probudil, zamžoural alespoň jedním okem ze spacáku, nic jsem nezahlédl. Asi jsem propásl tu pravou chvíli.
Neměli jsme sebou protimedvědí schránku na jídlo a tak jsme je zabalili alespoň do hermetických sáčků Ziplock a uskladnili jsme je kus od tábora. Říkali jsme si, že tady na hřebeni nemá medvěd co dělat, nerostou tu borůvky ani houby, ale jeden nikdy neví…

Brodění Canada Creeku

K ránu už to Roman zimou nevydržel a zalezl společně s Jirkou pod celtu. Mně zima nebyla, měl jsem kvalitní spacák, který mi poskytl dostatečnou ochranu proti zimě i větru. Jenom jsem si položil batoh tak, aby trochu mírnil nárazy studeného větru. I tak jsem toho moc nenaspal, každou chvíli jsem se budil.
Ráno kolem sedmé jsme se ještě jednou pokochali nádherným pohledem na ledovec a pak jsme se už bez zbytečného otálení vydali na zpáteční cestu. To bylo kolem půl osmé. Dolů to šlo jenom o něco lépe než nahoru, rozbolela mě kolena. Canada Creek jsme přebrodili hned u ústí údolí, hladina byla o něco nižší než večer, ale přesto sahala vysoko nad kolena. Brodili jsme po dvojicích a vzájemně jsme si dělali oporu. Bullion Creek jsme s Romanem přešli v lesíku po vyvráceném kmeni. Ušetřili jsme brodění, ale kus jsme si zašli. V té době jsem už měl tak říkajíc jazyk na vestě, každou chvíli jsem alespoň na minutku musel zastavit. Na začátek trailu, kde nás čekalo auto, jsme dorazili o tři čtvrtě na čtyři, tedy s třičtvrtěhoddinovým zpožděním proti plánu. Ale já jsem už rychleji nemohl. Přece jenom to sedavé povolání musí zanechat následky, zvláště, když kromě občasné turistiky a plavání nepěstuji žádný sport.
Miloš už nás mezitím se zbytkem skupiny čekal na parkovišti, uvařil nám instantní nudlovou polévku, na kterou jsme se přímo vrhli a pak jsme se už bez dalšího zdržování vydali na cestu do nám již známého Toku, který se nachází na Aljašce. Tím jsme v rámci naší cesty naposledy opustili území Kanady.
Přímo u cesty jsme měli možnost fotit z těsné blízkosti losici s mládětem, která se vůbec nevzrušovala naší přítomností.
V Toku jsem si koupil nový batoh, tentokrát za pětatřicet dolarů. Snad mi chvíli vydrží. (Poznámka: Píše se rok 2008 a batoh stále ještě slouží)