Mexico
MEXIKO
CESTOPIS

Stránka věnovaná cestování po Mexiku



- - - - - MAYOVÉ - - - - -



Mayská kultura se datuje zhruba od 2000 př.n.l. až do roku 1541 n.l., za klasické období označujeme dobu mezi lety 200 – 900. Její tvůrci vynikali v astronomii, matematice a filosofii času, znali hyeroglyfické písmo (nejstarší nápisy jsou z 1. století). Stopy jejich činnosti nacházíme v Guatemale, Belize a v Mexiku ve státech Yucatán, Campeche, Quintana Roo, Tabasco a Chiapas.
Klasické období mayské civilizace, tedy doba, kdy vznikala nejdůležitější, typická díla, se datuje od druhého do devátého století našeho letopočtu. V této době existovalo asi dvacet mocných, navzájem soupeřících městských států. Společnost byla v této době značně rozvrstvena, v čele stál vládce božského původu Temple of the large tables, Chichen Itzá, Mexiko nazývaný ahaw a elita složená ze šlechty, kněží a vojevůdců. Právě kněží byli v této společnosti tvůrci intelektuálních hodnot. Elita svým dětem tvarovala lebky tak, aby byly vzadu zpoštělé, snad aby se podobaly hadím hlavám. Základ obyvatelstva byl tvořen převážně zemědělským lidem. Pěstována byla kukuřice, fazole, rajčata, koření, tabák, chovali krocany, psy a včely. Na rozdíl od nás nevlastnili téměř žádný osobní majetek.
Mayská představa o kosmu spočívala v existenci ploché, čtyřhranné země (záda krokodýla). Nebe o třinácti vrstvách, v rozích podepřené atlanty Bacaby, mělo v každé vrstvě svého boha, stejně, jako devět vrstev podzemního světa Xibalba.
Kultovní obřady zahrnovaly oběti potravin, předmětů (zbraně, šperky, guma, květiny, perly, peří některých ptáků...), prolévání krve a lidské i zvířecí oběti. Dokonce i vládcové na sobě prováděli bolestivé krvavé rituály, aby zajistili plodnost země. Jsou známy například případy propichování jazyka, nosu, loktů, penisu a uší, obvyklé bylo provlékání šňůrky s trny s jazykem. Lidské oběti byly zabíjeny vytrháváním srdce z ještě živého těla. Jindy byla oběť po tom, co napřed tančila se svými budoucími trýzniteli, přivázána ke kůlu a byly na ni stříleny šípy. Jindy bylo tělo zaživa staženo z kůže, kněží se do ní oblékli a tančili v ní. Je znám případ, kdy mladá dívka byla přivázána ke kůlu a byla bita holí s trny tak dlouho, až zemřela. Těla některých obětí byla snězena. Nejčastější způsob usmrcení oběti bylo stětí. Pálilo se mnoho kopálového kadidla. (mnoho těchto obřadů se provádělo až v poklasickém období pod vlivem Toltéků a Aztéků.)
Patrně vlivem zemědělské katastrofy došlo před rokem 900 k úpadku říše, nikoliv však ke zmizení Mayů ze světa, a právě v tomto období, označovaném jako poklasické, byly obětní obřady vystupňovány.
Typická pro mayskou kulturu je štuková výzdoba a nástěnné malby. Města jsou stavěna ve velice volném stylu, ne všechny objekty jsou umístěny kolem centrálního náměstí nebo hlavní ulice, jako je tomu třeba v Teotihuacanu, ale domy jsou částečně bez pevného řádu rozhozeny po území označovaném za město.
Ranně klasické stavby se vyznačují velmi masivními stěnami a stísněnými vnitřními prostory. Jsou případy, kdy přízemí budovy tvoří téměř plný, vyzděný kvádr.
Byly nylezeny parní lázně, tržnice, hřiště na posvátnou hru, bazény, kanalizační systémy, podzemní akvadukt, věže, desítky kilometrů dlouhé silnice široké až devět metrů, pyramidy… Indiánka Mnoho chrámů bylo několikrát přestavováno, typickým příkladem je Kouzelníkova pyramida v Uxmalu, která byla přestavována minimálně 5x, na původní pyramidu byla navršena nová vrstva materiálu a na vrcholu pyramidy byla vždy postavena nová svatyně. Zdá se, že tyto přestavby souvisejí s mayským dvaapadesátiletým stoletím – vždy na začátku nové éry, snad jako výraz pokory a díků za to, že nenastal konec světa, musely být stavby, určené k uctívání bohů, postaveny vždy nově. Mayové neznali klenbu, používali nepravou, přečnělkovou klenbu.
Jejich pyramidy jsou kamenné, většinou čtvercového půdorysu. Výjimku tvoří Kouzelníkova pyramida v Uxmalu, která má oválný půdorys. Viz též styl puuc.
Cenili si především nefrit, stříbro a zlato až v druhé a třetí řadě.
Loklaity: Palenque, Tikal, Boabpak, Copán, Kabah, Uxmal, Chichén Itzá, Tulum,

ASTRONOMIE

Mayové byli vynikající astronomové. Na základě pozorování hvězd sestavili kalendář. Svou činnost ovšem neomezovali jenom na zaznamenávání událostí, ale snažili se tyto události předvídat.
Vypozorovali, že se zatmění opakují v periodě 11958 dní (405 lunárních měsíců, skoro 33 našich let) a tak vypracovali na toto období tabulku. Ta však nebyla zcela přesná, vykazovala za toto období nepřesnost přibližně 34 hodin a proto vytvořili ještě opravný algoritmus, který zajistil možnost předpovědí zatmění s přesností jednoho dne na dobu 4500 let do budoucnosti.

OBJEV NULY

Jako jeden z velikých přínosů Mayů bývá ve všemožných pramenech oslavován "vynález" nuly, který Mayům umožňoval počítat s velkými čísly. Co konkrétně si máme pod touto "nulou" představit? Mayové (a už před nimi Jaguáří lidé, čili archeologičtí Olmékové) používali pro zápis čísel kombinaci pětkové a dvacítkové soustavy, přičemž si vystačili se dvěma symboly pro čísla – s tečkou a vodorovnou čárkou. Tečka znamenala jednotku, čárka pět jednotek. Tyto znaky řadili nad sebou, zdola nahoru. Takže malý příklad, číslice 1, 3, 5, 7, 13, 19:
Mayové - čísla
Až dosud jsme se pohybovali jenom v rámci pětkové soustavy. Číslovku 20 je možno vyjádřit pomocí dvacítkové soustavy jako jednu vyšší jednotku – tečku, která se umisťuje nad tečky a čárky označující číslovky do dvaceti. A zase čárka znamená pět jednotek. Jednotky ještě vyššího řádu (20x20=400) se píší ještě výše atd. Opět příklady, číslice 21, 23, 26, 147, 393, 839:
Mayové - čísla
Až sem je snad všechno jasné. Každá řada teček slouží jako oddělovač řádů. (Například k číslu 839 dojdeme součtem 19+1x20+2x400.) Ale co když chceme vyjádřit číslo, kde se nějaký řád vůbec nevyskytuje - mohlo by dojít třeba k záměně čísel 1, 20, 400 a 8000, což je vždy jedna tečka, patřící ovšem k různým řádům. A právě zde nastupuje ona "proslavená" nula, kterou Mayové ztvárňovali jako stylizovanou lasturu – píše se místo "nezastoupeného" řádu, aby čísla nebyly odlišeny jen různou výškou umístění, což by snadno mohlo vést k omylu. Příklad – čísla 20, 400 a 8000, jak by vypadala bez a jak vypadají s použitím nuly:
Mayové - čísla
Místo běžně používaného symbolu lastury byly používány i jiné symboly.
Na závěr bych htěl říct: Skvělé matematické výpočty byli schopni Mayové provádět díky promyšlenému systému zápisu čísel pomocí pětkové a dvacítkové soustavy, ve kterém měla nula logické místo. Tvrzení, že úspěchů ve výpočtech dosáhli zavedením nuly, je až příliš zjednodušující, nic neříkající a snad i zavádějící.


Kalendář

Právě s matematikou souvisí u Mayů neodmyslitelně kalendář.
Základní jednotkou Mayského kalendáře je den. V kalendářních údajích se udává, kolik dnů uběhlo od počátku jejich letopočtu, to je od 13. srpna 3114 př.n.l., ((2) uvádí 3139 př.n.l.) Tento způsob datování je nazýván dlouhý počet. Nejstarší známé datum dlouhého počtu je rok 36 př.n.l.
Uplynulé dny řadili Mayové do roků, které ovšem měli dva.
Jeden z Mayských roků trval dvě stě šedesát dní a měl třináct dvacetidenních měsíců. Tento rok se nazývá tzolkin a neměl vazbu na žádný astronomický cyklus. Byl to posvátný rok, podle kterého se stanovolaly obětní dny, dny slavností a astronomické výpočty. Je to nejstarší a nejdůležitější kalendář v celé Mezoamerice a je to základní nástroj pro věštce. Dodnes přežívá ve vysočinách Guatemaly. Dny v Tzolkinu nebyly rozděleny do týdnů nebo měsíců, ale byly pojmenovány pomocí kombinací dvacetu jmen dnů a třinácti čísel. Rok začínal u 1 Imix, pak následoval 2 Ik, 3 Akbal atd. až ke 13 Ben, pak čísla znova začala od jedničky, ale jména pokračovala po řadě, 1 Ix, 2 Men, ... 7 Ahaw, pak se začaly znova odvíjet jména, 8 Imix, 9 Ik... atd, až se vystřídaly všechny možné kombinace, kterých bylo 260.
Druhý rok, zvaný nepřesný, měl osmnáct dvacetidenních měsíců, čili uinalů, a na konci se k němu přidávalo ještě pět dnů, které byly považovány za nešťastné a dohromady to je 365 dnů, což je sluneční rok, nazývaný haab.
Pro počítání delších časových úseků ale používalo tzv. přibližný tři sta šedesátidenní rok - tun.
Dvacet tunů tvoří katun, dvacet katunů je baktun, dvacet baktunů je piktun, dvacet piktunů je calabtun, dvacet calabtunů je kinchiltun a 20 kilchintunů je alautun, což je 64 milionů let! A s těmito čísly Mayové počítali už v prvním tisíciletí našeho letopočtu.
Velký obřadní význam měl cyklus 52 let, kdy se sešly výchozí dny haabu a tzolkinu. Mayské náboženství bylo vedeno myšlenkou periodiských stvoření a zániků světa a právě na konci některého 52-letého cyklu byl očekáván konec světa. Nejbližší toto datum je 22.12.2012 (podle jiných zdrojů neděle 23.12.2012), což je zároveň konec třináctého baktunu, tedy 1 872 000 dní od počátku jejich letopočtu, což je taky předpovězený konec světa.
Po příchodu Toltéků do těchto končin přibyl, jak se zdá, ještě třetí rok dlouhý 584 dny, což je doba oběhu Venuše kolem Slunce.
Na dlouhém počtu nezávislý "katunový počet" řadil uplynulý čas do 13 katunů, což zahrnuje cyklus skoro 260-ti let. Tento kalendář se používal zejména v klasickém období pro předpovídání budoucnosti, protože Mayové věřili, že se historie po uplynutí 260-ti let opakuje. Po příchodu Španělů a zániku dlouhého počtu se začal tento kalendář používat i pro zaznamenávání historie.
Doba oběhu Země kolem Slunce trvá 365.2422 dne. My řešíme tuto záležitost tzv. přestupným rokem jednou za čtyři roky (plus stoleté úpravy - viz Georgiánský kalendář), tedy zaokrouhlujeme tuto hodnotu na 365,2425. Mayové řešili tento problém přesným výpočtem odchylek a jejich zaznamenáváním vždy na konci 52-letého období, a to s přesnosti 365,2420. Toho dosáhli jenom pozorováním slunce a hvězd, bez pomoci moderních přístrojů a to už v šestém století našeho letopočtu.


Písmo

Dlouhý počet - příklad - deska z YaxchilánuMayské nápisy se četly zleva doprava a skora dolů, vždy po dvojicích (na obrázku A1, B1, A2, B2, ... B8, C1, D1, ... D8). Texty na stélách často zachycují život jednotlivých vládců. Takovéto stély pak jsou soustředěny do skupin, každá skupina patří jednomu vládci. Jednotlivé stély byly vytvářeny s odstupem ca. 5-ti let a zachycují narození vládce, jeho nástup na trůn, jeho činy, významné události a výročí a posléze i jeho smrt.
Na obrázku desky z Yaxchilánu, převzaté z (9), je glyf A1 takzvaný úvodní glyf. Glyfy B1-B3 pak zachycují datum 9.0.19.2.4, tedy 9 * 144000 + 0 * 7200 + 19 * 360 + 2 * 20 + 4 = 1302884 dnů od začátku mayského letopočtu, což odpovídá 16.říjnu 454 n.l. (pro počítání času se používaly 360-ti denní roky - tuny - proto je použit přepočet 1 - 20 - 360 - 7200 - 144000 a ne 1 - 20 - 400 - 80000 - 160000, který by byl platný pro všechno jiné než čas.)
Mayské písmo bylo "logosylabické", tedy některé znaky znamenají celá slova nebo významy a jiné jsou čistě slabikové nebo fonetické. Více se dočtete třeba v (9). Tuto knihu doporučuji, je pomněrně nová, tedy nezastaralá a podrobná. Luštění mayského písma jde v poslední době mílovými kroky kupředu, takže veškerá literatura velmi rychle zastarává.


Náboženství

podle (1) lze hlavní rysy mayského náboženství charakterizovat takto:
  • Božstva země a deště odvozují svůj původ od hadů a mají i jejich rysy, které se prolínají navzájem a s lidskými rysy. Božstva s čistě lidskou podobou nejsou obvyklá.
  • Jednotliví bohové tvoří čtveřice a jsou spojováni se čtyřmi světovými stranami a barvami, které je symbolizují. Zároveň spolu splývají a jsou čtyřjediní (jediná božská osobnost, kterou sdílejí čtyři subjekty).
  • Pro většinu bohů je příznačná dvojí podoba, někdy jsou dobrosrdeční a jindy zlomyslní, mění pohlaví, někdy jsou "funkce" rozděleny mezi starého a mladého boha.
  • Rozdělení bohů nemá pevný rámec, jeden bůh může patřit ke zcela protichůdným skupinám, například může patřit k nebeské i podsvětní skupině.
  • Velký význam mají bohové spojení s časovými obdobími.
  • Zdvojování či kumulace funkcí - například Kukulkan byl bohem vědění a kněžství, někdy taky bohem větru a dobré úrody, ovzduší, rostlinstva, později i planety Venuše
  • Mayové přijali křesťanství, ale ne jako náhradu svého náboženství, ale skloubili obě víry podle svých představ.
  • Úplně první lidé,

    kteří vstoupili do této mayské oblasti, byli lovci a sběrači, kteří se zde potulovali nejméně od roku 10 000 př.n.l., na konci poslední doby ledové. Byli to potomci těch původních Američanů, kteří překročili Beringovu úžinu z Asie.

    Předklasické období

    (počáteční období, 1800 př.n.l. – 200 n.l.) styl, který ještě nedospěl k tomu, čemu říkáme klasické období.
    Počátky zemědělských civilizací, vznik vesnických komunit, stavba prvních pyramid (kolem roku 500 př.n.l.), keramika, sošky, elementární hieroglyfické písmo, jednoduchý kalendář, vznik městských komunit, počátky používání přečnělkové klenby.

    Klasické období

    období, kdy vznikaly stavby, sochy, malby, užitkové předměty atd. typické pro danou kulturu.
    Klasické období mayské kultury bylo od roku 200 do 900 n.l.
    Raná fáze – (200 – 625) Přečnělková klenba je již plně vyvinuta, je patrný kult stavění stél. Budují se památníky s hieroglyfickými nápisy.
    Rozkvět – (625 – 800) – rozmach sochařství, hieroglyfického písma a architektury. Jemně malovaná keramika, nádherně modelované sošky, vynikající kamenické práce. Pokrok v astronomii a vyspělé aritmetice. Velký růst počtu kultovních středisek a stél. Úpadek na Guatemalské vysočině. Je zatím známo asi čtyřicet měst z tohoto období, z nichž některá měla až 100 000 obyvatel. Celkový počet obyvatelstva je odhadován na 10 milionů.
    Úpadek – (800 – 925) – Jednotlivá střediska jsou postupně opouštěna, obyvatelé navštěvují jen občas chátrající chrámy. Roste tlak barbarských kmenů ze severu.

    Poklasické období

    období, kdy vznikaly objekty ne už typické pro danou kulturu, ale byly vytvořené ve stylu vzniklém smíšením dvou kultur – mayské a toltécké. Úpadek architektury. Užívání kovů.



    Copyright © Vladimír Rýpar 2003

    Cesty daleké i blízké - stránky věnované cestování Partnerská WWW: Konstrukční kancelář ACR