Naše letadlo přistálo v Bodo kolem deváté hodiny večer. Protože jsme měli v úmyslu přejet trajektem ve 4:30 ráno na Lofoty a měli jsme dost času, navštívili jsme ještě v noci Saltstraumen. Zde se v úžině mezi ostrovy Straumen und Straumøy vytvářejí často poměrně mohutné vodní víry – malstromy. Jejich intenzita je závislá na přílivu a odlivu, vždy v době maximálního přílivu nebo maximálního odlivu je proudění minimální a hladina je klidná.

Saltstraumen

       Byli jsme zde 10.8. ve 23:30. Podle výpočtu, který jsem provedl programem wxtide32 byl ten den maximální odliv ve 22:08, ale přesto byla hladina poměrné klidná, jenom občas se u břehů objevilo čeření. Maximální proudění a tím i maximální víry by asi byly až kolem jedné hodiny v noci.
       Jak by to mohlo vypadat při dobrém světle a větším proudění je vidět na obrázcích (převzato z  internetu). Údajně tu občas vznikají víry až 10 metrů v průměru a 4 metry hluboké.
       My jsme ale bohužel nic takového neviděli, bylo taky skoro tma a tak jsme se vrátili do Bodø a v přístavu jsme počkali na trajekt.

Saltstraumen

Moskenes        Přejezd na Lofoty trval čtyři a půl hodiny a tak jsme měli čas si trochu zdřímnout.

       Příbřežní část Norska a zejména ostrovy Lofoty mají výrazně teplejší klima než například oblasti Kanady, které leží na stejné zeměpisné šířce. Je to způsobeno teplým mořským proudem, který sem přívádí teplou vodu z rovníkových oblastí. Většinou se dočteme, že se jedná o Golfský proud, ale podle novějších teorií se jedná o odnož Severního rovníkového proudu. Ono nakonec normálnímu člověku může být jedno, jak se ten teplý mořský proud nazývá, důležité je, že na Lofotách, které leží dvě stě kilometrů nad polarním kruhem, jsou mírné zimy s minimem sněhu a průměrnými teplotami o více než 20 stupňů vyšími, než by tu panovaly bez onoho teplého proudu.
       Vedlejším produktem tohoto mořského proudu je vysoká vzdušná vlhkost, která má za následek časté dešťové srážky.
       Že na tom něco je, jsme zjistili hned při příjezdu na Lofoty – v přístavu Moskenes nás uvítala mohutná nízká oblačnost a sice ne silné, ale zato vytrvalé srážky.
       V přístavu jsme se nezdrželi a vyrazili jsme na jih do osady Å. Zajíždějí sem asi všichni turisté, kteří navštíví Lofoty. Je to nejjižnější místo ostrovů, kam se dá dojet po silnici – po pár stech metrech končí pevnina strmými skalami, které spadají přímo do moře. Dalším důvodem, proč sem lidé jezdí, je romanticky krátký název vesnice a v neposlední řadě je tu pěkně – teda za slušného počasí.

Sušáky na ryby

       Tady jsme poprvé viděli dřevěné sušáky na ryby, na kterých se suší tresky. Hlavní lovecká sezóna tu začíná koncem ledna, kdy se sem tresky připlouvají to relativně teplých vod, které nezamrzají, třít. Za nimi se sem už od nepaměti stahují rybáři z celého norska, protože jinde se v tu dobu moc nedá lovit... Sezóna trvá do dubna.

Rørbu - rybářské domky

       Pro ubytování sezónních rybářů slouží zejména tradičně červené domky, rørbu, které jsou postaveny na kůlech přímo u vody. Důvod jejich polohy u moře je jednoduchý – rybáři nemusí tahat své vybavení daleko a můžou ho z rørb nakládat přímo do lodí. Tradiční červená barva je pozůstatkem z dob, kdy byly domky natírány tresčím tukem a krví. Dnes už ovšem i sem pronikly modenější nátěrové hmoty a v dnešní době je mnoho rørbu v lété pronajímáno turistům.
       Nalovené tresky, a nejsou to nějaké čudly, mohou měřit 120 centimetrů a vážit 14 kilo, je nutno nějak zakonzervovat. V dřívější době, kdy nebyly k dispozici mrazicí kontejnery a nákladní auta pro rychlý transport, bylo kromě nasolení jediným možným způsobem sušení. Právě k tomu slouží i dnes dřevěné sušáky a tresky na nich v mrazivém slaném vzduchu během několika týdnů vyschnou natolik, že ztvrdnou na kost. Však taky odtud pochází slovní spojení „vysušený jako treska". Sušené tresky vydrží při dobrém uskladnění i několik let. Hlavním odběratelem sušených tresek je Itálie.

Rørbu v Nussfjordu

       Dalšími navštívenými místy byly osady Reine, Nussfjord a Henningsvær. Je tu opět možné načerpat atmosféru rybářských vesnic, kde jsou břehy lemovány červenými rørbu.

       Další den jsme měli naplánováno pozorování velryb. Za tím účelem jsme museli přejet až na samotný sever Vesterál, so městečka Andenes. Cestou jsme udělali malou zastávku ve vesnici Kabelvåg u Lofotské katedrály.

Lofotská katedrála

Je to velký kostel na severu Lofot, do kterého se vejde prý až 1200 sedících návštěvníků. Po většinu roku zeje prázdnotou, naplní ho jenom v zimě v tresčí sezóně rybáři.
       V Andenes jsme se napřed zastavili v informačním centru, kde jsme si zakoupili lístky a navštívili jsme zajímavou výstavu věnovanou velrybám. Mají zde mimo jiné i kompletní vorvaní kostru. Pro mne osobně byla překvapující informace, že se vorvani neživí mikroskopickým planktonem, jak jsme měl chybně zafixováno asi ještě ze školní lavice. On ten plankton není zrovna mikroskopický – vorvaň nepohrdne ani třímetrovým hlavonožcem. Rozdávali tu také pilulky proti mořské nemoci – po upozornění, „že to dneska trochu houpe" jsem si raději taky jednu vzal.

Krajina Vesterál

       Naskýtá se otázka, proč jsme museli za vorvani cestovat tak daleko na sever, proč je není možné pozorovat i někde na Lofotách. Odpověď je dost jednoduchá – může za to zvláštní tvar mořského dna, které tu vytváří mělkou kapsu, do které teplý mořský proud (Golfský nebo Severní rovníkový, vyberte si) vynáší z hlubin oceánu velrybí potravu. Tato kapsa se navíc nachází pouhých dvacet kilometrů od pobřeží.
       Ten výraz „mělká kapsa" ale berte s velkou rezervou – mořské dno se tu nachází v hloubce devíti set metrů. Velryby se tu přesto hodně zdržují, protože jinde se musí potápět za potravou až do hloubky dvou kilometrů.
       Následoval přesun do několik set metrů vzdáleného přístavu, nastoupili jsme na loď a asi hodinu jsme se plavili na místo pozorování. Bylo zataženo, ale nepršelo. Teplota se pohybovala kolem patnacti stupňů Celsia a jak už to na moři chodí, foukal dost silný vítr.
       Na lodi mají namontovaný podvodní mikrofon (sonar?), kterým můžou velryby vysledovat i na větší vzdálenost, takže netrvalo dlouho a před lodí jsme zahlédli tmavý hřbet velryby a občasný sloup vodní tříště, jak velryba vydechovala. Loď se po chvíli dostala do takové vzdálenosti, že bylo velrybu docela dobře vidět. Byl to vorvaň. Ten ještě chvíli plul na hladině a pak se začala potápět. Do vduchu se zvedl jeho mohutný ocas. Na tu chvíli jsme všichni čekali a fotili jsme jako o závod.

Ocas vorvaně

       Po deseti minutách jsme byli u druhého vorvaně, pak u třetího. Ten byl na hladině jenom velmi krátce, takzě jsem ho ani netačil dostat do hledáčku kamery, než se potopil. Ono to na houpající lodi není tak jednoduché. Čtvrtý vorvaň ale ukázal svůj ocas zcela optimálně, takže jsem se rozhodl, že vyměním videokameru, kterou jsem do té chvíle používal, za fotoaparát. K mé smůle byl ten vorvaň už poslední, kterého jsme viděli. Všichni pozorovaní vorvani byli samci, samice nežijí tak vysoko na severu a dávají přednost teplejším mořím a žijí spíše ve skupinách. Samci se na podzim vydávají do teplejších moří, aby se spářili se samicemi. Nezi samci dochází k zuřivým soubojům o samice. Dospělí samci měří 15-20 metrů, samice obvykle 10-12 metrů.
        Asi stojí za poznámku, že toto byl nejsevernější bod naší norské cesty - byli jsme zhruba 300 kilometrů nad severním polárním kruhem.
       Po návratu do přístavu jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl do kempu na Lofotech. Dojeli jsme tam až kolem jedné hodimy po půlnoci.