Cestopis Rusko, Mongolsko a Čína


Část severní Čína a Peking

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu přes Rusko a Mongosko, konečným cílem cesty byla Čína .

Jednotlivé části cestopisu:

HOME

Cestopis Rusko

Rusko-Mongolská hranice

Cestopis Mongolsko

.:Cestopis Čína


Obrázkové galerie:

Moskva

Bajkal

Ulan Ude

Ulanbátár

Mongolsko

Severní Čína

Peking



Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu




Konstrukční kancelář ACR
Cesty, cestování a cestopisy na stránce Volání dálek
Konstruktionsbüro ACR
Cesty, cestování a cestopisy na dalších stránkách

Auta, která nás převážela přes hranici, nás vysadila v prvním příhraničním městečku. Tam jsme si u vekslaček měnili peníze. Mám pocit, že okradly skoro každého – dokonale ovládaly své kaukulačky, které jim vždy ukázaly to, co chtěly. Měly tam perfektní organizaci – prodavačka nápojů nejvíce otravovala vždy právě toho, kdo zrovna měnil peníze.
Bubnová věž v Datongu, Čína Když jsme se sešli všichni, odebrali jsme se do nejbližší restaurace, kde jsme se slušně najedli. Láďa mezitím sehnal tlumočníka a pronajal autobus, který nás pak odvezl směrem na Datong, kam jsme ale ten den nedojeli, protože jsme nocovali v hotelu ve městě, kterým jsme projížděli. V Datongu jsme si prohlédli zeď devíti draků a bubnovou věž a chvíli jsme se procházeli po městě. Odpoledne jsme navštívili jeskynní chrám Yungang. Naše další cesta pak vedla do Badalingu k Velké čínské zdi. Měli jsme však smůlu, protože ten den byla hustá mlha, takže jsme viděli tak do vzdálenosti padesáti metrů. Přesto jsem s Viťou prošel celý otevřený úsek od začátku až do konce včetně slepých uliček. V bufetu pod zdí jsem si pak zašel na Čínu (byli jsme v Číně, takže za "Čínu" je tady možno označit jakékoliv jídlo). Následně jsme pak odjeli k nádhernému, 1400 let starému klášteru v Jin-Long kaňonu. Klášter v Jin-Long kaňonu, Čína Dřevěné stavby tohoto kláštera jsou přilepené jako vlaštovčí hnízda ke skalní stěně.
U hrobek císařů dynastie Ming jsme měli zase trochu opar, ale v porovnání s Čínskou zdí to byla pohoda. Jeden z hodnostářů na konci Cesty duchů, Čína Nejprve jsme se prošli cestou duchů a pak jsme navštívili hrobku Dinling, která byla jediná otevřená. Nádhera staveb zde ostře kontrastovala se strohostí podzemních prostor, ve kterých nebylo téměř nic k vidění, protože všechno cenné bylo bylo už dávno odneseno do muzeí. Dole zbylo jenom několik keramických nádob, mramorové lavice a napodobeniny beden s pohřební výbavou. Některé z předmětů, nalezených v hrobce, bylo možno spatřit v přilehlých muzeích. Byly zde též velké obchody se suvenýry, v jednom z nich jsem si zakoupil metr a půl široký papírový vějíř, který mě na rozdíl od jiných, kýčovitě barevných kusů zaujal svou elegantní jednoduchostí.
V Pekingu jsme ubytováni v příjemném hotelu Jing Hua Youth Hostel, i když já bych ho nazval Hotel u smrduté řeky. Mně osobně velice vyhovovalo zdejší jídlo – 8 až 12 juanů (1 juan=3,70Kč) za vynikající jídlo v hotelovém pubu bylo zcela přiměřené. Ulička v Datongu, Čína V hotelové Korejské restauraci bylo o dost dráž, ale taky perfektní prostředí, číšník pro každý stůl, jídlo připravované na žhavém uhlí přímo uprostřed našeho stolu – za 60 juanů pro dvě osoby mi to připadalo skoro zadarmo.
V Pekingu jsme navštívili ty nejznámější památky, jako Nebeský chrám, Náměstí nebeského klidu, Zakázané město, lamaistický chrám, konfuciánský chrám a Letní palác. V jedné z restaurací na Náměstí nebeského klidu jsme si zašli na proslulou Pekingskou kachnu.
V hotelu dělali za padesát juanů taky čínskou masáž. Neodolal jsem a vyzkoušel jsem ji. Jak taková masáž probíhá? Zpočátku jsem ležel na zádech, hezká masérka mi napřed hnětla čelo, obočí, víčka, rty, bradu, uši a pokožku hlavy. Bronzový lev v konfuciánském chrámu, Čína Vytahala mě za vlasy a pak začala zpracovávat levou ruku od ramene dolů, nevynechala ani jednotlivé články prstů, za které nakonec zatáhla tak, až zalupaly klouby. Pak přešla na hrudník a nohy, opět nezapomněla ani na prsty. Následovala pravá ruka a pak jsem si lehl na břicho. Zpracovala mi svaly na zadních částech nohou a nakonec došla řada na záda a krk.
V hotelovém pubu se konala každý večer mezi sedmou a osmou hodinou Happy hour, po dobu které prodávali pivo po dvou juanech. A právě v pubu jsme taky potkali ještě několik dalších Čechů, kteří zde čekali, až se uvolní nějaké místo v letadle. Nepotvrdili si totiž letenky a když přišli na letiště – čekalo je nemilé překvapení. Aeroflot prodal jejich letenky někomu jinému a oni teď každý den volají na letiště a čekají, až v nějakém letu bude volné místo. Lety (nejenom) Aeroflotu jsou "přebukované" a kdo se opozdí s potvrzením letenky nebo letenky nepotvrdí vůbec, může mít smůlu, na palubu letadla se nedostane a nikdo mu pak nezaručí termín odletu. Ještě jsme si dělali legraci, že my letíme s civilizovanou leteckou společností a že se nám to snad nestane. A kromě toho jsme měli letenky potvrzené.
Uteklo to jako voda a náš pětidenní pobyt v Číně se nachýlil ke konci. Poslední den ještě několik zapálených nadšenců navšlívilo Mao Ce-tungovo mauzoleum na náměstí Nebeského klidu. Já jsem k nim nepatřil, raději jsem si v klidu přebalil zavazadla tak, aby se mi neporozbíjely suvenýry a abych měl v příručním zavazadle všechno nutné pro plánované strávení noci na letišti ve Vídni. V poledne jsme nasedli do taxiků a za 100 juanů jsme odjeli na letiště. Střechy v Letním paláci císařovny Cixi, Peking, Čína Zaplatili jsme odletové taxy a postavili jsme se do fronty na odbavení. Přišli jsme skoro mezi posledními. Všichni jsme se postupně odbavili a pak najednou nepříjemné překvapení – Viťa, který se z nás odbavoval jako poslední, už nedostal palubní vstupenku, letadlo prý je plné. Čekal jsem s ním skoro do poslední chvíle před odletem, pak jsem ho už musel opustit. Láďa ještě se ještě snažil něco vyřídit u přepážky Austalian airlines, ale bezúspěšně. Když jsem viděl frontu několika set lidí před pasovou kontrolou, myslel jsem, že mě odnesou. Začal jsem nekompromisně předbíhat a na palubu letadla jsem se dostal ještě včas. Láďa přišel ještě chvíli po mně. Let i nocleh ve Vídni proběhl bez potíží.
Víťa měl ale přece jenom štěstí v neštěstí – odletěl ještě ten samý den přes Hon Kong a Londýn (dokonce první třídou) a v Praze přistál dvě hodiny po nás.


Na hlavní menu

Spřátelené stránky: Volání dálek,