Cestopis Rusko, Mongolsko a Čína


Část Mongolsko

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu přes Rusko a Mongosko, konečným cílem cesty byla Čína .

Jednotlivé části cestopisu:

HOME

Cestopis Rusko

Rusko-Mongolská hranice

.:Cestopis Mongolsko
       Mongolsko - historie

Cestopis Čína


Obrázkové galerie:

Moskva

Bajkal

Ulan Ude

Ulanbátár

Mongolsko

Severní Čína

Peking



Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu




Konstrukční kancelář ACR
Cesty, cestování a cestopisy na stránce Volání dálek
Konstruktionsbüro ACR
Cesty, cestování a cestopisy na dalších stránkách

Hotel jsme ráno opustili a odjeli jsme dvěma auty (minibusem a osobním autem) do Ulánbátaru. Cestou řidič zastavil a nakoupil kumys. S nedůvěrou jsme ochutnali neznámý, poněkud zapáchající kalný nápoj, slabší povahy odpadly, ale já jsem byl vcelku spokojen, chutí připomínal tak trochu kefír.
Ubytovali jsme se v hotelu Ayanchin a už krátce nato jsme taxíky vyrazili k  Zimnímu lámovu paláci. Zimní lámův palác - jedna z budov | Ulan Bator, Mongolsko Po prohlídce jsme se pěšky přesunuli na Suchbátarovo náměstí, poblíž kterého stojí zdejší přírodovědné muzeum, které jsme taky navštívili. Nachází se v něm mimo jiné i mnoho exponátů z dob dinosaurů, například zkamenělá dinosauří vejce, celá hnízda uhynulých mláďat, mnoho kostí a jako zlatý hřeb dvě kompletní kostry dinosaurů. Za permit k fotografování v muzeu chtěli příliš mnoho peněz, a tak jsem kamerou kradmo "ulovil" dva záběry koster. (viz  fotogalerie ).
Protože nám mezitím pěkně vytrávilo, zastavili jsme se v příjemném bufetu, kde jsme se za ještě příjemnější ceny najedli (neodpustím si vzpomínku na vynikající kefír, hustý tak, že se jedl lžičkou, posypaný cukrem), a pak jsme už směřovali ke klášteru Gandan. Další zastávku jsme udělali nostalgicky v pubu Praha, kde jsme si dali alespoň čaj. Večeřeli jsme v hotelové restauraci.
Obó, Mongolsko Mezitím se Láďa snažil spojit s předem domluvenými řidiči, se kterými jsme měli vyrazit do pouště, ale bez úspěchu. A tak další den ráno vyrazil do města a sehnal dvě auta s řidiči, překladatele, pomocníka, kuchařku, sud na vodu, vařiče, nádobí, nakupovali zásoby potravin… Pro zájemce byla ještě možnost navštívit muzeum středního Ajmagu, které se nachází asi 40 km za městem na místě bývalého kláštera Manzuschir. Asi ve čtyři hodiny odpoledne dorazila auta a začali jsme nakládat. Přebytečná zavazadla jsme nechali v hotelu v úschově. A pak jsme konečně vyrazili na cestu, ale daleko jsme nedojeli, protože si řidiči vzpomněli, že si ještě potřebují koupit něco na pití… Na hranicích města se vyskytl zádrhel – jednomu z aut chyběl nějaký papír, a tak nám chtěli zadržet jednoho z řidičů. Ale ten se z toho nějak vylhal, na místě zanechal pomocníka a jeli jsme dále…
Asfaltová cesta se rychle změnila v rozbitou asfaltovou cestu, která pak končila uzavírkou a dále jsme už pak jeli, pokud mohu posoudit, i na zdejší poměry příšerně prašnou hlinitou cestou. Jeli jsme a jeli, už byla úplná tma, hodin přibývalo a teprve po půlnoci jsme dojeli k písečným dunám, kde jsme měli naplánováno strávit ve stanech noc. Kuchařka i v tuto pozdní hodinu ukázala, že něco umí a připravila kotel dobré, husté hovězí polévky. Pravda je, že trochu přecenila naše síly – polovina zůstala na další den.
Ráno ještě před snídaní jsme udělali krátkou vycházku do dun. Po snídani (sýr, okurek, šproty v oleji, chleba, polévka, káva, čaj) vyrážíme dále. Od teď už pořád po prašných cestách, rychlostí tak 40 km/h. Kolem je neustále polopoušt, kopce, písek, prach, kamení, sem tam nějaká ta jurta. Neustále se někoho ptáme na cestu, protože silniční ukazatele tady neexistují. Podle mapy se tady taky nedá jezdit, některé cesty existují jenom na mapě a jiné zase v mapě vůbec nejsou a taky se tam nic nedovíme o sjízdnosti cest – jestli třeba není nějaký úsek příliš strmý nebo rozježděný od těžkých náklaďáků.
Kůň, Mongolsko Takto trávíme několik dní po sobě. Poblíž bývalého královského města Karakoram, jehož prohlídku jsme odložili až na zpáteční cestu, jsme se zastavili u vaginální stěny a falické skály. Navnaděni zajímavými názvy jsme byli poněkud zklamaní, z falické skály   se vyklubal metr a půl dlouhý kámen opracovaný do tvaru penisu, špičkou otočenou v vaginální stěně, což zase byl erozí zvrásněný hlinitý svah blízkého kopce. Hned vedle těchto "turistických atrakcí" měli rozprostřen na velkých igelitových plachtách svůj sortiment prodavači suvenýrů. Koupil jsem tam třiceticentimetrový mongolský kinžál a pak jsem se až do odletu obával, jak to dopadne na celnicích, protože tento kinžál byl poněkud staršího data výroby, i když pochva, zdobená mosaznými plíšky, byla vyrobena z podrážkové gumy, což dokazovalo nepříliš starý datum výroby. Zkrátím to – dopadlo to dobře, mongolskému celníkovi se líbil. Co na něj říkali Číňané při rentgenu zavazadel nevím, protože jsem si jej z pochopitelných důvodů nevzal do kabiny letadla.
O pár set metrů dále je Želví skála – opět dvoumetrová socha želvy. Po zastávce na tržišti, jako všude tvořeném kovovými kontejnery a obnovení zásoby vody jsme zase jeli dále. Kolem řeky Orchon, jejíž překrásné údolí jsme si vyfotografovali, jsme za tmy dojeli až k vodopádu na jednom z jejích přítoků. Přenocovali jsme v kempu tvořeném jurtami. Ráno jsme si prohlédli vodopády, část skupiny si udělala krátký výšlap podél řeky. Vzhledem k tomu, že jsem toho dne nebyl tak úplně fit (horečka a žaludeční potíže, které jsem úspěšně vyléčil kumysem), jsem Jaci na pastvě, Mongolsko se této vycházky vzdal. Náš plán pro následující odpoledne byl jednoduchý – odjet auty podél jednoho potoka k horskému hřebeni a druhý den pěšky překročit tento hřeben (asi 20 km), zatímco auta by pohoří objela sjízdnou cestou (120km, nebo zkratkou 50km). Na poslední chvíli však Vláďa tento plán změnil – přechod uděláme ještě toho dne odpoledne. To odradilo téměř všechny účastníky s výjimkou tří.
Krátce po našem rozchodu propukla bouřka, která nás v autě sice téměř minula, ale chytila pěší část výpravy. Dobrá nálada v autech začala pomalu ustupovat nervozitě, protože řidičům se, přesto že se mnohokrát ptali, nepodařilo najít zkratku a tak jsme byli nuceni jet 120km dlouhou oklikou. A ještě k tomu navíc tento úsek patřil k těm nejobtížnějším za celou trasu, jeli jsme po plochém dně údolí, sevřeného po obou stranách sráznými kopci. Dno údolí bylo ale tvořeno velikými balvany, mezi kterými byla průjezdná pouze jedna cesta, zdevastovaná náklaďáky. Až jsem se divil, co všechno dokázaly naše Uazy projet. Jeli jsme rychlostí kolem 10-ti kilometrů za hodinu. Bylo domluveno, že dojedeme do jednoho městečka na druhé straně údolí, tam se někde utáboříme a jedno z aut pojede naproti pěší skupině, kterou vyzvedne kolem deváté hodiny večer. Ale přes veškerou snahu řidičů jsme do městečka dorazili až v deset hodin večer.
Zastavili jsme u jedné jurty, jejíž obyvatelé nám poskytli přístřeší, a to lepší z aut vyrazilo pro pěší skupinu… ale kvůli úspoře času jsme nevyložili naše věci, takže stany, zavazadla i kuchyně odjely pryč.
Po pěti minutách dorazila pěší skupina, která, když se nás nedočkala, si stopla jakýsi náklaďák a pak ještě další auto, které svou cestu končilo úplnou náhodou ve vedlejší jurtě. Museli jsme ale ještě čekat na návrat auta s našimi věcmi, a to až do půlnoci. Stany jsme postavili na dvorku u jurty, protože venku prý jsou divocí psi.
Skoro celý další den padl na opravu jednoho z aut, které při včerejší jízdě utrpělo nějakou úhonu na převodovce. Na tržišti jsem si koupil kousek árolu – sušeného sýra, který svou barvou a konzistencí připomíná mýdlo s jelenem, ale tvoří podstatnou část potravy zdejších lidí. Kilo za 2300 tugriků (61 Kč).
Jurta je typické obydlí místního kočovného obyvatelstva. Je možno ji snadno naložit na korbu náklaďáku nebo na vůz S auty jsme měli problémy často – nestartovala, přehřívala se, zapadávala do písku, kazila se… Přesto jsme dorazili až k solnému jezeru Orog, což byl nejjižnější bod naší cesty. Ze zpáteční cesty stojí za zmínku návštěva lamaistického kláštera Žlutých čepic, Karakoramu, starotureckých runových nápisů… Poslední noc před Ulánbátarem nás zastihla písečná bouře. Jeli jsme stále dál a dál, protože na postavení stanů nebylo ani pomyšlení. Nakonec jsme zastavili u skupiny jurt, jejichž obyvatelé nám dali svá obydlí k dispozici. Sami nocovali bůh ví kde.
V pořádku jsme dorazili do Ulánbátaru, vyzvedli jsme si uložené věci, osprchovali jsme se a odpoledne jsme měli ještě možnost vyběhnout do města. Večer jsme nasedli do vlaku a ráno jsme vysedli v hraničním městečku. Přechod pro pěší opět neexistuje, takže jsme se opět museli rozdělit do několika aut, která nás převezla do Číny. Překročení hranice trvalo půl dne.


Na hlavní menu

Spřátelené stránky: