Cestopis Madeira


Část první

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují pobyt na portugalském ostrově Madeira.

Jednotlivé části cestopisu:

Úvod

.:Cestopis Madeira
  část první

Cestopis Madeira
část druhá


Fotogalerie

Fotogalerie Madeira
část druhá


Pár informací

Itinerář



Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu




Konstrukční kancelář ACR
Cesty, cestování a cestopisy na stránce Volání dálek
Konstruktionsbüro ACR

   13. 9. 2009
   V pozdních večerních hodinách jsme doletěli na ostrov Madeira, přepravili jsme se do hotelu Rocamar v Caniço de Baixo a ubytovali se.
    
   14. 9. 2009
   Ráno po snídani jsme se vydali v rámci poznání okolí napřed do minimerkada v Caniço de Baixo. Je to pár metrů od hotelu, ale ceny jsou tam s několikasetprocentní přirážkou. Takže jsme následně navštívili supermarket
Kostel v Caniço
Kostel v Caniço
Sá v Caniço, pár ser metrů od něj je pak velíké Hipermerkado. V obou už jsou ceny normální.
   Šli jsme pěšky, bylo strašné horko, bylo to dost daleko a hodně do kopce. Na to asi hřeší ti zloději v Caniço de Baixo, turisti, kteří nemají auto, si raději připlatí, než by se hnali dva kilometry do prudkého kopce.
   Vrátili jsme se dost utahaní, takže jsme si šli zaplavat do moře, což bylo po náročné cestě velmi příjemné. Odpoledne jsme měli schůzku se
Vyzdobená ulice v Caniço
Vyzdobená ulice v Caniço

zástupcem cestovky, byla v podstatě zbytečná, dozvěděli jsme se tam jenom, jak na konci pobytu zjistíme informace o odletu a možnost organizovaných výletů, objednali jsme si na další den ráno auto a pak jsme odjeli autobusem číslo 155 do hlavního města ostrova Madeira – do Funchalu. Prošli jsme si okolí autobusového nádraží, stavili jsme se na tržnici, kde prodávali mnohdy předražené ovoce. Například mango (ovšem z dovozu, na Madeiře se mango nepěstuje) tu bylo kilo za tři, ale i za devět Euro.
   Kolem půl šesté začalo pršet, chodníky, které byly udělané z bílých vápencových  kostek, začaly nepříjemně klouzat. Nějak nás to přestalo bavit a tak jsme v šest nasedli do autobusu a zamířili k hotelu. To asi byl povel pro počasí, protože o pár minut později pršet přestalo, ale to už bylo pro nás pozdě.
Duha
Duha nad mořem v Caniço de Baixo

   Po návratu do hotelu jsme se začali starat o večeři, obešli jsme všechny okolní restaurace, o kterých jsme věděli, ale byly buď plné, nebo se nám nelíbily a tak jsme nakonec skončili pár metrů od hotelu v restauraci Churrascaria, kterou jsme zezačátku vyloučili, protože nám připadala zbytečně drahá. Jak se ukázalo, s cenami to nebylo tak zlé a vařili (grilovali) tu úplně fantasticky. Ten den jsme si dali masový mix, což byly kusy hovězího, kuřecího a skopového masa a klobásky. Uvažovali jsme, k čemu slouží metr vysoké stojany uprostřed stolů. Nakonec jsme na to přišli, když k vedlejšímu stolu donesli skoro metrový rožeň s napíchanými kusy hovězího masa a zavěsili ho na stojan. Byla to espetada, specialita madeirské kuchyně. Umínili jsme si, že si ji při příští návštěvě musíme dát.
    
   15. 9. 2009
   Jak jsme si o den dříve dohodli, v deset hodin dopoledne nám před hotel přistavila půjčovna auto, takže jsme kolem půl jedenácté vyjeli směrem na západ k levádě 25 fontes. Zezačátku jsme jeli po nové dálnici s mnoha tunely, pak se cesta sočila do hor. Projížděli jsme úseky silnice, kde bylo napadané hodně kamení ze skal nad cestou, některé byly odhadem třicet centimetrů velké bloky. Bez úhony jsem mezi nimi prokličkoval. Jak jsme stoupali do hor, začala se objevovat chvílemi velmi hustá mlha a pršelo. Když jsme dojeli na parkoviště u kostelíku Nossa Senhora de Fátima, málem jsem jel dále. Pak jsem ale viděl, že tam stojí spousta aut a tak jsem zastavil.
   Nejdříve jsme se podívali ke kostelíku a k prosklené vyhlídkové (?) věži, jejíž význam nám zůstal utajený. V současnosti z ní vysílá pravděpodobně FM-rádio. Pak jsme se podívali dolů do údolí, kde je leváda 25 fontes a leváda Risco. Shora to vypadalo, že levády už leží pod úrovní mraků a tak jsme se nakonec rozhodli, že si je projdeme.
   Nechtělo se nám šlapat pěšky dolů po asfaltové silnici a tak jsme využili možnosti svézt se dolů mikrobusem. Jednosměrná jízdenka stojí 3 Euro, obousměrná 5 Euro.
   Mikrobus nás svezl téměř k levádě Risco, konečná zastávka je nějakých dvě stě metrů vzdálená.
   Prošli jsme se kolem ní až na její severní konec, kde leváda Risco končí u pěkného vodopádu. Lépe řečeno, leváda zde nekončí, ale pokračuje v tunelu za vodopádem, aby se po pár metrech zase vynořila a pokračovala, tentokrát už ale v kolmé skalní stěně. Na začátku tohoto druhého úseku bylo vidět nějaké zborcené zábradlí, dále už nebylo nic. Vstup do tunelu byl zakázán. Nezkoumali jsme, jestli je tunel zatarasen nějakou mříží, respektovali jsme zákaz vstupu a vrátili jsme se ke schodům, které spojují levádu 25 fontes a levádu Risco. Schody byly namoklé a trochu klouzaly, takže švagr neměl chuť tam chodit. Nakonec se mi ho podařilo přemluvit a tak jsme po schodech a kameny dlážděném chodníčku sešli k levádě 25 fontes.
25 vodopádů na konci levády
25 vodopádů na konci levády 25 fontes

Podle ní jsme došli až k úzké strži ve skále, do které spadá několik vodopádů. Jestli je jich pětadvacet, jak by odpovídalo názvu, jsem nepočítal. Cestou jsme potkávali mnoho lidí, kteří se už vraceli. Byli to jak jednotlivci, tak i organizované skupiny. Cesta kolem levády byla úzká, chvílemi jsme balancovali na třiceticentimetrovém lemu levády, chvílemi vedl kolem chodníček. Jako dobrý vtip nám připadal cyklista, který si v podstatě na rameni donesl až k fontánám kolo. Sestra se s ním dala do řeči, proč to dělá. On si myslel, že tam bude moci jet…
   Švagr se sestrou se vydali na zpáteční cestu, já jsem ještě pokračoval podél lévády směrem k jejímu konci. Po pár stech metrech už byla leváda skoro vyschlá, jenom na jejím dně byla trocha bahna. Šel jsem asi deset minut, aniž bych došel na její konec a pak jsem se vrátil a dohnal je.
   U spojky mezi levádami 25 fontes a Risco jsme chvíli váhali, jestli máme jít nahoru po spojce, která je sice příkřejší, ale kratší, nebo obchůzkou. Zvolili jsme spojku a za půl hodiny jsme už byli na konečné mikrobusu, který nás opět pohodlně vyvezl nahoru. Jezdí zhruba každých dvacet minut.
Porto Moniz
Porto Moniz z vyhlídky nad městem

   Pokračovali jsme autem po náhorní plošině Paúl da Serra směrem na západ a naším dalším cílem byl Porto Moniz na severozápadním pobřeží. Napřed jsme se na něj podívali z vyhlídky na skále a pak jsme sjeli dolů. Počasí v této části ostrova bylo přímo ukázkové, kdybychom chtěli, mohli bychom se vykoupat v lávových bazéncích, což je zdejší největší atrakce. Na koupání jsme neměli chuť a tak jsme si našli slušnou restauraci s vyhlídkou na moře a dali jsme si pozdní oběd. Já jsem si dal vynikající rybí polévku a espadu s banánem, což je jakási hlubinná ryba, která je zdejší specialita.
   Nakoupili jsme si v supermarketu Spar, kde měli normální tmavý chléb, který je jinde na ostrově nedostatkové zboží a pak už jsme pomalu směřovali po severním pobřeží na východ. Domníval jsem se, že pojedeme po staré silnici, abychom mohli občas zastavit na nějakém pěkném místě, ale bohužel stará silnice na severním pobřeží už neexistuje – byla nahrazena novou rychlostní komunikací, která vede mnoha tunely a nikde se na ní nedá zastavit. Občas jsme starou silnici zahlédli, jak zahýbá k pobřeží a případně mizí ve starém tunelu, ale vjet se na ni nedalo.
   Pár kilometrů za Porto Moniz se navíc pokazilo počasí, bylo zataženo a poprchalo, takže jsme už bez dalších zastávek dojeli do São Vincente, kde jsem zamířil na jih, uprostřed ostrova jsme projeli desetikilometrovým tunelem a po jižním pobřeží jsme po dálnici dojeli do hotelu.
    
   16. 9. 2009
   Ráno těsně před snídaní začalo trochu pršet. Obloha byla dost zamračená, takže jsme měli strach, že v horách bude hnusně. Proto jsme se rozhodli, že výlet na Pico de Areeiro necháme na pátek, kdy má být podle předpovědi nejlepší počasí a vydali jsme se na výlet po jižním pobřeží.
Funchal
Pohled na Funchal z Pico dos Barcelos
   Nejprve jsme se zastavili na vyhlídce na Pico dos Barcelos, odkud je pěkný pohled na Funchal. Počasí bylo docela slušné a tak jsem oproti původnímu plánu přece jenom zamířil do vnitrozemí, konkrétně do Curral das Freiras - údolí Jeptišek, doslova přeloženo to je „salaš patřící jeptiškám". Název tohoto údolí vznikl z toho, že se tu v roce 1566 ukryly jeptišky z kláštera před útokem pirátů (pozemky v údolí jim prý patřily už mnohem dříve).
   Těsně před novým tunelem vedoucím přímo do vesnice jsem odbočil doleva a vyjel jsem starou cestou na vyhlídku Eira do Serrado, která se vypíná nějakých 460 výškových metrů nad Curral das Freiras. Měli jsme štěstí, počasí bylo velmi dobré, nebyla sice úplně modrá obloha, ale chvílemi svítilo sluníčko.
   Na vyhlídce Eira do Serrado jsme bohužel zjistili, že stará cesta do údolí Curral das Freiras je zavřená. Museli jsme se proto vrátit stejnou cestou k tunelu a do vesnice jsme projeli tím nádherným, novým tunelem.

Stará cesta
Stará cesta do údolí Curral das Freiras

Curral das Freiras
Curral das Freiras z vyhlídky Eira do Serrado

Curral das Freiras
Curral das Freiras z vyhlídky Eira do Serrado


   Vesnice Curral das Freiras se nachází v hlubokém údolí, které je skoro ze všech stran sevřené vysokými skalními stěnami. Už to ale není ta zapomenutá, těžko přístupná vesnička, která se skládala z několika domků u cesty, je vidět, že se rozrůstá. Všechny domky byly opravené, všechny cesty asfaltované a pohodlný přístup i pro velké autobusy sem asi přivede turistický ruch, ale smaže romantické kouzlo této oblasti.
Curral das Freiras
Curral das Freiras
   Sjeli jsme dolů do vesnice, projížděli jsme křivolakými uličkami, které měly místy opravdu zajímavé stoupání. Náš Renaultík ale nakonec vyjel všechno, sice jsem musel často zařadit jedničku, ale dojeli jsme až na jeden z konců údolí, který se jmenoval Pico do Furão. Nevím, proč se toto místo jmenovalo zrovna takto, tedy Pico do Furão, protože to nebyl žádný vrchol, ale jenom nejvzdálenější a asi nejvyšší místo, kam se dá dojet autem. Prostě jsme jeli a najednou místo očekávané další serpentiny cesta končila na miniaturním parkovišti a další možná cesta byla vjet komusi do dvora nebo po strmých schůdcích na terasovitá políčka. Výhled odtud nebyl nic moc a tak jsme se tu ani moc nezdrželi a pomalu jsme sjeli do centrální části údolí, tedy do té, ve které se nachází centrum městečka s nevelkým kostelem a hřbitovem. Bylo tu také informační turistické středisko, ale bylo zavřené a nezdálo se, že by někdy bylo otevřené. Dále tu byly dva nebo tři obchůdky se suvenýry a dvě restaurace.
   V jedné z nich jsme se stavili na oběd, neměli jsme v tu chvíli velký hlad a tak jsme si dali jenom polévku s houskou. Vybrali jsme si podle názvu jakousi tradiční místní, vyklubala se z ní česneková polévka s vejcem a houskou.
   Chvíli jsme uvažovali, jestli si projedeme i zbývající část údolí, tedy tu, kterou je vidět z vyhlídky  Eira do Serrado, ale nakonec jsme se rozhodli, že tam už nepojedeme a zamířili jsme zpátky na pobřeží.
   Naším dalším cílem byl Cabo Girão, tedy druhý nejvyšší útes světa. Počasí nám opět přálo, vyhlídka na Funchal byla docela dobrá.

 
Pohled na Funchal z Cabo Girão

Cabo Girão
Pohled na moře z Cabo Girão

 
Pohled na Funchal z Cabo Girão


   Když už jsme byli na této vyhlídce, rozhodl jsem se, že nemá cenu se vracet do hotelu po dálnici, ze které není nic vidět a tak jsem jel po staré cestě podél pobřeží. Jel jsem naslepo, viděl jsem šipky směrem na jakousi vyhlídku a tak jsem je sledoval. Dojeli jsme na vyhlídku Boca dos Namorados.
Boca dos Namorados
Curral das Freiras z vyhlídky Boca dos Namorados. Počasí bylo v tu chvíli bohužel mizerné.
Tady už nám počasí příliš nepřálo, poprchalo a byl opar. Kdyby bylo pěkné počasí, byl by odtud excelentní výhled do údolí na vesnici  Curral das Freiras ze strany, kde se údolí otevírá.
   Odtud jsme se už nejkratší cestou vrátili na dálnici a protože se už stmívalo, bez dalších zastávek jsme se vrátili do hotelu.
   Večer jsme se opět stavili v nedaleké restauraci, kde jsme si na večeři dali další místní specialitu – espetadu, čili hovězí na rožni. Espetada nám zachutnala nám natolik, že jsme si dali závazek, že si ji musíme během pobytu dát ještě jednou.
    

Zpět: Úvod  ||  Na hlavní menu  ||  Vpřed: Cestopis Madeira 2

Spřátelené stránky: Volání dálek