Cestopis Mexiko. Tato stránka je věnovaná cestování po Mexiku.
Mexico
MEXIKO
CESTOPIS

Stránka věnovaná cestování po Mexiku



- - - - - AZTÉKOVÉ - - - - -


Tento kočovný kmen přišel z bájného města Aztlán (odtud jméno Aztékové, i když oni sami sebe nazývali Mexikové) na severu a v roce 1345 se usadil na ostrovu poblíž západního břehu jezera Texcoco, což byla jediná neobsazená půda v oblasti. Usídlili se tu víceméně po dohodě s okolními kmeny, které je pochopitelně nechtěly mít na svém území, ale nechtěly se pouštět do války a tak neobydlený ostrov byl dobrou kompromisní variantou.
Podle věštby se měli Aztékové usídlit na místě, kde uvidí boží znamení – orla, sedícího na opuncii, držícího v zobáku hada. Snad díky tomu, že na ostrově žilo velmi mnoho hadů, se právě zde tohoto znamení dočkali a založili tu osadu Tenochtitlán, jejíž nepatrné zbytky jsou k vidění na Zócalu v Mexico City. Jsou zde základy pyramidy, kterou Španělé, stejně jako celé město, srovnali se zemí.
Město se nejdříve rozrůstalo na ostrově, ale brzy jim přestávala stačit půda a tak vytvořili mnoho umělých ostrovů. Toto prováděli tak, že z rákosu, rostoucího na jezeře, vytvořili velké plovoucí plošiny, na které nanosili hlínu, do které sázeli své rostliny. Ty svými kořeny prorostly rákosem a zakotvily se do mělkého dna jezera, které postupně vysušovaly. Časem sázeli keře a stromy a stavěli proutěné chatrče pomazané blátem. Mezi jednotlivými umělými ostrovy ponechávali síť kanálů, které jsou patrné dodnes.
Šlechta a kněžstvo samozřejmě žilo v nádherných palácích.
Aztékové zpočátku nedosahovali kulturní úrovně okolních kmenů, ale byli vynikající válečníci. Během 150 let vytvořili říši, která sahala od Atlantiku k Pacifiku, od Mexického údolí až po Guatemalu.
Hodně se učili od svých předchůdců (Olméků, Toltéků a Mayů) a získané vědomosti dále rozvíjeli. Od Toltéků přejali krvavé rituály, které prováděli ve velmi hojné míře ve víře, že tím zajistí, aby slunce nepřestalo vycházet. Každoročně takto přišlo o život na padesát tisíc lidí.
Nejdůležitějším poplatkem, který vymáhali od porobených národů, byl vedle zlata, stříbra, kožešin a drahokamů ohromný počet lidí, určený k obětování. Při oslavě rozšíření Velkého chrámu v Tenochtitlánu zahynulo během čtyř dnů asi 20 tisíc lidí, kterým bylo vyrváno zaživa srdce z těla. Takového nešťastníka kněží přidrželi za ruce a za nohy prohnutého napříč přes obětní oltář a další kněz jediným máchnutím obsidiánového nože rozřízl tělo těsně pod žebry a ještě bijící srdce vytrhl z těla. Mrtvé tělo pak bylo shozeno z pyramidy dolů. Některé oběti zaživa stáhli z kůže a kněží se do ní oblékli. Také hráli posvátnou míčovou hru, říkali jí tlachtli
Jako oběti sloužili váleční zajatci nebo i příslušníci vlastního kmene, které označili kněží nebo příslušníci jeho rodiny. Těla některých obětí byla snězena, protože věřili, že tímto aktem na ně přejde část síly oběti. Lebky obětí bylo zvykem uchovávat ve zvláštních budovách. Cortézovi společníci nalezli v jednom takovémto objektu kolem 136-ti tisíc lebek. Mnozí Aztékové prováděli krvavé rituály i na vlastním těle.
Věřili, že v dávné minulosti existovaly už tři obdoby světa dnešního, vždy dlouhé několik tisíc let. Na konci každého byl prý lidský rod vyhuben některým živlem a slunce pohaslo a pak opět začalo svítit. Konec světa očekávali, stejně jako Mayové, na konci každé dvaapadesátileté periody.
Typické období pro jejich kulturu datujeme do 14. – 15. století. Vyráběli rituální předměty, zpracovávají nejen kámen, dřevo a lávu, ale i těžko opracovatelné materiály, jako je křišťál a obsidián. Znali a zpracovávali měď, bronz (slitina mědi a cínu, olova nebo jiného kovu s výjimkou zinku ), olovo, stříbro a zlato, jejichž rudy těžili i v podpovrchových dolech. Tajemství výroby a zpracování železa však neodhalili.
Otroctví: otroků bylo u Aztéků několik druhů: váleční zajatci, kteří téměř vždy končili jako oběť bohům, zločinci, dlužníci, osoby, které se pro svou chudobu zřekly svobody a děti, které byly rodiči prodány do otroctví. Otroctví mělo vcelku volné podmínky – služby, které mohl majitel od otroka vyžadovat, byly přesně vymezeny. Otrok směl mít svůj majetek, rodinu i své vlastní otroky, Děti otroků byly svobodnými občany. Otroci směli být prodáváni, ale nebylo to obvyklé. Neposlušný, zlý otrok směl být přiveden na trh s obojkem na krku, což značilo, že má špatnou povahu a směl tam být veřejně prodán, když se to stalo podruhé, propadl jako náboženská oběť.
Snad i jejich krvavé praktiky přispěly k tomu, že se kolem roku 1520 okolní kmeny spojily se Španěly a Aztécká říše byla zničena. Hlavní město bylo srovnáno se zemí, chrámy, paláce a pyramidy byly rozbořeny střelným prachem a na těchto ruinách vyrostlo dnešní hlavní město Mexika – Mexico City.
Lokality: Templo Mayor v Mexico City.

Aztécký kalendář

Aztékové v praxi nepoužívali Mayský dlouhý počet. Pro měření času Aztékové přizpůsobili občanský rok slunečnímu. Rozdělili jej na osmnáct měsíců po dvaceti dnech (to je 360 dní). Chybějících pět dní přidali na konec roku a byly stejně jako u Mazů pokládány za neblahé. Jejich týden trval pět dní. Problematiku, kterou my řešíme podle u nás platného Georgiánského kalendáře přestupnými roky, řešili tak, že na konci každého jejich dvaapadesátiletého "století" uvedli kalendář do pořádku, vkládali v průměru 12,5 dne (tedy asi jednou 12 dnů a podruhé 13 dnů).
Jejich letopočet začínal v roce 1091, kdy provedli krátce po svém příchodu reformu kalendáře. Čas uplynulý od této doby udávali jako počet uplynulých dvaapadesátiletých cyklů a dobu uplynulou od začátku posledního cyklu. Za tímto účelem dělili cyklus na čtyři pomocné třináctileté období.
Vedle tohoto "občanského" kalendáře existoval ještě kalendář posvátný, nazývaný měsíční počet, i když s obíháním měsíce kolem země neměl nic společného. Skládal se stejně jako u Mayů ze třinácti měsíců po dvaceti dnech, měl tedy 260 dnů. Podle něj řídili slavnosti, obětní období i astronomické výpočty.



Copyright © Vladimír Rýpar 2003

Partnerské WWW: Konstruktionsbüro ACR