Cestopis Japonsko - Plovoucí Toria na ostrově Miyajima


Volání dálek - cesty, cestování, cestopisy  
 
Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu






Spřátelené stránky:




Kjóto (Kyóto)


Toji Temple
Pagoda v Toji Temple
Hned ráno jsme se vydali k Toji temple. Podle mých informací se tu měl konat bleší trh, ale nějak jsem zasklil, že jenom jeden den v měsíci, vždy jedenadvacátého a my jsme tu byli dvacátého. Tak jsme alespoň za mastné vstupné prošli chrámové budovy. Odpoledne jsme přejeli k Ginkakuji temple – tedy ke stříbrnému pavilonu. Ovšem opět jsme měli smůlu – stříbrný pavilon se opravuje, je pod lešením. Prošli jsme se alespoň v parku a pak jsme Cestou filozofa pomalu šli směrem na jih ke Kiyomizudera. Cestou jsme se zastavili u nějakých chrámů, kterých leží kolem cesty filozofa nespočet. U Kiyomizudera jsme byli podle plánu až potmě, chtěli jsme se podívat ze zahrad na noční město, ale už zavírali, takže jsme se dostali jenom na chvíli na vyhlídku u pagody.

Císařský palác
V areálu starého císařského paláce
Další den dopoledne jsme navštívili starý císařský palác. Prohlídku provázely neobvyklá byrokratická opatření, museli jsme vyplnit nějaké formuláře a předložit pas. Na druhou stranu je tato prohlídka zadarmo. Je zajímavé, že sem pouštějí jenom cizince, asi proto ta kontrola pasů. Za den se konají jenom dvě prohlídky.
Průvodkyně s megafonem nás provedla po areálu, ovšem jenom po venkovních plochách. Dovnitř budov jsme se nedostali.
Nijo-jo
Palác Nijo-jo
Pár set metrů od starého Císařského paláce stojí palác Nižo (Nijo-jo). Zde se sice platí vstupné, ale člověk se dostane i do interiérů paláce.
Na bleším trhu
Jeden z prodávajících na bleším trhu
Další zastávku jsme udělali opět u Toji Temple, ale tentokrát jsme se prošli po bleším trhu. Byly tu mračna lidí, ceny ale byly docela vysoké, takže jsme tu skoro nic nekoupili. Odtud jsme pak zamířili ještě ke Zlatému pavilonu (Kinkakuji Temple). Ten byl na rozdíl od stříbrného pavilonu již po rekonstrukci, takže jeho pozlacené stěny zářily novotou.

O den později jsme ráno zamířili k Fušimi-Inari, tedy k svatyni Deseti tisíc torií (Fushimi-Inari).
Torii je tradiční japonská brána, kterou můžeme nejčastěji najít u vchodů do šintoistických svatyní. Bývají postavené nejčastěji ze dřeva nebo z kamene, ty dřevěné bývají natřené jasně červenou barvou. Skládají se v principu ze dvou svislých sloupů a dvou vodorovných trámů, mezi kterými je umístěna často tabule s nápisem. Torii je v současnosti symbolem prosperity, takže lidé i firmy často vyjadřují vděčnost za úspěšný obchod právě tím, že věnují nějakému chrámu, velmi často chrámu zasvěcenému bohyni Inari, právě torii.
V areálu chrámu Fuschimi-inari jsou takovýchto torií k vidění tisíce, tvoří úplné tunely. A další tisíce maličkých torií, několik desítek centimetrů vysokých, jsou zavěšeny na k tomu určených stojanech.
Chrám Fushimi-inari
Vstup do chrámu Fushimi-inari - chrámu Deseti tisíc torií
Tunely z torií se táhnou celé kilometry, nějak jsem se oddělil od ostatních a už jsem je nenašel. Čekal jsem na ně dlouho u východu, ale nesetkali jsme se, takže zbytek dne jsem se pohyboval po Kjótu sám.
Napřed jsem zamířil do Gion čtvrti, kde jsou celé ulice historických dřevěných budov. Když jsem se dosyta nabažil, zamířil jsem k Cestě filozofa, po které jsme šli už včera. Prošel jsem přes svatyni Yashaka Shrine, který byla vyzdobena desítkami bílých lampionů. Chvíli jsem pozoroval, jak věřící zvoní pomocí provazů na gongy, zavěšené u stropu svatyně, klaní se, tlesknou dlaněmi a modlí se. Pak začalo pršet, začal jsem hledat, kam se na chvíli schovat a jako na zavolanou jsem uviděl šestnáctimetrovou sochu Budhy v nějakém chrámu – byl to Ryozen Kwannon (Ryozen Kannon). Zaplatil jsem vstupné Y200, do ruky jsem dostal zapálenou vonnou tyčinku, kterou jsem měl zapíchnout do k tomu určeného kotle naplněného pískem nebo snad popelem z tyčinek, těžko říct. V tomto chrámu skoro nikdo nebyl, měl jsem možnost nafilmovat kněze při obřadu, v přístřešcích byly různé dárky – od kamenných sošek Budhů až po dětské hračky. Jak jsem zjistil z prospektu, který jsem dostal u brány, byl tento chrám postaven v roce 1955 jako pomník Neznámého vojína, materiálem je železobeton a socha váží 500 tun.
Když trochu přestalo pršet, vydal jsem se stejně jako včera ke Kiyomizudera, ale když jsem tam došel, už zase pršelo. Prošel jsem se po areálu, pozoroval jsem, jak lidé hladí sochu Binzury, zašel jsem do zahrad, kde jsem u východu našel malou restauraci. Tam jsem si dal pozdní oběd a pořád jsem vyhlížel, jestli neuvidím někoho z našich – měli jsme všichni v plánu sem zajít. Ale jak jsem se dozvěděl později, kvůli dešti do parku vůbec nešli.
Chrám Sanjusangen
Chrám Sanjusangen - Chrám tisíce Buddhů
Protože pořád pršelo, zamířil jsem pomalu k hotelu. Cestou jsem se zastavil ještě v chrámu Sanjusangen - v chrámu Tisíce Budhů. Tento název vznikl z toho, že v hlavní budově stojí v deseti řadách za sebou dohromady tisíc, (já jsem to nepočítal) soch. Název Chrám tisíce Buddhů by napovídal, že se jedná o sochy Buddhy, ale ve skutečnosti se jedná o sochy tisícirukých osvícených Bosacu Kannon. (Bosacu, jinak též Bóddhisattva, označuje osvícenou bytost, kterou dělí poslední krůček od přechodu ke konečnému probuzení, tedy k přeměně v Buddhu. Podle některých učení své osvícení úmyslně odložili). Těžko říct, ale když jsem tam viděl ty řady zaprášených, pavučinami opředených soch, nabyl jsem dojmu, že méně je někdy více.
Nedaleko od hotelu jsem narazil na nožířství, kde jsem si koupil první ze tří kuchyňských nožů z damascénské oceli, které jsem si dovezl z Japonska. Paní z obchodu mi zdůrazňovala, že je to značka Yoshisada, dokonce mi ukazovala nějaký výstřižek z novin. Nůž byl ve slevě – z původních Y15000 na Y7500, takže jsem dlouho neváhal. Jak jsem později viděl v jiných nožířstvích, nože té velikosti z damascénské oceli se opravdu za tu cenu kolem Y15000 prodávají. Na internetu jsme našel, že jedna malá rodinná firma vyrábí nože s touto značkou už desátou generaci, současný mistr nožíř se jmenuje Teiichiro Yamaguchi. V CZ jsem tyto nože v nějakém internetovém obchodě nenašel, v Německu stojí nože této značky této velikosti přes 500 Euro (!).
Z damascénské oceli se vyráběly nástroje v Indii už před 2500 lety, do Evropy se dovážely přes syrský Damašek, odtud název damascénská ocel. Největšího rozvoje a dokonalosti prý dosáhla výroba damascénské oceli právě v Japonsku a dnešní nožíři na tuto tradici navazují.
Pro toho, kdo to neví: damascénská ocel se vyznačuje nádhernou kresbou na povrchu čepele, která vznikla skutím různých druhů ocelí.




Beppu


Rychlost 294 km/h na GPS
Vlak jel chvílemi rychlostí skoro 300 kilometrů za hodinu
23.10. Prvním ranním Hikari-Shinkanzenem, který jako jediný jede přímo, jsme odjeli do Kokury. Ve vlaku jsem měl zapnutou GPS-ku, která mi ukázala, že v některých chvílích jsme jeli rychlostí až 294 km/h. V Kokuře jsme přestoupili na normální vlak a odjeli do Beppu. Ubytovali jsme se na hotelu a pak jsme se vrátili na nádraží a odjeli jsme do městečka Usuki. Nechtělo se nám čekat hodinu na autobus a tak jsme si vzali taxíky a odjeli jsme do asi čtyři kilometry vzdáleného Usukimagaibutsu. Zde jsou ve skalách vytesané sochy Buddhů.
Počasí nám opět moc nepřálo, pršelo.
Usukimagaibutsu
Buddha vytesaný ve skále v Usukimagaibutsu
Prošli jsme se kolem soch, zašli jsme i k pagodě, která stojí opodál. Když jsme ale zjistili, že je asi 160 cm vysoká a že je vytesaná z kusu sopečného tufu, zklamaně jsme se vrátili.
Autobusem jsme se vrátili do Usuki, tam jsme chtěli pojíst, ale opět se projevil známý problém – nenašli jsme žádnou otevřenou restauraci. Museli jsme s jídlem počkat až do Beppu, tam jsme přece jenom něco otevřeného našli.
Večer jsme si zašli vykoupat do hotelového onsenu – měli tu jak veřejnou lázeň, tak i tři soukromé malé, které si člověk mohl zamluvit na určitou hodinu.

Devět pekel
Jedno z Devíti pekel
Další den jsme zamířili do severovýchodní časti Beppu, kde ve svahu nad městem ze země vyvěrá mnoho horkých pramenů. Aby sem místní podnikatelé přitáhli turisty, vytvořili zde Devět pekel, to značí devět oplocených míst, kde je většinou nějaké jezírko s horkou, minerály zabarvenou vodou nebo bahnem, spousta páry, která tam je ovšem přivedena minimálně v jednom případě trubkou. Celé to na mne působilo dojmem, že mnohým "pekelným" efektům hodně pomohli... Jednotlivá pekla jsou doplněna různými atrakcemi - akváriem, zoologickou zahradou, krokodýlí farmou...
Devět pekel
Jedno z Devíti pekel
Prošli jsme si všech devět pekel, v jednom z nich jsme si zahřáli nohy v horké vodě, zastavili jsme se taky v nějakých těch obchodech a tak než jsme se vrátili k hotelu, byl skoro večer. Chvíli jsem se coural po městě abych byl úderem sedmé hodiny v hotelové restauraci, kde jsem měl společně s Veronikou a jejím přítelem objednanou večeři. Byly to lukulské hody, za ty tři tisíce yenů se to myslím vyplatilo.
Večer jsme si ještě zašli do písečných lázní Takegawara onsen, které byly sto metrů od hotelu. Tam se specializují na to, že lidi zahrabávají do písku, který je nasáklý horkou minerální vodou. Převlékli jsme se do jukaty, kterou jsme tam dostali a lehli jsme si do mělké jámy vykopané v písku. Následně nás celé zahrabali a nechali patnáct minut se smažit ve vlastní šťávě. Mně se to líbilo, ale ostatním bylo moc horko a tak se někteří "odkopali".
Osprchovali jsme se, abychom se zbavili písku a vrátili jsme se na hotel. Tam jsme si ještě zašli do ofura, abychom očistu dokončili.
Když jsme si při odchodu oblékali jukaty, začal se kolem nás točit recepční, který si taky přišel dát lázeň. Prý si neumíme jukatu dobře obléknout, já prý ji mám dobře, ale Tonda ji prý má oblečenou jak nějaký nebožtík, že levá část má být přeložena přes pravou a pásek omotaný dvakrát kolem těla a uzel přetočený dozadu na záda...


Aso


Ráno nasedáme do expresního vlaku a jedeme do zastávky Aso poblíž sopky Mount Aso. Ten expresní vlak - je to trochu přehnané - je to obyčejný motoráček, který ale občas v nějaké zastávce nezastaví, nicméně do Asa nás dovezl. Na nádraží jsme měli malý problém - byly tu jenom tři velké skříňky na úschovu zavazadel. Naštěstí jsme věděli už dopředu o jiných (bylo to v jednom z průvodců) u informačního střediska, které je asi 100 metrů od nádraží.
Koupili jsme si lístky na autobus a odjeli jsme směrem k sopce. Vystoupili jsme u dolní stanice lanovky. Když jsme viděli, že je lanovka krátká, tak jsme na sopku vyšli pěšky. Nafotili jsme a prohlédli si, co se dalo. Měli jsme trochu smůlu, že sopka zrovna více kouřila, takže spodní vyhlídková cesta byla uzavřena.
Mount Aso
Jedna z nejaktivnějších japonských sopek - Aso
Rozhodli jsme se, že se projdeme kolem sopky k lanovce, která vede na opačnou stranu kráteru. Byla to pěkná dvouhodinová vycházka. Malý zádrhel nastal, když jsme se chtěli od dolní stanice lanovky dopravit někam do civilizace - nejezdí tu žádný autobus. Z této strany totiž (od erupce v roku 2004?) není vidět do kráteru a tak sem jezdí minimum lidí. Lanovka chátrá, turisté jezdí na opačnou stranu...
Museli jsme dojít ca 6 kilometrů do Miyaji pěšky a vlakem jsme se vrátili do Asa. Tam jsme zavčasu vyhledali restauraci a povečeřeli jsme.
Měli jsme rezervaci v Aso youth hostelu. Zjistili jsme, že už k hotelu nejede žádný autobus (zastavuje tam stejná linka, která jezdí k sopce) a protože se nám nechtělo s batohy šlapat něco přes kilometr do kopce, vzali jsme si u nádraží taxík, který nás tam nadvakrát odvezl.
Hostel byl docela příjemný, muži spali v přízemí, ženy v prvním patře. Společenská místnost byla "zabydlená", na stěnách visely různé mapky, jízdní řády atd, prostě to, co "batůžkář" potřebuje.


Kumamoto a Karatsu


A opět se vydáváme na cestu, směřujeme do jednoho z japonských center keramiky - do Karatsu.
Cestou musíme přesedat v Kumamotu a protože tu je jeden z velkých japonských hradů, ukládáme si zavazadla na nádraží do skříněk a jdeme si prohlédnout hrad.
Hrad v Kumamoto
Hrad v Kumamoto - ovšem je to železobetonová rekonstrukce z roku 1960
Z vnějšku má hrad pěknou tmavou fasádu, která je pro japonské hrady netypická. Ostatní hrady mají bílou barvu stěn. Uvnitř není v principu nic - všechny japonské hrady jsou prázdné, jsou tam jenom například vystavené fotografie nebo občas nějaké brnění.
Kumamotský hrad byl postaven v patnáctém století, ale v roce 1861 vyhořel. Do dnešního stavu byl znovupostaven v roce 1960, ovšem za použití moderních materiálů, jako je například beton.
Z hradu na nádraží jsme chtěli jet autobusem, který byl doporučený na prospektech, ale zjistili jsme, že byl zrušen (možná jezdí jenom v hlavní turistické sezóně). Na nádraží jsme nakonec došli pěšky.
S dvěma dalšími přestupy jsme dojeli do Karatsu. Ubytovali jsme se v hotelu hned vedle nádraží a než se setmělo, prošli jsme se trochu po městě.
Vázička za milion
Tato váza z keramiky stojí přes milion yenů
Další den jsme věnovali prohlídce města. Nejdříve jsme se byli podívat v jedné prodejní galerii, kde nabízeli keramiku. Byly to výrobky asi patnácté generace řemeslníků, žádna sériová výroba, takže ceny byly posazeny příslušně vysoko. V zadní části obchodu měli na prodej i výrobky starších generací, tam už byly ceny astronomické - miska za milion, váza za pět a půl milionu yenů... Japonci mají k těmto tradicím asi jiný vztah - v Evropě by za to nikdo tolik nezaplatil.
Podívali jsme se na starou pec, která byla zakopaná v zemi, nakoukli jsme do nové pece (byla neděle, pec byla vyhaslá a nikdo tam nebyl).
Hrad v Karatsu
Hrad v Karatsu
Poobědvali jsme na pláži. Odpoledne jsme chtěli navštívit jedno šlechtické sídlo, kde se dalo jít i dovnitř, ale byla neděle a tak tam bylo zavřeno. Pokračovali jsme k hradu, podívali jsme se z výšky na město. Zbytek dne jsme věnovali shoppingu ve městě.



Hiroshima a Miyajima


Po pobřeží jsme se vlakem dopravili do Hakaty. Jeli jsme vlakem JR, kde nám platil railpas, ale přesto jsme na nádraží v Hakatě museli doplácet, protože vlak jel část trasy po kolejích metra, které provozuje jiná společnost. V Hakatě jsme přestoupili na Shinkanzen a odjeli do Hiroshimy. Na nádraží jsme se rozdělili, protože já a Sekerovi jsme se chtěli podívat k A-bomb dómu, ale ostatní chtěli jet hned na ostrov Miyajima.
K A-bomb dómu jsme se prošli pěšky, nafotili jsme si ho, pokochali jsme se myšlenkou, že stojíme pár metrů od epicentra výbuchu (epicentrum bylo zhruba 200 metrů od A-bomb dómu). Do parku a muzeí jsme už nešli, tramvají jsme se vrátili na nádraží, vlakem jsme odjeli do Miyajimaguchi a odtud trajektem na ostrov Miyajima. Nechtělo se nám tahat se s batohy na hotel pěšky a tak jsme si vzali taxi.
Torii na Miyajima
Torii na pobřeží ostrova Miyajima
Odpoledne jsme strávili ve znamení "plovoucí" torii, byl zrovna odliv, takže jsme se modli dobrodit až k torii. Navštívili jsme chrám na pláži, podívali jsme se do Senjokaku, což je velká dřevěná budova na kopci nad Torií. Pak už jsme se jenom courali po městě, provozovali jsme shopping. Fotili jsme taky srnky, které volně pobíhaly po městě.
Večer (kolem šesté) jsme opět měli problém najít otevřenou restauraci - turisté asi na ostrov přijíždějí jenom na výlet a večer se vrací na pevninu, takže se restauracím nevyplatí mít otevřeno. Jednu otevřenou jsme naštěstí nakonec našli (už jsme uvažovali, že trajektem sjedeme na pevninu...).


Zpět: Cestopis Japonsko - část první Na hlavní menu Vpřed: Cestopis Japonsko - část třetí