13. 9. 2009
V pozdních večerních hodinách jsme doletěli na ostrov
Madeira, přepravili jsme se do hotelu Rocamar v Caniço de Baixo a
ubytovali se.
14. 9. 2009
Ráno po snídani jsme se vydali v rámci poznání okolí
napřed do minimerkada v Caniço de Baixo. Je to pár metrů od hotelu, ale ceny
jsou tam s několikasetprocentní přirážkou. Takže jsme následně navštívili supermarket
Kostel v Caniço
|
---|
Sá v Caniço, pár ser metrů od něj je pak velíké Hipermerkado. V obou
už jsou ceny normální.
Šli jsme pěšky, bylo strašné horko, bylo to dost daleko a
hodně do kopce. Na to asi hřeší ti zloději v Caniço de Baixo, turisti, kteří
nemají auto, si raději připlatí, než by se hnali dva kilometry do prudkého
kopce.
Vrátili jsme se dost utahaní, takže jsme si šli zaplavat do
moře, což bylo po náročné cestě velmi příjemné. Odpoledne jsme měli schůzku se
Vyzdobená ulice v Caniço
|
---|
zástupcem cestovky, byla v podstatě zbytečná, dozvěděli jsme se tam jenom,
jak na konci pobytu zjistíme informace o odletu a možnost organizovaných výletů,
objednali jsme si na další den ráno auto a pak jsme odjeli autobusem číslo 155
do hlavního města ostrova Madeira – do Funchalu. Prošli jsme si okolí
autobusového nádraží, stavili jsme se na tržnici, kde prodávali mnohdy
předražené ovoce. Například mango (ovšem z dovozu, na Madeiře se mango
nepěstuje) tu bylo kilo za tři, ale i za devět Euro.
Kolem půl šesté začalo pršet, chodníky, které byly udělané
z bílých vápencových kostek, začaly nepříjemně klouzat. Nějak nás to
přestalo bavit a tak jsme v šest nasedli do autobusu a zamířili k hotelu.
To asi byl povel pro počasí, protože o pár minut později pršet přestalo, ale to
už bylo pro nás pozdě.
Duha
|
---|
Po návratu do hotelu jsme se začali starat o večeři, obešli
jsme všechny okolní restaurace, o kterých jsme věděli, ale byly buď plné, nebo
se nám nelíbily a tak jsme nakonec skončili pár metrů od hotelu v restauraci
Churrascaria, kterou jsme zezačátku vyloučili, protože nám připadala zbytečně
drahá. Jak se ukázalo, s cenami to nebylo tak zlé a vařili (grilovali) tu
úplně fantasticky. Ten den jsme si dali masový mix, což byly kusy hovězího,
kuřecího a skopového masa a klobásky. Uvažovali jsme, k čemu slouží metr
vysoké stojany uprostřed stolů. Nakonec jsme na to přišli, když
k vedlejšímu stolu donesli skoro metrový rožeň s napíchanými kusy
hovězího masa a zavěsili ho na stojan. Byla to espetada, specialita madeirské
kuchyně. Umínili jsme si, že si ji při příští návštěvě musíme dát.
15. 9. 2009
Jak jsme si o den dříve dohodli, v deset hodin dopoledne nám
před hotel přistavila půjčovna auto, takže jsme kolem půl jedenácté vyjeli
směrem na západ k levádě 25 fontes. Zezačátku jsme jeli po nové dálnici
s mnoha tunely, pak se cesta sočila do hor. Projížděli jsme úseky silnice,
kde bylo napadané hodně kamení ze skal nad cestou, některé byly odhadem třicet
centimetrů velké bloky. Bez úhony jsem mezi nimi prokličkoval. Jak jsme
stoupali do hor, začala se objevovat chvílemi velmi hustá mlha a pršelo. Když
jsme dojeli na parkoviště u kostelíku Nossa Senhora de Fátima, málem jsem jel
dále. Pak jsem ale viděl, že tam stojí spousta aut a tak jsem zastavil.
Nejdříve jsme se podívali ke kostelíku a k prosklené vyhlídkové
(?) věži, jejíž význam nám zůstal utajený. V současnosti z ní vysílá
pravděpodobně FM-rádio. Pak jsme se podívali dolů do údolí, kde je leváda 25
fontes a leváda Risco. Shora to vypadalo, že levády už leží pod úrovní mraků a tak
jsme se nakonec rozhodli, že si je projdeme.
Nechtělo se nám šlapat pěšky dolů po asfaltové silnici a tak
jsme využili možnosti svézt se dolů mikrobusem. Jednosměrná jízdenka stojí 3
Euro, obousměrná 5 Euro.
Mikrobus nás svezl téměř k levádě Risco, konečná
zastávka je nějakých dvě stě metrů vzdálená.
Prošli jsme se kolem ní až na její severní konec, kde leváda
Risco končí u pěkného vodopádu. Lépe řečeno, leváda zde nekončí, ale pokračuje
v tunelu za vodopádem, aby se po pár metrech zase vynořila a pokračovala,
tentokrát už ale v kolmé skalní stěně. Na začátku tohoto druhého úseku
bylo vidět nějaké zborcené zábradlí, dále už nebylo nic. Vstup do tunelu byl
zakázán. Nezkoumali jsme, jestli je tunel zatarasen nějakou mříží, respektovali
jsme zákaz vstupu a vrátili jsme se ke schodům, které spojují levádu 25 fontes
a levádu Risco. Schody byly namoklé a trochu klouzaly, takže švagr neměl chuť
tam chodit. Nakonec se mi ho podařilo přemluvit a tak jsme po schodech a kameny
dlážděném chodníčku sešli k levádě 25 fontes.
25 vodopádů na konci levády
|
---|
Podle ní jsme došli až
k úzké strži ve skále, do které spadá několik vodopádů. Jestli je jich
pětadvacet, jak by odpovídalo názvu, jsem nepočítal. Cestou jsme potkávali
mnoho lidí, kteří se už vraceli. Byli to jak jednotlivci, tak i organizované
skupiny. Cesta kolem levády byla úzká, chvílemi jsme balancovali na
třiceticentimetrovém lemu levády, chvílemi vedl kolem chodníček. Jako dobrý
vtip nám připadal cyklista, který si v podstatě na rameni donesl až
k fontánám kolo. Sestra se s ním dala do řeči, proč to dělá. On si
myslel, že tam bude moci jet…
Švagr se sestrou se vydali na zpáteční cestu, já jsem ještě
pokračoval podél lévády směrem k jejímu konci. Po pár stech metrech už
byla leváda skoro vyschlá, jenom na jejím dně byla trocha bahna. Šel jsem asi
deset minut, aniž bych došel na její konec a pak jsem se vrátil a dohnal je.
U spojky mezi levádami 25 fontes a Risco jsme chvíli váhali,
jestli máme jít nahoru po spojce, která je sice příkřejší, ale kratší, nebo
obchůzkou. Zvolili jsme spojku a za půl hodiny jsme už byli na konečné
mikrobusu, který nás opět pohodlně vyvezl nahoru. Jezdí zhruba každých dvacet
minut.
Porto Moniz
|
---|
Pokračovali jsme autem po náhorní plošině Paúl da Serra směrem na západ a
naším dalším cílem byl Porto Moniz na severozápadním pobřeží. Napřed jsme se na
něj podívali z vyhlídky na skále a pak jsme sjeli dolů. Počasí v této
části ostrova bylo přímo ukázkové, kdybychom chtěli, mohli bychom se vykoupat
v lávových bazéncích, což je zdejší největší atrakce. Na koupání jsme
neměli chuť a tak jsme si našli slušnou restauraci s vyhlídkou na moře a
dali jsme si pozdní oběd. Já jsem si dal vynikající rybí polévku a espadu
s banánem, což je jakási hlubinná ryba, která je zdejší specialita.
Nakoupili jsme si v supermarketu Spar, kde měli
normální tmavý chléb, který je jinde na ostrově nedostatkové zboží a pak už
jsme pomalu směřovali po severním pobřeží na východ. Domníval jsem se, že
pojedeme po staré silnici, abychom mohli občas zastavit na nějakém pěkném
místě, ale bohužel stará silnice na severním pobřeží už neexistuje – byla
nahrazena novou rychlostní komunikací, která vede mnoha tunely a nikde se na ní
nedá zastavit. Občas jsme starou silnici zahlédli, jak zahýbá k pobřeží a
případně mizí ve starém tunelu, ale vjet se na ni nedalo.
Pár kilometrů za Porto Moniz se navíc pokazilo počasí, bylo
zataženo a poprchalo, takže jsme už bez dalších zastávek dojeli do São
Vincente, kde jsem zamířil na jih, uprostřed ostrova jsme projeli
desetikilometrovým tunelem a po jižním pobřeží jsme po dálnici dojeli do
hotelu.
16. 9. 2009
Ráno těsně před snídaní začalo trochu pršet. Obloha byla
dost zamračená, takže jsme měli strach, že v horách bude hnusně. Proto
jsme se rozhodli, že výlet na Pico de Areeiro necháme na pátek, kdy má být
podle předpovědi nejlepší počasí a vydali jsme se na výlet po jižním pobřeží.
Funchal
|
---|
Nejprve jsme se zastavili na vyhlídce na Pico dos Barcelos,
odkud je pěkný pohled na Funchal. Počasí bylo docela slušné a tak jsem oproti
původnímu plánu přece jenom zamířil do vnitrozemí, konkrétně do Curral das
Freiras - údolí Jeptišek, doslova přeloženo to je „salaš patřící jeptiškám". Název
tohoto údolí vznikl z toho, že se tu v roce 1566 ukryly jeptišky
z kláštera před útokem pirátů (pozemky v údolí jim prý patřily už mnohem
dříve).
Těsně před novým tunelem vedoucím přímo do vesnice jsem
odbočil doleva a vyjel jsem starou cestou na vyhlídku Eira do Serrado, která se
vypíná nějakých 460 výškových metrů nad Curral das Freiras. Měli jsme štěstí,
počasí bylo velmi dobré, nebyla sice úplně modrá obloha, ale chvílemi svítilo
sluníčko.
Na vyhlídce Eira do Serrado jsme bohužel zjistili, že stará
cesta do údolí Curral das Freiras je zavřená. Museli jsme se proto vrátit
stejnou cestou k tunelu a do vesnice jsme projeli tím nádherným, novým
tunelem.
Stará cesta
|
---|
|
Curral das Freiras
|
---|
|
Curral das Freiras
|
---|
|
Vesnice Curral das Freiras se nachází v hlubokém údolí,
které je skoro ze všech stran sevřené vysokými skalními stěnami. Už to ale není
ta zapomenutá, těžko přístupná vesnička, která se skládala z několika
domků u cesty, je vidět, že se rozrůstá. Všechny domky byly opravené, všechny
cesty asfaltované a pohodlný přístup i pro velké autobusy sem asi přivede
turistický ruch, ale smaže romantické kouzlo této oblasti.
Curral das Freiras
|
---|
Sjeli jsme dolů do vesnice,
projížděli jsme křivolakými uličkami, které měly místy opravdu zajímavé
stoupání. Náš Renaultík ale nakonec vyjel všechno, sice jsem musel často
zařadit jedničku, ale dojeli jsme až na jeden z konců údolí, který se
jmenoval Pico do Furão. Nevím, proč se toto místo jmenovalo zrovna
takto, tedy Pico do Furão, protože to nebyl žádný vrchol, ale jenom
nejvzdálenější a asi nejvyšší místo, kam se dá dojet autem. Prostě jsme jeli a
najednou místo očekávané další serpentiny cesta končila na miniaturním
parkovišti a další možná cesta byla vjet komusi do dvora nebo po strmých
schůdcích na terasovitá políčka. Výhled odtud nebyl nic moc a tak jsme se tu
ani moc nezdrželi a pomalu jsme sjeli do centrální části údolí, tedy do té, ve
které se nachází centrum městečka s nevelkým kostelem a hřbitovem. Bylo tu
také informační turistické středisko, ale bylo zavřené a nezdálo se, že by
někdy bylo otevřené. Dále tu byly dva nebo tři obchůdky se suvenýry a dvě
restaurace.
V jedné z nich jsme se
stavili na oběd, neměli jsme v tu chvíli velký hlad a tak jsme si dali
jenom polévku s houskou. Vybrali jsme si podle názvu jakousi tradiční
místní, vyklubala se z ní česneková polévka s vejcem a houskou.
Chvíli jsme uvažovali, jestli si
projedeme i zbývající část údolí, tedy tu, kterou je vidět z vyhlídky
Eira do Serrado, ale nakonec jsme se rozhodli, že tam už nepojedeme a zamířili
jsme zpátky na pobřeží.
Naším dalším cílem byl Cabo
Girão, tedy druhý nejvyšší útes světa. Počasí nám opět přálo, vyhlídka
na Funchal byla docela dobrá.
|
Cabo Girão
|
---|
|
|
Když už jsme byli na této
vyhlídce, rozhodl jsem se, že nemá cenu se vracet do hotelu po dálnici, ze
které není nic vidět a tak jsem jel po staré cestě podél pobřeží. Jel jsem naslepo,
viděl jsem šipky směrem na jakousi vyhlídku a tak jsem je sledoval. Dojeli jsme
na vyhlídku Boca dos Namorados.
Boca dos Namorados
|
---|
Tady už nám počasí příliš nepřálo, poprchalo a
byl opar. Kdyby bylo pěkné počasí, byl by odtud excelentní výhled do údolí na
vesnici Curral das Freiras ze strany, kde se údolí otevírá.
Odtud jsme se už nejkratší
cestou vrátili na dálnici a protože se už stmívalo, bez dalších zastávek jsme
se vrátili do hotelu.
Večer jsme se opět stavili
v nedaleké restauraci, kde jsme si na večeři dali další místní specialitu
– espetadu, čili hovězí na rožni. Espetada nám zachutnala nám natolik, že jsme si dali
závazek, že si ji musíme během pobytu dát ještě jednou.