Cestopis Madeira


Část druhá

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují pobyt na portugalském ostrově Madeira.

Jednotlivé části cestopisu:

Úvod

Cestopis Madeira
část první


.:Cestopis Madeira
  část druhá

Fotogalerie

Fotogalerie Madeira
část druhá


Pár informací

Itinerář



Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu




Konstrukční kancelář ACR
Cesty, cestování a cestopisy na stránce Volání dálek
Konstruktionsbüro ACR

   17. 9. 2009
   Podle předpovědi počasí nemělo být příliš hezky a tak jsme se dnešní den rozhodli strávit ve Funchalu. Jeli jsme tam na rozdíl od první návštévy autem, zaparkoval jsem v podzemní garáži hned vedle Palacio de S. Lourenco, takže to pochopitelně byl první bod naší prohlídky města. Dovnitř se nedá jít, je tam nějaké vojenské velitelství a
Palacio de S. Lourenco
Palacio de S. Lourenco ze strany od moře
strážný ozbrojený tasenou šavlí nám naznačil, že dovnitř nesmíme. Nafotili jsme si palác od pobřeží, zašli jsme si taky na molo, odkud je pěkný výhled na Funchal.
   Přímo naproti Palacio de S. Lourenco je  turistické informační středisko, kde jsme se vybavili mapkami a pak jsme zamířili k nedalekému kostelu Sé do Funchal. Následovala návštěva náměstí Praça do Município, kde jsme se chtěli podívat na radnici. Píši chtěli, protože radnice byla schovaná za volební tribunou… Brouzdali jsme se dále po městě, navštívili jsme Parque de Sta Catarina u přístavu, Muzeu Quinta das Cruzes, které se nachází v překrásné vile, pevnost Fortaleza do Pico, odkud je pěkný výhled na město… Zastavili jsme se i v mnoha obchůdcích a když už se odpoledne chýlilo ke konci a začalo se šeřit, odjeli jsme k hotelu.

Sé do Funchal
 
Kostel Sé do Funchal

Muzeum Quinta das Cruzes
Muzeum Quinta das Cruzes

Fortaleza do Pico
 
Fortaleza do Pico z nábřeží


   Večer jsme popíjeli pětileté madeirské víno, které jsme koupili v supermarketu za 6 Euro.
    
   18. 9. 2009
   Program dnešního dne jsme v podstatě okopírovali od zdejších cestovních kanceláří – byl to klasický západní okruh.
   Nejprve jsme zamířili do vesnice Camacha. Zvolil jsem, tak, jak mi doporučila navigace, cestu po dálnici. Z Caniço de Baixo, kde byl náš hotel, jsme se vrátili pár kilometrů směrem na Funchal a pak jsme odbočili na Camachu.  Opět to byla nově vybudovaná komunikace a než jsem
Camacha - kostel
Moderní kostel ve vesnici Camacha
dojeli do Camachy, projeli jsme třemi nově vybudovanými, dlouhými tunely. Opět jsme se dohadovali, kdo to platí, jak je možné, že do naprosto bezvýznamné vesničky, která je zajímavá jenom výrobou proutěného zboží, někdo vynaloží tak obrovské prostředky na vybudování tunelů. Asi se připravují na turistický boom, mají při budování tunelů a silnic stejně velké oči jako při stavbě tisíců bungalovů podél pobřeží. Plánují sem vozit plné autobusy turistů a chtějí, aby to měli s veškerým pohodlím.
   Prošli jsme velikým obchodem s košíkářským zbožím, nakoukli jsme do nového, moderně pojatého kostela a pak jsme zamířili směrem na Pico do Areeiro. Tímto směrem zatím žádná dálnice s tunely (zatím?) nevede a tak jsme se mohli kochat průjezdem nádhernou krajinou. Jel jsem podle navigace a ta mě vedla v jednu chvíli neskutečně úzkou uličkou mezi domky, tohle zcela určitě nebyla trasa, kterou jezdí autobusy s turisty.
   Na Pico Areeiro to už bylo něco jiného, tam bylo několik velkých autobusů, několik mikrobusů a zbytek parkoviště byl zaplněný osobními auty. Bylo tu tak plno, že jsem na velkém parkovišti nemohl najít místo k zaparkování. U nezbytné restaurace a prodejny se suvenýry dokonce vyhrávali Peruánci. No prostě turistická hrůza.
Na Pico do Areeiro
Na Pico do Areeiro se válely chuchvalce mlhy
   Udělali jsme si malou procházku na vedlejší kopec, dále jsme nechodili, protože počasí připomínalo prádelnu a chumáče sněhobílých mračen skrývaly okolní hory pod skoro jednolitým příkrovem.
   Cestovní kanceláře dělají další zastávku v Riberio Frio u levády Portela a tak jsme se tam zastavili taky. Nejprve jsme si podél levády Portela zašli na vyhlídku Balcoes.
Leváda Portela
Směrem na Balcoes se táhne stará část levády Portela
Tady u vyhlídky začíná udržovaná část levády, voda zde vytká z trubky. Šli jsme i kousek dále do míst, kam je vstup zakázán, leváda Portela tu je zasypaná a nefunkční – možná po jejím dně vedou ty trubky, ze kterých vytéká voda do levády, ale nemůžu to potvrdit ani vyvrátit.
   Vrátili jsme se do Riberio Frio a pak jsme šli odhadem dva kilometry kolem Portely opačným směrem. Všiml jsem si, že voda z levády od Balcoes vtéká do potoka.
Leváda Portela
Nově zbudovaná část levády Portela na východ od Riberio Frio
Napřed jsem si myslel, že je to zase nějaká Potěmkinova vesnice pro turisty, ale pak jsem zjistil, že potok je přehrazený v veškerou vodu z něj vhánějí do další části levády. Tento úsek byl nově vybetonovaný. To mi připomnělo, že jedna věc je postavit na pobřeží tisíce bungalovů a hotelových pokojů, ale druhá věc je zajistit jim dostatek vody.
   Cesta kolem levády Portela je velmi pohodlná, místy je široká tři metry, někde se ale zužuje na půl metru. Prostě, jak příroda dovolí.
   V jednom místě jsme si všimli jakéhosi tunelu, který mizel ve skále. Vlezli jsme do něj, po pár metrech se dělil na dvě větve, ale obě byly slepé. Buď tento tunel v měkké červené skále teprve budují, nebo jeho stavbu zastavili.
   Chtěli jsme se v Riberio Frio najíst, ale odradily nás vysoké ceny a tak jsme zamířili do Santany. Když jsme dojeli k moři, naváděla mě navigace opět do tunelu. To jsem ignoroval a raději jsem jel přes útes.
Penha de Águia
Penha de Águia
To byl dobrý nápad, otevřel se nám odtud excelentní výhled na Penha de Águia, což je velmi výrazný a často fotografovaný útes, který najdete na obrázcích snad ve všech průvodcích.
   O kousek dále na kopci jsme uviděli jakousi restauraci, kde jsme se stavili na jídlo. Mirek na jídelním lístku našel jakési jídlo s názvem picado. Snažili jsme se znistit, co to je. Číšnice sice uměla docela slušně anglicky, ale na otázku co je to picado, jsme dostali všeříkající odpověď "Picado is......... picado". Nakonec to Mirek riskl a objednal si to, vyklubaly se z toho vynikající kousky opečeného hovězího masa ve vlastní šťávě.
Santana
Domky ve vesnici Santana jsou neoficielním symbolem ostrova Madeira
   Nafotili jsme si dva obchůdky se suvenýry, které byly postaveny ve tvaru typickém pro tuto část ostrova a pak jsme sjeli do Santany. Nedalo nám moc práce, abychom našli ty dva typické domky, které jsou na mnoha pohlednicích, na výšivkách, na keramice… prostě všude. Pochopitelně se uvnitř taky prodávají suvenýry.
   Zdrželi jsme se v Santaně jenom tak dlouho, abychom si je vyfotili a pak už jsme zamířili novým tunelem na východ, dalším cílem byl Pico de Facho, odkud je pěkný výhled na nejvýchodnější výběžek ostrova. Je to zřejmě oblíbené místo, kam chodí lidé z nedalekého Santo Antónia. Stejně jako na mnoha dalších vyhlídkách i tady je ohniště, kde by bylo možné grilovat. Grilování je na ostrově hodně populární - piknikových míst jsme během cestování po Madeiře viděli hodně. Chvíli jsme uvažovali, jestli tu nepočkáme na západ slunce, ale protože do západu zbývalo ještě více než hodina, zamířili jsme k našemu hotelu Rocamar v Caniçu. Cestou po dálnici jsme podjeli pod přistávací drahou letiště.

 
Vyhlídka z Pico de Facho na Santo António

Pico de Facho
Vyhlídka z Pico de Facho na východní výběžek ostrova

 
Na Pico de Facho


    
   19. 9. 2009
   Ráno nás uvítalo dost hustým deštěm. Když jsme se ale dívali na západ, zdálo se, že je tam počasí o dost
Silnice
Silnice na náhorní plošině Paúl da Serra rozhodně není typická pro Madeiru
lepší a tak jsme vyjeli stejně jako druhý den pobytu na západní náhorní plošinu Paúl da Serra. Počasí bylo opravdu mnohem lepší, tam, kde se při minulé cestě válely chuchvalce mlhy, jsme se tentokrát mohli kochat nádhernými výhledy.
Nossa Senhora da Serra
Nossa Senhora da Serra na náhorni plošině
   Zastavili jsme se na náhorní plošině, došel jsem k soše madony Nossa Senhora da Serra, která stojí několik set metrů od cesty uprostřed planiny. Byla zřejmě postavena v roce 1966, tento letopočet je alespoň uvedený na plošině u sochy.
   Dojeli jsme do místa, kde je parkoviště pro levádu 25 fontes a konstatovali jsme, že je tu třikrát více aut než při naší poslední návštěvě. Na levádě musel být provoz jak na Václavském náměstí. Tentokrát jsme dolů nešli, udělali jsme si půlhodinovou procházku kolem nedaleké kapličky a pak jsme pokračovali v cestě na západ. Dojeli jsme na konec náhorní plošiny, ale neodbočili jsme jako minule na sever do Porto Moniz, ale na jih a po cestě podél pobřeží jsme se pomalu vraceli na východ.
Lanovka
Lanovka do Achadas da Cruz není pro slabé povahy
   U Achadas da Cruz jsem zajel na vyhlídku u horní stanice lanovky, která vozí lidi i náklady na pobřeží. Jediná škoda byla, že Mirek prohlásil, že ho do té rakve nikdo nedostane. Cena byla lidová - 3 Euro za dospělou osobu. Byl by to zajímavý zážitek, sjet dolů k moři po laně, které je ukotveno jenom ve dvou bodech - nahoře na kopci a dole u moře.
   Pokračovali jsme podél pobřeží, úmyslně jsem nejel po dálnici, ale po staré silnici až do Ribeira Brava. Cestou jsme se kochali nádhernými výhledy.
   V Ribeira Brava (v překladu to znamená divoká řeka, v tomto ročním období ale byla řeka prakticky vyschlá) jsme udělali přestávku, prošli jsme se po městě, nakoupili jsme si v supermerkadu a pak už po dálnici (via rápida) jsme dojeli do Caniço de Baixo.
   Vykoupali jsme se v moři a večer jsme šli do naší oblíbené restaurace Churrascaria, kde jsme si dali ještě jednou espetadu. Tentokrát jsme ale byli zklamaní, gril obsluhovala jakási jiná kuchařka, zřejmě ho měla špatně roztopený, takže maso uprostřed rožně ušlo, ale na krajích bylo syrové.
    
   20. 9. 2009
   Byl to poslední den našeho krátkého pobytu na ostrově, takže jsem cestou na snídani na recepci odevzdal klíče od auta. Bylo to tak dohodnuté s půjčovnou.
   Po snídani jsme si vyšli na procházku podél pobřeží na východ. Museli jsme konstatovat, že náš hotel má ještě relativně nejlepší přístup k moři, není zde sice pláž, ale na skalách přímo nad mořem jsou plošinky s lehátky a slunečníky a přímo z plošin je možno po žebřících nebo schůdcích vlézt do moře.
   Tento den bylo pěkné horko, takže jsme po návratu využili přístupu z hotelu k moři a šli jsme si zaplavat. Odpolední siestu trávím na pokoji se zapnutou klimatizací a píšu tyto řádky. K večeru si zajdu ještě zaplavat a kolem osmé večer nás čeká transfer na letiště a odlet domů.

Zpět:Cestopis Madeira 1  ||  Na hlavní menu  ||  Vpřed:Fotogalerie Madeira

Spřátelené stránky: Volání dálek, Katalog katalogů