17. 9. 2009
Podle předpovědi počasí nemělo
být příliš hezky a tak jsme se dnešní den rozhodli strávit ve Funchalu. Jeli
jsme tam na rozdíl od první návštévy autem, zaparkoval jsem v podzemní
garáži hned vedle Palacio de S. Lourenco, takže to pochopitelně byl první bod
naší prohlídky města. Dovnitř se nedá jít, je tam nějaké vojenské velitelství a
Palacio de S. Lourenco
|
---|
strážný ozbrojený tasenou šavlí nám naznačil, že dovnitř nesmíme. Nafotili jsme
si palác od pobřeží, zašli jsme si taky na molo, odkud je pěkný výhled na
Funchal.
Přímo naproti Palacio de S.
Lourenco je turistické informační středisko, kde jsme se vybavili mapkami a
pak jsme zamířili k nedalekému kostelu Sé do Funchal. Následovala návštěva
náměstí Praça do Município, kde jsme se chtěli podívat na radnici. Píši chtěli,
protože radnice byla schovaná za volební tribunou… Brouzdali jsme se dále po
městě, navštívili jsme Parque de Sta Catarina u přístavu, Muzeu Quinta das
Cruzes, které se nachází v překrásné vile, pevnost Fortaleza do Pico,
odkud je pěkný výhled na město… Zastavili jsme se i v mnoha obchůdcích a
když už se odpoledne chýlilo ke konci a začalo se šeřit, odjeli jsme
k hotelu.
Sé do Funchal
|
---|
|
Muzeum Quinta das Cruzes
|
---|
|
Fortaleza do Pico
|
---|
|
Večer jsme popíjeli pětileté
madeirské víno, které jsme koupili v supermarketu za 6 Euro.
18. 9. 2009
Program dnešního dne jsme
v podstatě okopírovali od zdejších cestovních kanceláří – byl to klasický
západní okruh.
Nejprve jsme zamířili do vesnice
Camacha. Zvolil jsem, tak, jak mi doporučila navigace, cestu po dálnici. Z Caniço
de Baixo, kde byl náš hotel, jsme se vrátili pár kilometrů směrem na Funchal a
pak jsme odbočili na Camachu. Opět to byla nově vybudovaná komunikace a než jsem
Camacha - kostel
|
---|
dojeli do Camachy, projeli jsme třemi nově vybudovanými, dlouhými tunely. Opět
jsme se dohadovali, kdo to platí, jak je možné, že do naprosto bezvýznamné
vesničky, která je zajímavá jenom výrobou proutěného zboží, někdo vynaloží tak
obrovské prostředky na vybudování tunelů. Asi se připravují na turistický boom,
mají při budování tunelů a silnic stejně velké oči jako při stavbě tisíců
bungalovů podél pobřeží. Plánují sem vozit plné autobusy turistů a chtějí, aby
to měli s veškerým pohodlím.
Prošli jsme velikým obchodem
s košíkářským zbožím, nakoukli jsme do nového, moderně pojatého kostela a
pak jsme zamířili směrem na Pico do Areeiro. Tímto směrem zatím žádná dálnice s tunely
(zatím?) nevede a tak jsme se mohli kochat průjezdem nádhernou krajinou. Jel jsem
podle navigace a ta mě vedla v jednu chvíli neskutečně úzkou uličkou mezi
domky, tohle zcela určitě nebyla trasa, kterou jezdí autobusy s turisty.
Na Pico Areeiro to už bylo něco
jiného, tam bylo několik velkých autobusů, několik mikrobusů a zbytek parkoviště
byl zaplněný osobními auty. Bylo tu tak plno, že jsem na velkém parkovišti
nemohl najít místo k zaparkování. U nezbytné restaurace a prodejny se
suvenýry dokonce vyhrávali Peruánci. No prostě turistická hrůza.
Na Pico do Areeiro
|
---|
Udělali jsme si malou procházku
na vedlejší kopec, dále jsme nechodili, protože počasí připomínalo prádelnu a
chumáče sněhobílých mračen skrývaly okolní hory pod skoro jednolitým příkrovem.
Cestovní kanceláře dělají další
zastávku v Riberio Frio u levády Portela a tak jsme se tam zastavili taky. Nejprve jsme si
podél levády Portela zašli na vyhlídku Balcoes.
Leváda Portela
|
---|
Tady u vyhlídky začíná
udržovaná část levády, voda zde vytká z trubky. Šli jsme i kousek dále do
míst, kam je vstup zakázán, leváda Portela tu je zasypaná a nefunkční – možná
po jejím dně vedou ty trubky, ze kterých vytéká voda do levády, ale nemůžu to
potvrdit ani vyvrátit.
Vrátili jsme se do Riberio Frio
a pak jsme šli odhadem dva kilometry kolem Portely opačným směrem. Všiml jsem
si, že voda z levády od Balcoes vtéká do potoka.
Leváda Portela
|
---|
Napřed jsem si myslel, že
je to zase nějaká Potěmkinova vesnice pro turisty, ale pak jsem zjistil, že
potok je přehrazený v veškerou vodu z něj vhánějí do další části
levády. Tento úsek byl nově vybetonovaný. To mi připomnělo, že jedna věc je
postavit na pobřeží tisíce bungalovů a hotelových pokojů, ale druhá věc je
zajistit jim dostatek vody.
Cesta kolem levády Portela je
velmi pohodlná, místy je široká tři metry, někde se ale zužuje na půl metru.
Prostě, jak příroda dovolí.
V jednom místě jsme si
všimli jakéhosi tunelu, který mizel ve skále. Vlezli jsme do něj, po pár
metrech se dělil na dvě větve, ale obě byly slepé. Buď tento tunel v měkké
červené skále teprve budují, nebo jeho stavbu zastavili.
Chtěli jsme se v Riberio
Frio najíst, ale odradily nás vysoké ceny a tak jsme zamířili do Santany. Když
jsme dojeli k moři, naváděla mě navigace opět do tunelu. To jsem ignoroval
a raději jsem jel přes útes.
Penha de Águia
|
---|
To byl dobrý nápad, otevřel se nám odtud
excelentní výhled na Penha de Águia, což je velmi výrazný a často fotografovaný
útes, který najdete na obrázcích snad ve všech průvodcích.
O kousek dále na kopci jsme
uviděli jakousi restauraci, kde jsme se stavili na jídlo. Mirek na jídelním lístku našel
jakési jídlo s názvem picado. Snažili jsme se znistit, co to je. Číšnice sice uměla
docela slušně anglicky, ale na otázku co je to picado, jsme dostali všeříkající odpověď "Picado is......... picado".
Nakonec to Mirek riskl a objednal si to, vyklubaly se z toho
vynikající kousky opečeného hovězího masa ve vlastní šťávě.
Santana
|
---|
Nafotili jsme si dva obchůdky se
suvenýry, které byly postaveny ve tvaru typickém pro tuto část ostrova a pak
jsme sjeli do Santany. Nedalo nám moc práce, abychom našli ty dva typické
domky, které jsou na mnoha pohlednicích, na výšivkách, na keramice… prostě
všude. Pochopitelně se uvnitř taky prodávají suvenýry.
Zdrželi jsme se v Santaně jenom
tak dlouho, abychom si je vyfotili a pak už jsme zamířili novým tunelem na
východ, dalším cílem byl Pico de Facho, odkud je pěkný výhled na nejvýchodnější
výběžek ostrova. Je to zřejmě oblíbené místo, kam chodí lidé z nedalekého
Santo Antónia. Stejně jako na mnoha dalších vyhlídkách i tady je ohniště,
kde by bylo možné grilovat. Grilování je na ostrově hodně populární -
piknikových míst jsme během cestování po Madeiře viděli hodně.
Chvíli jsme uvažovali, jestli tu nepočkáme na západ slunce,
ale protože do západu zbývalo ještě více než hodina, zamířili jsme k našemu hotelu Rocamar v Caniçu.
Cestou po dálnici jsme podjeli pod přistávací drahou letiště.
|
Pico de Facho
|
---|
|
|
19. 9. 2009
Ráno nás uvítalo dost hustým
deštěm. Když jsme se ale dívali na západ, zdálo se, že je tam počasí o dost
Silnice
|
---|
lepší a tak jsme vyjeli stejně jako druhý den pobytu na západní náhorní
plošinu Paúl da Serra. Počasí bylo opravdu mnohem lepší, tam, kde se při minulé cestě válely
chuchvalce mlhy, jsme se tentokrát mohli kochat nádhernými výhledy.
Nossa Senhora da Serra
|
---|
Zastavili jsme se na náhorní
plošině, došel jsem k soše madony Nossa Senhora da Serra, která stojí
několik set metrů od cesty uprostřed planiny. Byla zřejmě postavena v roce
1966, tento letopočet je alespoň uvedený na plošině u sochy.
Dojeli jsme do místa, kde je
parkoviště pro levádu 25 fontes a konstatovali jsme, že je tu třikrát více aut
než při naší poslední návštěvě. Na levádě musel být provoz jak na Václavském
náměstí. Tentokrát jsme dolů nešli, udělali jsme si půlhodinovou procházku
kolem nedaleké kapličky a pak jsme pokračovali v cestě na západ. Dojeli
jsme na konec náhorní plošiny, ale neodbočili jsme jako minule na sever do
Porto Moniz, ale na jih a po cestě podél pobřeží jsme se pomalu vraceli na
východ.
Lanovka
|
---|
U Achadas da Cruz jsem zajel na
vyhlídku u horní stanice lanovky, která vozí lidi i náklady na pobřeží. Jediná
škoda byla, že Mirek prohlásil, že ho do té rakve nikdo nedostane. Cena byla
lidová - 3 Euro za dospělou osobu. Byl by to zajímavý zážitek, sjet dolů
k moři po laně, které je ukotveno jenom ve dvou bodech - nahoře na kopci a
dole u moře.
Pokračovali jsme podél pobřeží,
úmyslně jsem nejel po dálnici, ale po staré silnici až do Ribeira Brava. Cestou
jsme se kochali nádhernými výhledy.
V Ribeira Brava (v překladu
to znamená divoká řeka, v tomto ročním období ale byla řeka prakticky
vyschlá) jsme udělali přestávku, prošli jsme se po městě, nakoupili jsme si
v supermerkadu a pak už po dálnici (via rápida) jsme dojeli do Caniço de
Baixo.
Vykoupali jsme se v moři a
večer jsme šli do naší oblíbené restaurace Churrascaria, kde jsme si dali ještě
jednou espetadu. Tentokrát jsme ale byli zklamaní, gril obsluhovala jakási jiná
kuchařka, zřejmě ho měla špatně roztopený, takže maso uprostřed rožně ušlo, ale
na krajích bylo syrové.
20. 9. 2009
Byl to poslední den našeho
krátkého pobytu na ostrově, takže jsem cestou na snídani na recepci odevzdal
klíče od auta. Bylo to tak dohodnuté s půjčovnou.
Po snídani jsme si vyšli na
procházku podél pobřeží na východ. Museli jsme konstatovat, že náš hotel má
ještě relativně nejlepší přístup k moři, není zde sice pláž, ale na
skalách přímo nad mořem jsou plošinky s lehátky a slunečníky a přímo
z plošin je možno po žebřících nebo schůdcích vlézt do moře.
Tento den bylo pěkné horko,
takže jsme po návratu využili přístupu z hotelu k moři a šli jsme si
zaplavat. Odpolední siestu trávím na pokoji se zapnutou klimatizací a píšu tyto
řádky. K večeru si zajdu ještě zaplavat a kolem osmé večer nás čeká
transfer na letiště a odlet domů.