5.den
     Ráno jsme posnídali z vlastních zásob, v místní restauraci jsme vypili alespoň kafe, když už té jejich inžaře nikdo nevěřil (mimochodem v kuchyni byla přes noc ustájená kráva) a pak jsme odjeli kousek za Kibish do surmské vesnice. V té době nám tábor hlídal člen zdejší milice ozbrojený samopalem. Na výlet do vesnice jsme sebou museli mít místního průvodce a dalšího milicionáře, ti seděli vzadu v nákladním prostoru, protože na sedadlech nebylo dost místa. Ty jsme taky samozřejmě platili, platí se mimochodem i za průjezd oblastmi a za vstup do vesnic. A v neposlední řadě se platí i za jednotlivé fotografie lidí.

Surmka

     To placení za fotky vydá na samostatný odstavec. Obvyklá sazba za fotku dospělé osoby je 2 biry (v přepočtu v kurzu roku 2012 to jsou ca 2 koruny), za dítě 1 bir. Cenu je potřeba si dohodnout dopředu, jinak si pak můžou říct, kolik chtějí. Platí se jednotlivým osobám, tedy když fotíte skupinku, musíte zaplatit každému zvlášť, pokud to není třeba rodina. Když fotíte matku s dítětem, dáte ty dva biry do ruky matce a bir do ruky dítěti, jinak to matka bere tak, že jste jí zaplatili 3 biry a chce pak zvlášť ještě za dítě. Další komplikací je, že neberou špinavé bankovky a právě tyto drobné jsou v Etiopii v šíleném stavu, takové hadry jsem ještě v jiné zemi neviděl. Nevím, co s těmi drobnými Surmové a jiné národnosti dělají, ale evidentně se nějak nevracejí do oběhu, protože v celé oblasti jižních kmenů jsme se setkávali s nedostatkem drobných, v hospodách neměli co vracet. Jediné štěstí bylo, že nás na tuto situaci Roman s Mikim připravili, někde v bance v Addis Abebě vyměnili větší množství drobných, ty nám rozdali a tak jsme měli za co fotit.

Surmka s prozaženým rtem

     Do této odlehlé, téměř izolované oblasti Etiopie jsme jeli s tím, že se pokusíme navštívit slavnost donga. Ty se konají právě v tomto období před příchodem dešťů, ale přesné termíny nejsou dány. Měli jsme štěstí, jak na objednávku se zrovna ten den konala donga v nedaleké vesnici za řekou. Ale nastaly komplikace. Ještě loni byly dongy volně přístupné, ale tento rok dostali průvodci zákaz vodit tam turisty. Někdo asi usoudil, že jsou souboje holemi málo civilizované a že je potřeba vylepšit renomé Etiopie v očích veřejnosti, nebo snad doufají, že když na dongy nebudou chodit turisti, tak se dongy nebudou konat...
     Celé dopoledne Miki ukecával a uplácel místního průvodce a toho milicionáře, aby nás tam vzali. Těm se moc nechtělo, průvodce by mohl přijít o licenci a ty dva by mohli zabásnout, ale nakonec na to kývli. Ale ani tak to nebylo jednoduché, protože u brodu přes řeku hlídal policajt. Proto jsme předstírali, že jedeme úplně opačným směrem, ale dojeli jsme do blízkosti dongy z opačné strany. Tudy se přímo k vesnici auty nedalo dojet, tak tu nikdo nehlídal. Museli jsme jít několik kilometrů pěšky a přebrodit řeku. Pak jsme asi kilometr od místa konání dongy museli čekat a domorodý průvodce šel dojednat povolení, abychom mohli dále. Připadalo nám nekonečné, než se vrátil v doprovodu dvou bojovníků. Povolení ke vstupu jsme dostali, stálo nás každého pětistovku. Bylo to o něco více, než jsme čekali, ale jak jsme později poznali, byla to opravdu velká slavnost, takže ta cena měla jakés takés opodstatnění.

Bojovník

     Mohli jsme jít dále, ale ti dva, kterým jsme platili, zůstali pozadu, vypadalo to, že se dohadují, jak si rozdělit peníze (možná byli z různých vesnic?). Z toho jsme neměli moc dobrý pocit, cítili jsme, že by mohlo dojít k potížím. Taky k nim došlo, jak jsme došli na místo a začali fotit, přihnal se k nám nějaký borec a začal nás vyhazovat, popadl mě za ruku a táhl mě pryč, až jsme se srazili s těma dvěma, co jsme jim platili, ti mě popadli za druhou ruku a táhli ke slavnosti. Pár minut se dohadovali, chvíli mě táhli pryč, chvíli ke slavnosti. Možná byl ze třetí vesnice a z těch peněz nic mít nebude, netuším. Pak jednomu z nich došla trpělivost, přestal diskutovat a v podstatě mě dotlačil na místo slavnosti. Já jsem celou dobu raději hrál mrtvého brouka, no, hádejte se s rozvášněnýma černochama, když neumíte jejich řeč, polovina z nich má přes rameno samopal a ta druhá půlka v rukách dvoumetrové hole...
     Dongy původně sloužily k urovnávání sporů mezi příslušníky kmene, kdy rada starších prý mohla rozhodnout, ať si to mezi sebou vybojují. Vyvinula se z toho tradice a dongy se konají v období před příchodem dešťů, tedy někdy v našem srpnu. Termíny nejsou předem dané, šíří se postaru ústní poštou, kdy a kde se bude konat.
     Bojují spolu holemi, ty mají z nějakého určitého druhu keře, oloupané z kůry a vyhlazené říčním pískem a hadry do běla. Na konci mají ty tyče takovou falickou špičku, ta není vyřezaná, ale takhle vyrostla. Na dongy si připravují nové tyče, protože suché by mohly snáze prasknout.
     Přihlížející stojí v nepravidelném kruhu kolem bojujících, bojovalo současně několik dvojic. Chvílemi se navzájem jenom oťukávali, jindy se rozjeli a mlátili se, až to dunělo. Někteří bojovali zcela nazí, jiní měli nasazené na různých částech těla pletené chrániče. Zápasy řídili rozhodčí, když šlo příliš do tuhého, podle nějakých pravidel zastavovali boj a vyhlašovali vítěze.

Donga	Muž na slavnosti
Bojovník v brnění	Muž s tetováním
Bojovník	Vítěz

     Asi půl hodiny jsme sledovali zápasy a fotili jak o život, sem tam někdo schytal nějakou tu nemířenou ránu, Roman do nohy, Láďa do foťáku, pak už jsme museli jít pryč, protože ten náš průvodce byl stále nervóznější, aby nás někdo nechytl.
     Bez dalších příhod jsme znova přebrodili řeku, vrátili se k autům a odjeli do tábora. Vlastně přece jenom zmíním takovou maličkost – cestou na dongu jsme dvakrát procházeli kolem jakéhosi domku, kde bydleli děda s babičkou. Ten domorodý průvodce jim cestou zpátky daroval, pokud jsem si dobře všiml, prázdnou plechovku od hrášku, pravděpodobně za to, že jsme prošli jejich územím. Teď je mi až trapné, že jsem nezareagoval a něco do té plechovky nepřihodil.

6.den

Nastřelení krávy

     Další den ráno jsme se vydali do další surmské vesnice, kde jsme se zajímali o zvyk, zažitý u více afrických kmenů, a to o nastřelení krávy za účelem získání krve, která slouží jako potrava.
     V koralu z trnitých větví odchytili býčka. Ten už asi věděl, co ho čeká, tak se mu moc nechtělo. Kolem krku mu nasadili provaz a utáhli smyčku, aby vystoupily žíly. Vzali šíp, který měl špičku upravenou tak, aby pronikla právě tak hluboko, jak je potřeba a lukem ji z několikacentimetrové vzdálenosti vystřelili do žíly na krku. Z té začala tryskat krev, kterou chytali do misky z vydlabané tykve. Jakmile jí měli dost, povolili provaz a krev přestala vytékat.
     Nachytanou krev pak pili malí kluci, teda ze začátku pili, pak už ale měli dost a tak si tykev předávali jak horkou bramboru, ke konci si dali lok a hned ji zase vyplivli. Roman tvrdil, že se jí ani moc vypít nedá, že je po ní člověk jak v rauši.

Chlapec pije krev

     Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych taky ochutnal, nechtěl jsem ostatním kazit fotky a pak to vzalo rychlý spád – jedna kráva začala močit, kluk, co měl tykev v ruce k ní přiskočil, nachytal moč a tykev v ní vypláchl. V tom okamžiku mě chuť přešla. No jo, jsme v zemi, kde se voda musí donášet z dálky a tak se k mytí nádobí použije, co je po ruce.
     Při odchodeu z vesnice jsme tam ještě ošetřovali jednu ženu, kteá se škaredě sekla do ruky, ale neměli jsme sebou ani dezinfekci, museli jsme použít slivovici.
     V další vesnici jsme fotili dívku s čerstvě proraženým rtem, bylo vidět, že ji to bolí. V rukách si už připravovala o číslo větší kalíšek, který si do rtu bude vsazovat později.

Surmka s nedávno proraženým rtem

     Proražení rtu a uší a vsazování terakotových nebo méně často dřevěných destiček je u Surmů věc tradice, proč to dělají, nikdo neví, jedna z teorií je, že je to proto, aby jim ženy nebyly unášeny jinými kmeny. Čím větší destičku má žena ve rtu, tím větší má pro rodinu cenu, dostane za ni od rodiny ženicha více dobytka. Dívky si už dnes ty rty prorážet nechtějí, rodiny je do toho tlačí. Předpokládám, že i tyto dívky, které pravděpodobně nikdy za celý život neopustí rodný kraj cítí, že se na ně ostatní Etiopané a turisté dívají jako na zvířata. Kromě bolestivého roztahování rtu, kdy do něj násilím vkládají stále větší destičky, je součástí tohoto i vyražení předních zubů, které by jinak destičce vadily. Pokud se ženě ret přetrhne nebo když ovdoví, tak si ho prý uřízne.
     Ještě zmíním tetování, kdy si nařezávají (propichují) kůži a do rány vtírají dřevěný popel, aby vznikla jizvička (hrbolek ) na kůži a z těch vytvářejí různé ornamenty. Dnes už to je zakázané, kdyby prý policajti chytili někoho s čerstvým tetováním, mohli by ho prý zavřít.

Chlapec

     Mezi kmeny stromů jsme fotili děti, které se pomazaly bílou křídou.
     Odpoledne jsme chtěli jet hlouběji do surmského území k termálním pramenům, kde jsme si chtěli nechat ukázat zdobení přírodními prostředky. Přejeli jsme brod přes řeku Kibish, který jsme včera nesměli použít. Daleko jsme ale nedojeli, protože o kus dál byla cesta přerušená hlubokou zmolou, kterou vymlela voda. Ta by se prý snad projet dala, ale voda podemlela i břeh potoka a tam bychom bez lopat už neuspěli. Tedy jsme to vzdali, vrátili jsme se k řece Kibish a zdobení jsme si nechali předvést tam. Domluvili jsme se s jednou ženou a skupinou dětí a ty se pak na břehu řeky u jezírka lemovaného rákosím nazdobily. Převládala bílá a žlutá barva. Jak děti v okolí viděly, že se něco děje, tak se taky začaly zdobit a chtěly se taky nechat fotit.

Zdobení	Ozdobená dívka
Surmka	Děvčata
Chlapec v rákosí	Děti hledí do fotoaparátu

7.den
     Ráno pršelo, takže jsme stany balili mokré. Stejnou cestou, kterou jsme do Kibishe přijeli, jsme se i vraceli. V řece Akobo opět nebylo moc vody, takže jsme se tam nezdrželi. Kolem Súdánské hranice jsme tentokrát nemuseli jet v koloně, ale i tak řidiči raději počkali, až se k nám připojilo alespoň třetí auto.
     Nocujeme opět v Mizanu. Protože v hotelu Salayish měli někteří z nás problémy s teplou vodou, zkoušeli jsme hotel Birha, ale tam pro změnu voda netekla vůbec, takže jsme nakonec spali i ve stejném hotelu.

Copyright © Vladimír Rýpar a Ladislav Hájek, 2012