- - - 3.8.2010 - - -
     Ráno při snídani jsme udělali první část Jessičiných narozeninových oslav – předali jsme dort se zapálenými svíčkami. Důvod ranní oslavy byl zřejmý – měl jsem obavy, že by dort nepřežil přepravu do tábora pod sopku Tolbačik. Asi to byla správná úvaha, protože jestli bylo předchozí den v autě nepříjemné horko, tak dnes bylo v nástavbě vedro přímo ubíjející. Auto jelo po špatné cestě pomalu, takže se ani s plně otevřenými okýnky vzduch skoro nehýbal.

Ledovcová řeka

Kola nadskakovala na kamenech a zapadala do děr v nerovné lesní cestě, která byla stále užší a užší. Některé stromky podél cesty jsme míjeli o centimetry, větve šlehaly do otevřených oken skoro pořád a zasypávaly nás listím a jehličím modřínů. Projížděli jsme i několika říčkami, z nichž největší byla hluboká odhadem metr.
     Pak začalo vegetace ubývat, stromy byly řidší a menšího vzrůstu. Nebylo divu, protože vyrůstaly mezi kusy lávy a sopečnými kameny a štěrkem. Netrvalo dlouho a minuli jsme poslední keře a vjeli jsme do černé pustiny, která se kolem nás rozkládala, kam až oko dohlédlo. Tím jsme se dostali do oblasti, kterou během výbuchu v letech 1975-76 pokryl pyroklastický materiál. Tato oblast měří úctyhodných 875 kilometrů čtverečných. Tento výbuch ploského Tolbačiku je považován za největší geologickou katastrofu dvacátého století v Kamčatské oblasti.

Baza Leningradskaja - Tolbačik

     Kolem půl druhé se před námi objevilo několik zchátralých dřevěných domků – základna vulkanologů a seismologů Tolbačik, které prý ale nikdo neřekne jinak, než Leningradskaja baza.
     Poblíž základny jsme si postavili stany. Při vybalování jsem zjistil, že v autě během přepravy vytekla část vody z kanystru a nasákla do mého batohu. Měl jsem mokrý spací pytel, který byl v batohu na dně.
     Počasí nebylo zcela optimální, bylo pod mrakem, ale naštěstí nepršelo a zima taky nebyla. V jednom z domků jsme vybudovali kuchyni.
     Kolem půl čtvrté odpoledne jsme nasedli do Uralu a ten nás odvezl k Dva konusa, což jsou parazitní krátery, které vznikly při výbuchu Tolbačiku v sedmdesátých letech minulého století. Jsou to dva spojené sopečné kužely, které ční jakoby nelogicky z jinak rovné krajiny. Jsou vysoké asi dvě stě metrů. Vystoupili jsme na jeden z nich, za normálních okolností by odtud byl nádherný rozhled, ale díky nízké oblačnosti jsme toho moc neviděli.
     V nejvyšším bodě kužele byla místa, ze kterých sálalo horko. Náš ruský průvodce strkal do škvír mezi kameny papír, aby ukázal, jak se zapálí, ale ten jenom zčernal. Pak vytáhl řidič desetirublovku a strčil ji mezi kameny a ejhle, ta chytla skoro okamžitě.
     U paty sopečných kuželů leží obrovský balvan, sopečná bomba, na kterém je upevněna tabulka. Je na ní napsáno, že tato sopečná puma sem přiletěla v roce 1975 a zabila dva geology.
     Dalším navštíveným místem byl mrtvý les. Je to místo, kde stromy byly zasypány pyroklastickým materiálem jenom trochu a neshořely. Ční tu teď k obloze, holé,

Mrtvý les

mrtvé a čekají, až se rozpadnou na prach. U jejich pat už začíná rašit nová vegetace, v tuto dobu s černým pozadím pěkně kontrastují zejména červenofialově kvetoucí květiny. O kousek dál už rostou břízy.
     U mrtvého lesa je možno vidět zbytky vrtulníku MI-6, který tady taky zasypal sopečný popel. Pravděpodobně kvůli poruše s ním už nemohli odletět a tak se jeho torzo stalo asi nejfotografovanějším vrtulníkem na Kamčatce.

Viktor mizí v lávové jeskyni

     O kilometr nebo dva dále se nachází lávová jeskyně. Tady kdysi tekla žhavá láva, která na povrchu ztuhla. Když erupce lávy ustala, tekutá láva odtekla a zůstal po ní tunel.
     Tato jeskyně má tu drobnou zvláštnost, že je otevřená na obou koncích, takže se dá prolézt z jednoho konce na druhý. Je dlouhá asi padesát metrů, začíná v malém kráteru a končí kousek pod kráterem, kde vychází na povrch v místě, kde se jí propadl strop. Někteří jsme neodolali a prolezli jsme skrz. Jeskyně není vysoká, je nutné lézt po kolenou nebo v dřepu, dno je tvořeno docela ostrými lávovými výstupky.
     V kráteru se nachází ještě jedna lávová jeskyně, má větší vchod, který ústí do docela velkého dómu, ve kterém se dá stát. Odtud vedou dvě chodby, které jsou asi slepé – jedna končí ve vodě a druhá je stále nižší a nižší…

Konec jeskyně v kráteru

     V podvečer jsme si ještě zašli na maliny a nasbírali jsme dřevo na oheň.
     Společne s Petrem jsme si od řidiče Saši nechali předvést jeho náklaďák. Jak už jsem psal, byl to starší typ Uralu. Saša zdůraznil, že je to starší typ, který ještě nemá žádnou elektroniku, takže se dá cokoliv opravit. Motor byl naftový, průměrná spotřeba prý 38 l / 100 km. Pětistupňová převodovka, redukovaná rychlost. Uzávěra diferenciálů na tomto automobilu není, je tam jenom centrální uzávěra mezi přední a zadními nápravami. Naviják, huštění a vypouštění vzduchu z pneumatik z kabiny. Pera listová, jak jsem si všiml, zadní nápravy nemají tlumiče (listová pera trochu tlumí samy třením mezi listy).
     Když jsme večer stáli kolem ohně, chtěl Pavel Sašovi udělat radost a řekl mu, že je dobrý „šafjor“. Ten se ale naježil a prohlásil, že není žádný „šafjor“, ale že je „voditěľ“. Šoféři jsou prý ti, co jezdí po městě.
     K večeři byly opět ryby. Trochu monotónní jídelníček.
     Po večeři měla Jessica druhou část narozeninových oslav - tentokrát s ruskou vodkou.

- - - 4.8.2010 - - -
     Výstup na Ploskij Tolbačik jsme zahájili v místě, kam ještě dokázal dojet náš Ural. To byla nadmořská výška 1500 metrů. Pak už jsme museli po vlastních.
Stoupali jsme stále po černé lávové suti, byly to převážně tak centimetrové kamínky, ve kterých byly občas vidět i velké sopečné pumy. To všechno dohromady je vlastně pyroklastický materiál, který sem ze sopky přiletěl během výbuchu v letech 1975-76. Část cesty vedla po ledovci, který byl taky pokrytý lávovou sutí.

Tolbačik v mlze - to jsme ještě doufali v slušné počasí

     Počasí bylo dost mizerné, foukal studený vítr a byla mlha. Ta se ale občas trochu rozplynula a zahlédli jsme sluníčko a to nám dávalo naději, že se počasí umoudří. Když jsme ale dorazili na okraj kráteru, který je zhruba 2870 metrů nad mořem, viděli jsme jenom mlhu. To, že jsme na okraji 1700 metrů širokého kráteru, nebylo vůbec poznat. Asi půl hodiny jsme čekali, jestli vítr mračna alespoň na chvilku rozfouká, ale pak už jsme se asi všichni klepali zimou a tak jsme se vydali na zpáteční cestu.
     Cestou dolů jsme potkali několik skupin, které směřovaly nahoru. Počasí se spíše zhoršovalo než zlepšovalo, viditelnost byla chvílemi tak dvacet metrů a občas pršelo, to vše ve spojitosti s chladným větrem. Nicméně v pořádku jsme došli na místo, kde nás měl vyzvednout náš řidič, Byli jsme tam asi o hodinu dříve, než jsme se dohodli, ale s úlevou jsme zjistili, že už tam na nás čeká. Ruský průvodce (taky Saša) nás pochválil, že jsme za jeho kariéru první skupina, která došla nahoru v plné sestavě.
     Dojeli jsme do tábora a pozorovali jsme, jak se k nám z údolí blíží bouřka. Udeřila s plnou silou v době, kdy jsme večeřeli (rybu, co jiného). Byli jsme rádi, že už jsme z kopce dole a litovali jsme ty, kteří to štěstí neměli.

Západ slunce

     Večer, když bouřka odešla, obarvilo slunce mračna na obloze na chvíli do červena, čehož využili asi všichni, kdo měli po ruce fotoaparát.
     V noci stany cloumal docela silný vítr, teploměr ráno ukazoval čtyři stupně nad nulou (četyre stupni žara, jak by řekli naši ruští přatelé).

- - - 5.8.2010 - - -
     Ráno jsme se probudili do chladného, ale jasného dne. V ranních slunečních paprscích jsme zpozorovali, že oba Tolbačiky, Ostryj i Ploskij, přes noc zasněžily. Litovali jsme, že dnes musíme odjet, protože to vypadalo, že dnes bude počasí dobré. Náš program ale byl pevně stanovený a tak jsme po snídani (nějaká kaše, co jiného) naložili zavazadla na auto a kolem osmé jsme vyrazili dolů, směrem na Kozyrevsk. Odjezd jsme synchronizovali s jiným náklaďákem, aby si v případě potřeby mohli pomoct. Řidiči měli strach, že po včerejší bouřce bude řeka rozvodněná. To se ale nepotvrdilo – noční bouřka sice přispěla ke zvýšení hladiny, ale chladná noc zase omezila tání ledovců, takže hladina byla na zhruba stejné úrovni, jako včera.

Sopky Ostryj a Ploskij Tolbačik v noci zasněžily

     Od řeky jsme obdivovali výhled na sopky – byl odtud vidět nejenom Ostryj Tolbačik, ale i na Bezymjannyj a Kameň.
O pár kilometrů níže jsme se setkali s dalším Uralem, který vezl na Tolbačik další skupinu Adventury. Náklaďák řídil Sašův otec, předal mu úplnou sadu nových palivových trubek. Pro nás byla ale důležitá zpráva, že Viktorův batoh je na světě a že ho nechali v Kozyrevsku u Marie (majitelky hotelu Postoyaly dvor).
     Dojeli jsme do Kozyrevska a vyzvedli Viktorův batoh. Trochu jsem se nechal unést fotografováním sopek na obzoru (Ploskaja Daľnaja a Ploskaja Bližnaja, Kameň, Ovalnaja Zimnaja a Tolbačik). Sopky byly stále něčím zakryté, stromy, budovami… šel jsem stále dál a dál, ale perfektní výhled jsem nenašel.
     Když jsem se vrátil k hotelu, auto už bylo pryč – odjelo mezitím k obchodu. Čekal tu na mě s vyčítavým pohledem Petr, tak jsem zamumlal něco na omluvu o fotografické vášni a pěšky jsme se přesunuli za autem. Cestou jsme fotili.

Sopky z Kozyrevska

     Auto nás pak zavezlo k řece, kde jsme poobědvali. Dojedl jsem toho sušeného lososa, kterého jsem si koupil první den pobytu. Ryby už mi lezly krkem, ale přece ho nevyhodím.
     Od řeky byly taky velmi pěkné výhledy na sopky.
     Po obědě jsme se vydali na další cestu směrem k Essu. U trajektu jsme museli dost dlouho čekat, protože jsme sem přijeli zrovna v polední přestávce.
     Do Essa jsme přijeli v podvečer, chvíli jsme bloudili, než řidič našel chaty u řeky, kde jsme měli zamluvené ubytování. Nastěhovali jsme si tam věci a šli jsme se vykoupat do termálního bazénu, který je v centru vesnice.

- - - 6.8.2010 - - -

Odjezd na řeku

     Včerejší pobyt v horké vodě mi neudělal moc dobře, dostal jsem nepříjemný průjem a tak jsem program tohoto dne vynechal. Ostatní byli dopoledne v muzeu a odpoledne sjížděli řeku na raftu. Počasí neměli optimální, i když na druhou stranu alespoň v odpoledních hodinách se skrz mraky začalo chvílemi klubat sluníčko.

- - - 7.8.2010 - - -
     Tento den byl ve znamení celodenního přesunu zpět na jih do Jelizova. Během desetihodinové monotónní cesty tajgou se nestalo nic, co by stálo za zaznamenání, většinu cesty propršelo. Na jídlo jsme se zastavili v Milkovu a pak v Sokoči. V Jelizově jsme bydleli ve stejných dvou bytech, jako poprvé. Večer jsme si vyprali v pračce.
     Od zítřka má být tři dny slušné počasí. Uvidíme.