Kamčatka je největší poloostrov východní Asie a přináleží k dálnovýchodní části Ruska. Z jedné strany ho omývá Ochotské, z druhé strany Beringovo moře a Tichý oceán. Na východ od Kamčatky se nachází Aljaška, na jihu najdeme Japonsko.
     Je to pořádný kus země: poloostrov je dlouhý 1250 km, v nejšírším místě má 470km. Svou plochou 472 000 km² je Kamčatka skoro 6x tak velká, jako Česká republika. Nejjižnější část leží zhruba na stejné rovnoběžce, jako například Liberec, kdežto severní část zasahuje do zeměpisných šířek, ve kterých najdeme nejsevernější část Velké Británie nebo Norsko.
     Osídlení je řídké, na celé Kamčatce žije podle sčítání z roku 2002 zhruba 360 tisíc lidí, z toho 200 tisíc ve správním středisku Petropavlovsk-Kamčatskij. Počet obyvatel v poslední době vytrvale klesá, Rusové se stěhují zpět do centrálního Ruska, protože ekonomická stimulace zalidňování tohoto území (nadprůměrné platy) patří minulosti.

     O vzniku názvu Kamčatky jsem četl tři teorie. První z nich tvrdí, že původní domorodé obyvatelstvo (konkrérně Korjakové) nazývalo největší řeku na poloostrově Konschatka. Druhá teorie tvrdí, že zde žil vážený domorodec Konschat. Třetí teorie tvrdí, že za zrodem názvu poloostrova nestál žádný domorodec, ale Rus Ivan Kamčatyj, který už v letech 1658 - 1661 procestoval tento poloostrov a dostal se až k řece Kamčatce.

     Jak už jsem naznačil v předchozím odstavci, původní obyvatelstvo tvořily domorodé kmeny, zejména Korjakové a Itenmeni. Novodobá historie osídlování začala v polovině 17. století, kdy Rusové založili na sever od Kamčatky v dnešní čukotské oblasti pevnost Anadyrskij. O něco později, v roce 1679 byla založena další pevnost, Aklanskij, která ležela v severní části Kamčatky poblíž dnešního města Kamenskoje.
     V této době již vznikají první podrobné mapy, například mapa Semjona Remezova z r. 1697.
     Ruští Kozáci do té doby nezískali od domorodého obyvatelstva větší množství kožešin, teprve výprava Vladimíra Atlasova v letech 1697 – 1699, kterou podnikl sice s nevelkou, zato však dobře ozbrojenou skupinou, byla výrazně úspěšná – přivezl odtud do Moskvy stovky sobolích, liščích, bobřích a jiných kožešin. Car Petr Veliký byl pochopitelně spokojen, protože kožešiny byly dobrý obchodní artikl a tak i nadále podporoval osídlování Kamčatky. Původní obyvatelstvo nemělo proti Kozákům šanci – Atlasov byl nelítostný a každou neposlušnost u domorodého obyvatelstva krvavě trestal. Jeho počínání bylo natolik kruté, že vzbudilo nevoli i u podřízených kozáků a ti ho v roce 1711 v Nižněkamčatské pevnosti zavraždili. Ale ani později nejednali s domorodým obyvatelstvem v rukavičkách. V roce 1731 došlo k velkému povstání Itelmenů, při němž byla dobyta a vypálena pevnost Nižněkamčatsk. Posádka byla pobita včetně žen a dětí. Po potlačení povstání nechala carská komise popravit devět vůdců povstání, ale i čtyři kozáky, kterým bylo dokázáno nelidské zacházení s domorodým obyvatelstvem. Čtyřicet Itelmenů a 61 kozáků nechali zbičovat. I poté, co skončilo vybírání daně, nebyl v oblasti klid. Poslední pokus Korjaků o povstání byl krvavě potlačen v roce 1756.
     Roku 1716 na Kamčatku doplul Kuzma Sokolov z Ochotska a lodní doprava od té doby nabývala v této oblasti na důležitosti. Připlouvají i první vědci, například S. P. Krašeninnikov, který napsal velkolepé dílo Popis země Kamčatky.
     Roku 1724 rozhodl car Petr Veliký o uspořádání velké expedice, která měla prozkoumat moře a mezi Aljaškou a Kamčatkou a pobřeží pevnin a prokázat nebo vyvrátit existenci spojení Asie a Ameriky. Tato expedice proběhla v letech 1725 – 1730 a byla vedena Dánem Vitem Jonassenem Beringem. Ten měl k dispozici podklady a mapy od Kozyrevského, kde byly zaznamenány jižní mys Kamčatky a Kurily. Dva roky z délky trvání expedice zabrala přeprava materiálu z Petrohradu do Ochotska. Tam postavili loď Fortunu a tou se přepravili na Kamčatku a odtud napříč Kamčatkou opět transportovali materiál po trase 300 km do Nižněkamčatské pevnosti. Teprve roku 1728 vyplula expediční loď Svatý Gabriel z ústí řeky Kamčatky na sever. To bylo tři a půl roku od opuštění Petrohradu. Loď proplula úžinou mezi Asií a Amerikou, tím splnila cíl expedice, ale pro silnou mlhu však posádka Ameriku neviděla.
     O dva roky později začala druhá kamčatská expedice (1733-1743), jejímž cílem bylo dosáhnout pobřeží Ameriky, opět pod Beringovým vedením. Bering sám se však z této expedice nevrátil.
     Během této expedice bylo z průzkumné lodi Svatý Gabriel v roce 1739 vysazeno v Avačinském zálivu 12 účastníků expedice, aby vybudovali ubytovny pro důstojníky, protože tu bylo plánováno několikeré přezimování celé výpravy. V roce 1740 byla dokončena stavva expedičních lodí Svatý Petr a Svatý Pavel a ty obepluly jižní cíp Kamčatky a dopluly do Avačinského zálivu. Vesnice byla pojmenována Petropavlovsk. (jméno vzniklo z názvů Beringových lodí sv. Petr a sv. Pavel).
     Odtud se pak lodě vydaly v roce 1741 směrem k pobřeží Ameriky, v mlze se oddělily, ale obě dosáhly pobřeží. Bering na Svatém Petrovi však nabral jenom čerstvou vodu a vydal se na plavbu podél pobřeží na západ, tedy zpět, protože se obával přezimování v cizí zemi. Svatý Pavel ztratil v potyčkách s místním obyvatelstvem 15 mužu a dva čluny.
     Svatý Pavel se dokázal vrátit zpět do Petropavlovska, Bering na Svatém Petrovi se ale kvůli bouřce zdržel a zmeškal příznivý vítr. Na lodi se rozšířily kurděje a loď ztroskotala na Komandorských ostrovech. Tady přezimovali, zemřelo ještě několik námořníků včetně Beringa. Na jaře rozebrali ztroskotalou loď a během půl roku postavili menší, na které dokázali doplout na Kamčatku.
     Od doby Beringových výprav si Rusové dělali nárok na Kurilské a Aleutské ostrovy a na americké pobřeží mezi 66. a 54. rovnoběžkou.
     V roce 1854 se pokusila anglo-francouzská flotila dobýt Petropavlovsk-Kamčatskij, měli však smůlu, že gubernátorem města v té době byl V. S. Zavojko, veterán z bojů proti turecké flotile, skvělý organizátor a velitel. Ten s několikatýdenním předstihem začal budovat obranu. Měl zoufale málo lidí, ale jako na zavolanou připluly fregaty Aurora (podoba jmen je náhodná) a Dvina s 350 námořníky na palubě. S jejich pomocí a s pomocí děl z fregat, ze kterých udělali dělostřelecké hnízdo na sopce Nikolskaja nepřítele odráželi a ten po dvou měsících tvrdých bojů, ve kterých ztratil stovky mužů, odplul.
     Roku 1868 prodali Rusové Aljašku Američanům – mluví se o tom, že příliš levně, ale kdyby se zdráhali, vystavili by se nebezpečí, že Američané si vezmou toto území násilím. Protože car neměl v této oblasti žádná stálá vojska, nebyl by to až takový problém a nemuseli by mít takové štěstí jako v roce 1854.
     Ani o 35 let později nebyla situace lepší – kozáci sice stačili na domorodé obyvatelstvo, ale když na konci roku 1905 zakotvily v přístavu v Pertopavlovsku-Kamčatském dva japonské křižníky a namířily děla na nepřipravené město, nezmohli se na odpor a vzdali se. Japonci zastřelili několik krav a uspořádali společně s Rusy velkolepou párty.
     Tím Rusové prohráli válku a ztratili Kurilské ostrovy a jižní část ostrova Sachalin. Japonci také získali možnost lovu ryb v ruských vodách, čehož intenzívně využívali.
     Japonci měli vojenský vliv v této oblasti i později – první bolševický sovět byl v roce 1918 zlikvidován japonským výsadkem. Teprve v roce 1923 získali bolševici kontrolu i nad tímto územím.
     V době studené války zde vzniklo mnoho vojenských základen, protože toto území bylo ideální pro rozmístění raket, které mohly ohrožovat americké území. Turisté, zejména cizinci, sem neměli přístup. Sovětská vláda se snažila dostat sem co nejvíce Rusů a tak tu vznikala státem dotovaná pracovní místa a celkově zde byla životní úroveň lepší, než ve zbytku země.
     Po rozpadu SSSR se ale životní úroveň zhoršíla a zhruba 25 procent obyvatelstva se odstěhovalo zpět do Ruska. Podle jakéhosi průzkumu by se dalších 25 procent odstěhovalo taky, kdyby se jim naskytla příležitost.