- - - 30.7.2010 - - -
     S účastníky zájezdu jsem se poprvé setkal na letišti Ruzyně v Praze. Zezačátku panovalo trochu napětí, jaká parta se sejde. Jak jsme poznali v průběhu cesty, obsazení bylo nadprůměrně dobré, všichni měli zkušenosti s turistikou a nedostal se mezi nás někdo, kdo by nezapadl.
     Velkou část skupiny tvořila pětičlenná rodina tvořená, jak jsme napřed odhadovali, matkou se třemi dcerami a dědečkem. Ovšem z jedné z dcer se vyklubal čtrnáctiletý Viktor s vlasy až po pás, kterými nás zezačátku poněkud zmátl. Zbytek výpravy tvořili Miloš a Jirka, kolegové z jedné energetické firmy, Pavel a já, tedy celkem nás bylo devět.
     Let z Prahy do Moskvy proběhl bez problémů, v Moskvě jsme už nemuseli přejíždět na jiné letiště, protože na Šeremetěvu otevřeli nový terminál a tím pádem nám stačilo přejít z mezinárodního terminálu na vnitrostátní. U pasové kontroly byla velká fronta. Následně jsme si museli na páse vyzvednout zavazadla, pronést je celní kontrolou a znova odbavit.
     Let do Petropavlovska-Kamčatského proběhl bez problémů, přistání bylo hladké, dojem jenom trochu zkazila nerovná přistávací dráha. Asi mrazy v zimě pohnuly betonovými deskami.
     Z letadla jsme pěšky došli k plechové bráně, kterou jsme vyšli před letiště. Tam jsme chvíli čekali, než přivezli z letadla naše zavazadla a pak jsme si je vyzvedli na páse, ke kterému byl přístup z plochy před letištěm. Na obranu takové netradiční organizace vyzvedávání zavazadel, kdy se k pásu teoreticky může dostat úplně kdokoliv, musím podotknout, že při odchodu od pásu zaměstnanec letiště důsledně kontroloval zavazadlové lístky, aby někdo nějaké zavazadlo neukradl.
     Setkali jsme se tu i naším českým průvodcem Petrem Záchou.
     Na letišti jsme se zdrželi trochu déle, než bylo plánované, protože nejmladšímu členovi skupiny, Viktorovi, nepřiletěl batoh a bylo nutné to reklamovat.
Jevgenij Dekin, ruský partner CK Adventura, od nás vybral pasy, aby zajistil přihlášení k pobytu a pak nás naložil do mikrobusu, kterým nás odvezl do místa ubytování. Po cestě se ještě udělal zastávku kdesi ve městě a koupil nám mapy Kamčatky. Chtěl za ně 250 rublů, později jsme stejné mapy viděli za dvě stovky.

Domy v Jelizovu nejsou zrovna udržované

     Všimli jsme si, že většina zdejších aut má řízení na pravé straně. Vysvětlení přišlo samo - na mnohých autech, osobních i nákladních, jsou ještě cizojazyčné nápisy, které napovídají, že země původu je Japonsko nebo Čína. Jevgenij nám to potvrdil - i on má auto dovezené z Japonska. Aby ušetřil na dovozní dani, dovezl ho po dílech a nechal smontovat v Rusku, ale to už prý v současnosti není možné.
     Ubytování bylo zajištěno ve dvou plně zařízených bytech, které nám jejich majitelé uvolnili. Asi se na tu dobu nastěhovali někam ke známým nebo na daču (chatu). Domy byly zvenku dost zchátralé, ani chodby nebudily důvěru. Vchod do domu byl chráněn kódovými zámky, v domě, kde jsme bydleli my, byl zámek elektrický na čip, který visel na kroužku s klíči. Do druhého domu byly dveře chráněny mechanickým kódovým zámkem.
     Dveře do bytů byly v obou případech bezpečnostní, bezpečnostní klíče, tříbodové zamykání. Za dveřmi už byly naprosto perfektně zařízené byty, v tom našem jsme našli tři televizory, z toho jeden velkoplošný LCD, lednička s mrazákem, pračka, boiler na ohřev vody, plastová okna… Prostě žádní chudáci.
     Trochu mě zarazilo, že ani v jednom z bytů nebylo v koupelně umývadlo. Byla tam jenom vana. Holt jiný kraj, jiný mrav.
     Ubytovali jsme se a pak jsme se společné pěšky vydali do centra města na nákupy. Navštívili jsme místní tržnici, kde jsme si koupili asi všichni sušené lososy. Jejich cena se pohybovala od 300 do 600 rublů za kilogram. V obchodě (neděle, přesto bylo otevřeno) jsme si koupili vodu, chleba a pivo. Všimli jsme si, že měli i českého Kozla.
     Cestou zpět do bytu jsme se zastavili v jedné restauraci na pivo, byli jsme v tu chvíli jediní zákazníci. Do bytu jsme se vrátili právě včas na večeři, kterou zajistila hostitelská rodina. K jídlu byly pečené ryby.
     Po večeři přišel Jevgenij, vrátil nám pasy včetně přihlašovacího lístku. Ten jsme měli pro jistotu nosit stále s pasem. Dohodli jsme se na odjezdu příští den a šli jsme spát. Se všemi mával desetihodinový časový posuv a byli jsme přespaní z letadla, takže mi bylo jasné, že budu velmi dlouho usínat a tak jsem si pro jistotu hned vzal prášek na spaní.

- - - 1.8.2010 - - -
     Snídaně byla docela bohatá, byla rýžová kaše, chléb, sýr, zavařeniny, vše v množství, že se to nedalo sníst.
     Na tento den jsme měli naplánovanou tůru k Tyrkysovým jezerům. Počasí ten den nevypadalo moc dobře, Jevgenij nám ale tvrdil, že by se alespoň v příštích dnech mělo zlepšit.

Na treku k jezerům

     Dopravili jsme se mikrobusem do místa nazývaného Moroznaja, což je místní lyžařské středisko. Domluvili jsme si odvoz na šestou hodinu odpoledne a vyrazili jsme k jezerům.
     V minulých dnech pršelo, takže místy bylo bláto a klouzalo to. I namoklé dřevěné schůdky, které byly místy v dost dezolátním stavu, byly kluzké. Na jedněch mi podklouzla noha a byl jsem dole rychleji, než jsem plánoval.
     Toho dne nám chvílemi kapalo za krk. Vždy, když jsme se zastavili, vrhly se na nás krvežízniví komáři a mušky. Procházeli jsme celou dobu listnatým lesem, ve kterém převládaly břízy.

Na treku k jezerům

     V průběhu cesty několikrát vykouklo sluníčko, ale u jezírek se válela mlha a foukal studený vítr. Zdrželi jsme se tam jenom tak dlouho, kolik jsme potřebovali na oběd. Konzumoval jsem vynikajícího lososa, kterého jsem koupil předchozí den večer. Po chvíli kolem nás začali pobíhat nějací syslíci, byli tak krotcí, že nám žrali z ruky. Nechali jsme jim tam trochu chleba a vydali se na zpáteční cestu.
     Do střediska Maroznaja jsme dorazili kolem půl šesté, unavení, zablácení a poštípaní od komárů, o čtvrthodinku později přijel mikrobus, který nás dopravil do Jelizova. Nechali jsme si zastavit u obchůdku, kde čepovali pivo (v regálech jsme zaregistrovali českého Kozla a Žatecké). U večeře, jejíž hlavní část tvořily ryby, jsme se od Jevgenije dozvěděli, že ztracený batoh zatím nedorazil. Slíbil, že obstará na zítřek nějaký náhradní spací pytel.

Sysel Paryův u Tyrkysových jezer

- - - 2.8.2010 - - -
     Druhý den jsme si trochu přivstali. Popravdě řečeno, vzhledem k časovému posuvu to asi nikomu nedělalo problémy. Po snídani, jejíž hlavním chodem byla opět nějaká kaše, přijel před dům, ve kterém jsme snídali, nákladní automobil značky Ural. Místo korby měl namontovanou skříňovou nástavbu, ve které byly sedačky z nějakého autobusu. Bylo jich tam patnáct a v zadní části skříně ještě zbylo místo pro náklad (pro naše zavazadla a pro kuchyni). Další zavazadla by bylo ještě možné umístit do nosiče na střechu, to jsme ale nepotřebovali.
     Naše česká desetičlenná skupina se rozrostla o další tři členy – o řidiče, ruského průvodce a kuchařku.

Nákladní automobil Ural

     Řidič se vytahoval, že je to „nóvaja mašina“. Náklaďák opravdu vypadal, jako by byl po generální opravě, byl nově nalakovaný včetně nástavby, na té už ale bylo vidět, že má za sebou mnoho sezón.
     Tvrzení o „nové mašině“ v nás v nás vzbudilo úsměvy poté, co jsme se usadili v nástavbě a řidič se pokusil za mohutného rachocení týraných ozubených kol v převodovce zařadit. Když se mu to nepovedlo ani na popáté, zhasl motor, zařadil a pak nastartoval. Rachot při řazení nás provázel celou dobu, po kterou jsme se vozili na tomto Uralu. Řidič to omlouval tím, že má novou spojku a ta že si ještě nesedla.
     Celodenní přesun do Kozyrevska byl přerušen několika zastávkami na opravu náklaďáku, kromě neustále upadávajícího vzduchového filtru na střeše byly problémy s diferenciálem jedné nápravy a s trubkou vstřikovacího čerpadla, která netěsnila…
     První plánovanou malou zastávku na občerstvení jsme udělali v městečku Sokoči, kde bylo možné nakoupit pirožky a čeburetky. Ve městě Milkovo jsme udělali u jedné jídelny zastávku na oběd a protože ztracený batoh stále ještě nedorazil, taky bylo nutné dokoupit nějaké věci pro Viktora. Boty měl naštěstí v letadle na nohách a ne v batohu, spací pytel mu půjčil Jevgenij (prý „geologíčeskij“, to značí opravdu teplý).
     Jak jsme vyrozuměli z hovoru, tak Jessica má zítra devatenácté narozeniny. Usmyslel jsem si, že jí pořídíme dort. Požádal jsem o pomoc kuchařku, jestli by nám poradila, kde se dá nějaký koupit. V mezičase jsem se v Milkovu pokoušel sehnat svíčky. To se ukázalo jako problém – svíčky byl úzký profil. Narazil jsem na takový ten kalíšek, co se používá třeba na ohřev konvičky s čajem, ale měli jeden poslední…
     Kuchařka splnila, co slíbila – při odjezdu z Milkova jsme se zastavili v jedné prodejně potravin, kde byla i malá cukrárna a tam měli na výběr z několika dortů. Vzal jsem ten nejméně zdobený, protože vypadal, že třeba přežije jízdu náklaďákem.
     Trochu jsme se podivili, že se v Milkovu tak vyzná, ale ukázalo se, že tady v zimě bydlí a že do Petropavovska jezdí jenom na léto za prací.
     Dort jsem umístil do zadní části auta na jakousi krabici, která byla obložena zavazadly. Vypadalo to, že tam bude v bezpečí.
     Pokračovali jsme v cestě. Krajina kolem silnice byla stále stejná – nekonečné listnaté lesy v močálovitém terénu, čili tajga. Jeli jsme centrálním údolím mezi středním a východním hřbetem, stále po rovině, bez větších zatáček. V nástavbě se dalo jenom málo větrat, bylo v ní nepříjemné horko.
     Poblíž trajektu přes řeku Kamčatku bylo velké staveniště, budují zde most přes řeku. Řidič zde zastavil a s kýmsi za láhev vodky vyměnil palivovou trubku, kterou pak během čekání na trajekt namontoval. Dělal si ještě legraci, že vodka je tady univerzální platidlo.

Trajekt přes řeku Kamčatku

     Trajekt jezdí každou celou hodinu, ale my jsme čekali o něco déle, protože jsme se zrovna trefili do večerní přestávky, která je od 18:30 do 20:00.
Během toho, co jsme čekali, přijelo ještě několik aut, včetně velikého kamionu naloženého dřevem. Připadalo nám, že ten sám o sobě zaplní celý trajekt, ale to byl omyl, nakonec jsme se tam pohodlně poskládali všichni a kolem půl deváté jsme byli na druhé straně řeky. Za další půlhodinu jsme už byli v Kozyrevsku.
     Noc jsme strávili v chatičkách v hotelu Postoyaly dvor, který stojí na ulici Bezejmenná (psáno s velkým B, protože se tak jmenuje…)

Chatky v hotelu Postojaly dvor

     Ještě večer jsme si zašli do obchodu nakoupit. To, že v nabídce měli české pivo, mě už ani nepřekvapilo, spíše jsem zaznamenal, že tu měli na pultě krásný dort… No nic, ten jsem měl už z Milkova (to jsem ještě nevěděl, že batohy během jízdy zmáčkly krabici, na které dort ležel a ten spadl na podlahu a trochu se pomačkal…) Tak jsem tady koupil alespoň dortové svíčky.
     Večer jsme se vykoupali v ruské bani, k večeři byly opět nějaké ryby, už si nepamatuji, v jaké úpravě.
Paní Maria, majitelka hotelu, nám tvrdila, že až doposud zde byla nezvyklá vedra a že se teprve dnes trochu ochladilo, ale že zítra má být už zase horko a že nás lituje, že na těch černých pláních kolem sopek Tolbačik budeme trpět.