Cestopis Rusko, Mongolsko a Čína


Část Rusko - Mongolská hranice

... aneb zážitek za všechny prachy
Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu přes Rusko a Mongosko, konečným cílem cesty byla Čína .

Jednotlivé části cestopisu:

HOME

Cestopis Rusko

.:Rusko-Mongolská hranice

Cestopis Mongolsko

Cestopis Čína


Obrázkové galerie:

Moskva

Bajkal

Ulan Ude

Ulanbátár

Mongolsko

Severní Čína

Peking



Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu




Konstrukční kancelář ACR
Konstrukční kancelář ACR
Cesty, cestování a cestopisy na dalších stránkách

Hraniční přechod pro pěší mezi Ruskem a Mongolskem neexistuje, takže vzhledem k tomu, že jsme nesehnali lístky na mezinárodní rychlík, museli jsme hranici překročit na přechodu pro automobily. Rozdělili jsme se do několika aut, která už bůh ví jak dlouho stála ve frontě. (To bylo devět hodin a hraniční přechod právě otevíral). Samozřejmě to nebylo zadarmo, pro místní to byla vítaná příležitost si vydělat 8 dolarů za osobu (napřed chtěli patnáct). Ale stejně jsme neměli na výběr.
Na hranicích vládl neuvěřitelný chaos, neustále někdo předbíhal… Fronta vůbec nepostupovala. Za tři hodiny jsme popojeli tak o dvě-tři auta. Snažili jsme se našeho řidiče vyslat, aby se snažil uplatit vojáka, který pouštěl auta do celního prostoru, ale ten se vrátil s nepořízenou. Prý to není otázka peněz, ale známostí. Nervozita narůstala. Navíc jsme se dozvěděli, že pokud máme nějakou hotovost, kterou nemáme uvedenou v celní deklaraci, musíme ji zapřít, jinak nám ji zabaví.
Konečně něco po druhé hodině odpoledne se dostalo na řadu naše auto. Nejprve pasová kontrola, ta proběhla bez větších problémů. Pak přišla na řadu celní kontrola. Nejprve jsme museli předložit celní deklarace. Když celník viděl, že nikdo z naší skupiny nemá zapsané žádné peníze, zbystřil Auto na cestě pozornost. Ptal se nás, za co budeme v Mongolsku žít, ať mu ukážeme kreditní karty. Z naší skupinky ale nikdo kartu neměl. To se už celníkovi přestalo líbit a přitlačil na nás, že jestli u nás něco najde, že bude zle, že jestli něco máme, ať mu to ukážeme. A právě tady jsem udělal kritickou chybu, zvyklý na civilizované poměry všude jinde na světě, kde jsem dosud byl, jsem se přiznal, že u sebe mám 680 dolarů.
Celník vytřeštil oči a když se probral z šoku, vykoktal ze sebe cosi ve smyslu, že tam, kde žije, si lidé za takové peníze kupují auta… Vyzval mě, abych šel s ním do hlavní budovy do jakési kanceláře. Po chvilce tam přišli ještě nějací dva další úředníci a před nimi jsem musel dolary vyskládat na stůl. Měl jsem u sebe i nějaké koruny, ale ty vyšetřovatel odhodil pohrdavě stranou se slovy "to jsou nějaká eura, nebo co" a mohl jsem si je ponechat. A začaly se sepisovat protokoly. Napřed výslech, odkud mám ty peníze ("no přece jsem si je dovezl sebou"), jak to, že nejsou uvedeny v celní deklaraci ("na letišti jsem proběhl omylem zeleným koridorem a tam nikdo nic nekontroloval"), proč jsem je neměl uvedené ve výstupní deklaraci ("řekli mi, že když je tam uvedu a zároveň je nebudu mít uvedené ve vstupní deklaraci, že mi je zabavíte"), kdo mi to řekl ("nějací lidé ve frontě před hranicí…"), proč nemám kreditní kartu ("protože tady je stejně nikdo neakceptuje") atd… To trvalo asi hodinu a čtvrt, podepisoval jsem já, vyšetřovatel a ti dva svědci. Moje nervozita narůstala, zatím jsem se bál jenom o své peníze. Pak přišel na řadu protokol o zabavení věci (v tomto případě peněžní hotovosti). Sepisovala se částka, dvakrát byly opisovány čísla všech bankovek (jednou na přední straně protokolu, podruhé na druhé straně čtyřlistého formuláře, pak přišlo na řadu podepisování, podpisy jsem připojil já, vyšetřovatel a dvě další svědkyně, které vyšetřovatel zavolal… Kopii, kterou jsem dostal, Hora v Mongolsku jsem hned schoval do kapsy. Pak přišel na řadu další formulář, což bylo oznámení o místě a termínu konání soudu. Ten už vyšetřovatel datloval na počítači (všechny předchozí papíry byly vypisovány ručně). Má nervozita stoupala stále více, osud dolarů už mi v té chvíli byl skoro lhostejný, začínal jsem se bát, abych neztratil skupinu a zároveň ve mně narůstal pocit viny, že na mě musí někde čekat třináct lidí. (To jsem ještě nevěděl, že někteří v tu chvíli ještě neprošli celnicí).
Mezitím auto s mou skupinkou i se všemi mými věcmi už dávno poslali do Mongolska….
Když jsem se při podepisování převzetí oznámení zmínil, že se k soudu nedostavím (moje věci, mobilní telefon, zbytek skupiny byly už v Mongolsku, zabavili mi všechny dolary, z ruských peněz mi zůstaly asi tři rubly a třicet kopjejek a s korunami v Rusku člověk neuspěje, takže bych se ani neměl jak dostat k  soudu a neměl bych ty čtyři dny za co žít, a kromě toho jsme v Mongolsku měli naplánovaný pevný program a letenky do Evropy…), pokrčil rameny, ale pak ho asi něco napadlo, protože prohlásil, že protokol o zabavení věci je psaný ručně a nevypadá zrovna nejlépe a začal ho přepisovat na počítači… To trvalo další půlhodinu. Při podpisu jsem si všiml, že se v protokolu píše už něco trochu jiného, než jsem vypovídal, ale v hrubých obrysech to sedělo. Mnou podepsaný protokol odnesl do vedlejší místnosti k "podpisu" a pak mi donesl mou kopii pečlivě složenou a odvedl mě do celního prostoru, kde mě naložil do nějakého auta a počkal, až odjedu do Mongolska… Že protokol není podepsaný, jsem si všiml hned, ale nechtěl jsem to rozvádět, konec konců jsem měl v kapse původní, plně podepsaný protokol.
Mongolskou hranici jsem už překročil bez problémů, neměl jsem nic k proclení… Protože jsme neměli určené pevné místo srazu, domluvil jsem se s lidmi, kteří mě vezli, že pokud nenajdu naše lidi hned za hranicí, odvezou mě do Suchbátaru na nádraží. Řekli jsme si totiž, že sraz bude v prvním městečku za hranicemi. Takže na hranici jsem nečekal, až bude auto odbaveno a pěšky jsem vyrazil do Mongolska. Na sobě kraťasy a tričko, v kapse tři rubly a patnáct set korun, bez zavazadel, bez znalosti řeči a místních poměrů, bez adresy ambasády… No, byl to pocit, na který budu dlouho vzpomínat, i když ho nedovedu popsat, snad pocit volnosti a rozjařenosti… Ale zopakovat bych si ho asi nechtěl.
Šel jsem stále podél cesty a vyhlížel jsem naše. Za hranicí stálo asi deset domů, je to možno považovat za první městečko? Nikoho jsem neviděl a už jsem se začínal ohlížet, jestli nejede auto, ve kterém jsem měl domluvenou cestu do Suchbátaru (první skutečné město za hranicí). Prošel jsem kolem nějaké restaurace, ale nemaje v kapse ani floka, přešel jsem ji. Říkal jsem si, že mě někdo určitě bude vyhlížet. Pak mi to ale nedalo a nakoukl jsem dovnitř. A ejhle, u výčepu stál Láďa, prý mě byl před chvilkou hledat, ale už ho nepustili do Ruska, protože hranice už byla zavřená. Tak se stavil na pivo a já jsem tím pádem málem odjel do Suchbátaru a tím bych se asi docela pěkně ztratil… Mimochodem, poslední z našich prý překročil hranici asi dvacet minut přede mnou. Všichni ostatní byli v prvním patře budovy, která sloužila jako hotel a právě se ubytovávali.


Zpět: Cestopis Rusko   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Cestopis Mongolsko

Spřátelené stránky: Konstrukční kancelář ACR,