Cestopis Rusko, Mongolsko a Čína


Část Rusko

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu přes Rusko a Mongosko, konečným cílem cesty byla Čína .

Jednotlivé části cestopisu:

HOME

.:Cestopis Rusko

Rusko-Mongolská hranice

Cestopis Mongolsko

Cestopis Čína


Obrázkové galerie:

Moskva

Bajkal

Ulan Ude

Ulanbátár

Mongolsko

Severní Čína

Peking



Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu




Konstrukční kancelář ACR
Konstrukční kancelář ACR
Cesty, cestování a cestopisy na dalších stránkách

Do Moskvy jsme doletěli letadlem Austrian Airlines někdy v podvečer. Na letišti probíháme zeleným koridorem, což se mi pak vymstilo - chybělo mi razítko na celní deklaraci. Na letišti náš průvodce Vláďa pronajal mikrobus, do kterého jsme se všichni našlapali a vyrazili jsme směrem k našemu hotelu… No, vyrazili, to je silný vyraz, protože řidič viděl v programu našeho pobytu v Rusku slovo Bajkal, a tak se nás tvrdošíjně snažil dovézt do hotelu Bajkal, který po dlouhém hledání nalezl. Tam jsme samozřejmě nebydleli, náš hotel se jmenoval Charstone, dříve snad Vostok, a tak nás řidič zavezl, aby se to nepletlo, do hotelu Voschod, kde jsme samozřejmě taky nebydleli…. Po skoro třech hodinách jsme konečně v našem hotelu.
Chrám Vasila Baženého, Moskva, Rusko Ubytování v Moskvě je na dlouhé lokty - vyplnit přihlašovací lístky, ty pak odevzdat společně s pasy v recepci. Dostali jsme je zpátky až druhý den společně se dvěma lístky z milice. Konečně jsme se dostali na pokoje. Otázku "co s načatým večerem" jsme každý vyřešili po svém - já jsem se s osazenstvem našeho pokoje prošel po okolí hotelu a pak jsme zapadli do zahrádky, která patřila k hospůdce naproti hotelu. Po nějakém tom pivku jsme se ještě otočili v hotelové restauraci, kde jsme našli Louis a pár dalších lidí, ale bylo tam draho. Když recepční zjistila, že jsme byli mimo hotel bez pasu, obracela oči v sloup, milice prý ráda zastavuje cizince a pokutuje je, když u sebe nemají pas.
Následující den vyrážíme pěšky ke stanici metra (asi kilometr), kterým jedeme za 5 Rublů na vlakové nádraží. Vláďa vyzvedává po Internetu zamluvené lístky na Transsibiřskou magistrálu a pak vzhledem k obrovské frontě u stanice metra vyrážíme do centra města pěšky. GUM je porad na svém místě, i Rudé náměstí s Kremlem a chrámem Vasilije Blaženého. Chrám i Kreml jsme navštívili (za mastné cizinecké vstupné).
Po skončení prohlídky Kremlu (zbrojnici vynechávám, protože zvláštní vstupné za 250 rublů odmítám) vyrážíme na Arbat a hledáme místo, kde by se dalo najíst. Hledáme a hledáme a pořád se to někomu zdá drahé… A tak nakonec večeříme v zaplivaném bistru u nádraží. Den končíme v zahrádce naproti hotelu.
Novoděvičij klášter, Moskva, Rusko Aby byla nějaká změna, vyrážíme směrem do centra pěšky přes park, který začíná nedaleko od hotelu. Asfaltové chodníčky nás nebaví, a tak odbočujeme do křoví a kličkujeme mezi vývraty… Park byl kdysi asi pěkně udržovaný, ale dnes už poněkud zpustl. Vyšli jsme z něj náhodou poblíž VDNCH, a tak jsme neodolali a zašli jsme si do areálu. Rychlé občerstvení skoro pod raketou. Šašlik za 250 odmítáme, i když má úctyhodné rozměry a zase dále na cestu. Před areálem (Vstupné jsme ušetřili, protože jsme přišli zadem) konstatujeme, ze Ostankino je pořád po požáru zavřené a nasedáme do mikrobusu, který nás za 8Rb odváží na stanici trolejbusu. Ten náš pak za 5Rb odváží k Novoděvičimu klášteru. Po prohlídce pokračujeme prohlídkou stadionu, kde obědváme. Louis se ztratila! Vláďa ji šel hledat, ale marně. Snažíme se podél řeky dojít k metru, pak to vzdáváme a odjíždíme autobusem. V centru si dáváme na dvě hodinky rozchod a pak se společně vracíme. V hotelu nacházíme Louis, která dorazila krátce před námi. Večer trávíme v zahrádce, místní se tam škaredě porvali.
Další den jedeme metrem na vlakové nádraží, kupujeme lístky do Sergijev Posadu (dříve Zagorska). Teprve potom si na pro nás poněkud nepřehledné tabuli zjišťujeme, že nejbližší vlak jede až za dvě a půl hodiny. Jedna paní nám doporučila, že je možno jet i autobusem, a tak se přesunujeme na autobusové nádraží. Do Zagorska přijíždíme skoro zároveň s vlakem. Po prohlídce se vracíme do Moskvy do hotelu a bereme si bágly. Máme ještě chvilku času a tak si sedáme do naší zahrádky. Autobusem a metrem jedeme na nádraží a ve 23:15 nasedáme do vlaku, který vyjíždí nachlup podle jízdního řádu ve 23:30. Ve vlaku, transsibiřská magistrála, Rusko Náš vagón je tvořen otevřenými kupéčky s dvěmi dvojicemi lehátek nad sebou. Vždycky naproti kupé jsou ještě další dvě lehátka v podélné ose vagónu. Jediný problém - lehátka jsou pro mě krátká, celou třídenní cestu mi nohy přečuhovaly do uličky.
K dispozici je horká voda ze samovaru, ze které je možno udělat čaj, kávu nebo instantní polévku. Na zastávkách je možné koupit různé potraviny, jako pirožky, sušené ryby, vařený brambor, mléko… Jídelní vůz byl neustále ucpaný organizovanými skupinami. Když mi po čtyřicetiminutovém čekání řekli, že mám přijít za čtyři hodiny, už jsem tam podruhé nešel.
A co jsme dělali během cesty? Spali jsme, diskutovali mezi sebou i s místními, četli jsme, luštili křížovky, hráli karty, čekali ve frontě na záchod, koukali z okna, nudili se… Louis pořád něco studovala ve svých knihách.
Konečně jsme po třech dnech a 5152 km dorazili do Irkutska. Dáváme si zavazadla do úschovny a vyrážíme na obhlídku města. Tramvají a autobusem jsme dojeli do Znamenského kláštera, cestu zpátky jsme absolvovali pěšky a prohlížíme si centrum. Je tu ještě několik chrámů, muzeí, já jsem navštívil muzeum čaje.. Pak jsme se ještě prošli po nábřeží, kdosi si udělal půlhodinový výlet lodí. A protože jsme už byli tím bezcílným bloumáním pěkně znavení, našli jsme si hezký koutek, kde se dalo najíst a zahnat žízeň. Neplánovaně jsme se tady postupně sešli skoro všichni.
Lodní lístky byly na několik dnů dopředu vyprodány a tak jsme pronajali dva mikrobusy a odjeli k jezeru Bajkal do osady Listvyjanka po vlastní ose. Ubytovali jsme se v hotelu a už Jezero Bajkal, Rusko zakrátko vyplouváme lodí do asi dvacet kilometrů vzdálených Bolšich Kot, odkud se až na dvě výjimky vracíme pěšky. Zezačátku jsme šli po břehu jezera, kde se otužilci měli možnost vykoupat a potom jsme vystoupali na horský hřeben.
V hotelu byl jenom jeden záchod s umývadlem, veřejná sprcha byla na dvorku. Někteří ji chtěli využít, ale po dvou hodinách to vzdali a myli jsme se stylově v Bajkalu.
Další den dopoledne bylo volno, naše "čtyřka" vyrazila do muzea Bajkalu. Celá expozice je umístěna ve dvou místnostech tak 4x10m. Za to vstupné (100 rublů) je to docela bída, ale to je můj osobní názor.
V poledních hodinách se vracíme do Irkutska, abychom kolem šesté večer vlakem odjeli do Sludjanky., kde jsme kolem půl desáté.
Ráno větší část výpravy vyrazila na dvoudenní trek na Pik Čerskogo. Stoupali jsme úzkým údolím říčky, kterou jsme mnohokrát křížili, po kamenech, po kmenech stromů i broděním. Měli jsme štěstí, letos bylo málo vody. Z údolí jsme vyšli v sedle u meteorologické stanice. Tam jsme taky rozložili tábor. U stanice je taky studna, ale toho roku nenapršelo a tak byla vyschlá. Dva obětavci se spouštějí příkrým srázem pro vodu. Potom už nalehko vyrážíme na pik (2080m n.m.). Do tábora jsme se vrátili za soumraku.
Ráno se vracíme so Sludjanky, Vláďa chce vyzkoušet jinou cestu. Má to být kousek nahoru a pak už to je prý pohodová hřebenovka. No, ten kousek nahoru bylo 600 výškových metrů, naštěstí ve třech kopcích. Cestou jsme našli vodu a tak nebýt protivných štípajících mušek, to byla docela zajímavá tůra. Já jsem došel, jak se říká, s jazykem na vestě. V hotelu jsme si nechali roztopit pravou ruskou baňu (něco jako sauna). Nádherná relaxace. Ještě jsme si prohlédli velice zajímavé muzeum minerálů, v jehož areálu jsme bydleli. Kámen, který jsme našli cestou, nám majitel muzea a průvodce v jedné osobě označil za sobakit.
Dopravili jsme se na nádraží a odjeli směrem na Ulan Ude.
V Ulan Ude, jehož náměstí dominuje největší hlava Lenina na světě, jsme se z internetu dozvěděli o ničivých povodních v Čechách. Ale to nám nezabránilo v návštěvě budhistického kláštera - Ivolginského Dacanu, vzdáleném necelých čtyřicet kilometrů od Ulan Ude. Ten funguje zároveň jako Chrám Ivolginský Dacan, Rusko škola s výukou budhistického náboženství (Budgijskij institut). Bohužel mnich, který uměl anglicky, byl zrovna nemocný a tak jsem si pro nezájem ostatních zaplatil průvodce v ruštině (60 Rb). Jak jsem se mimo jiné dozvěděl, vyučuje se tu kromě budhismu celá škála předmětů, jako jsou dějepis, psychologie, filosofie, sociologie, matematika, angličtina, staromongolština, tibetština... a taky tělocvik a obsuha počítačů. Žije zde kolem třiceti lámů, kteří praktikují Tibetský budhismus (lamaismus) a mnoho žáků různé národnosti. Studium zde trvá 5 let. Klášter byl postaven v roce 1948 a je náboženským centrem Ruského budhismu.
Odpoledne jsme ještě navštívili skanzen Bolšaja Rečka. Večer jsme chtěli odjet do Mongolska, ale ouha - Vláďovi omylem prodali lístky až na další den. Protože čekání by nám nabouralo nabitý program, následovala bleskurychlá improvizace a za chvíli jsme již seděli v pronajatém autobuse, který nás odvezl do hraničního městečka. Následující den jsme strávili překračováním státní hranice. Ve frontě jsme čekali od devíti hodin, kdy přechod otevíral. Poslední z nás, tedy jmenovitě já, dorazil do Mongolska v šest hodin večer.


Zpět: HOME   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Rusko-Mongolská hranice

Spřátelené stránky: Katalog katalogů