- - - 8.8.2010 - - -
     Tento den byl v programu zařazený jako volný den, kde si mohl každý udělat program podle své volby. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Ta větší skupina navštívila Petropavlovsk-Kamčatskij, prošli se po pláži u moře a nakupovali na tržištích. Vystoupili taky na vrchol jakési místní třistametrové sopky, odkud byl výhled do okolí.
     Druhá skupinka, tvořená mnou, Pavlem a Milošem, měla na dnešek naplánovaný výlet vrtulníkem do doliny Gejzírů. Počasí v Jelizovu vypadalo dobře, ale když kolem půl deváté přišel Jevgenij, sdělil nám, že se zatím nelétá, protože na severu v dolině fouká vítr nárazově kolem třiceti metrů za vteřinu a to už je létání zakázáno.

Zleva sopky Korjackaja a Avačinskaja - dominanty Petropavlovska

Čekali jsme celé dopoledne, teprve kolem poledne Jevgenij telefonem získal informaci, že máme být o půl druhé na letišti. Protože si potřeboval něco zorganizovat na své dače, kde mu nějaký Gruzínec stavěl ubytovnu pro turisty, zavezl nás tam. Pohostil nás čajem a sušenkami. Z louky nad chatou byl pěkný výhled na sopky Avačinskou a Korjackou.
     Na této chatě prý žije celoročně už třicet let, teď tu staví další budovy, které budou sloužit jako ubytovny pro turisty. Někdy příští týden tu má bydlet první skupina, snad polských, turistů. Chvíli jsme mezi sebou uvažovali, co by bylo lepší, jestli bydlet tady v nových dřevěných chatách, nebo v bytech v Jelizovu, vyhrály ty byty, protože jsou v centru města a dá se kamkoliv dojít pěšky, kdežto tady v zahrádkářské kolonii je člověk tak trochu odříznutý od světa.

Heliport s vrtulníky MI-8

     Jeho zahrada okolo dači i v okolí byly udržovaná, ale v průběhu celého pobytu v Rusku jsme museli konstatovat, že většinou jsou zahrádky a políčka neudržované a když už, tak je na nich pár řádků brambor. Ekonomický tlak minulých let, který lidi nutil masově pěstovat zeleninu pro vlastní spotřebu i na prodej, už zřejmě polevuje.
     O půl druhé jsme byli na letišti, zaregistrovali jsme se k letu, Jevgenij za nás zaplatil, popravdě řečeno, nevíme, kolik. Po nás pak chtěl v přepočtu 25 tisíc rublů. Když jsem se později ptal jednoho z dalších ruských účastníků, tak ti platili 23 tisíc, místní Rusové s trvalým pobytem na Kamčatce by prý měli slevu na 17 tisíc.
     Pak nás Jevgenij zase naložil do auta a převezl na jiné letiště. Vysvětlil nám, že teď bylo několik dní špatné počasí, takže se nelétalo a tak se nashromáždilo mnoho zájemců o let do Doliny. Společnost chtěla co možná nejvíce využít dobrého počasí a tak si pronajala vrtulník od nějaké státní organizace (MČS, něco jako ministerstvo mimořádných věcí, v podstatě to byl záchranářský vrtulník).

Pramen v údolí Gejzírů

     Jevgenij nás pak ještě upozornil, že pokud náhodou poletíme starším vrtulníkem s kulatými okýnky, máme se snažit dostat k těm, která se dají otevírat, že to jsou nejlepší místa pro fotografování. Nové vrtulníky s hranatými okny prý otevírací okénka nemají, tam je to prý jedno, kde budeme sedět.
     Do vrtulníku jsme nastupovali jako poslední, hned první místo u dveří u otevíracího okénka bylo volné. Upozornil jsem na to Miloše a sám jsem se protlačik do zadní části vrtulníku, kde jsem zahlédl jedno volné místo. To zůstalo volné proto, že u něj nebyla standardní sedačka, ale jenom jakási bedna s materiálem. To pro mě nebylo důležité, spíše mě zaujalo, že bylo taky u otevíracího okénka.
     Letěli jsme necelou hodinu, ruská průvodkyně občas ukázala ceduli s názvem sopky, kolem které jsme zrovna letěli. Kde bylo potřeba, otevíral jsem okénko tak, abych fotil a filmoval bez poškrábaného plexiskla. Miloš si pak stěžoval, že když se poprvé pokusil otevřít okýnko, tak ho jakási Ruska seřvala, jako by chtěl let sabotovat a tak pak musel fotit přes sklo.

Bahenní kotel v kaldeře Uzon

     Po hodině jsme přistáli v Kronocké rezervaci v kaldeře Uzon. Počasí nebylo nic moc, bylo zataženo, takže vše vypadalo šedivě a nepříliš zajímavě. Také fotografie, které jsem odtud viděl, byly často pořízeny v pozdějším ročním období, kdy už první mrazíky zbarvily vegetaci do podzimních barev. Teď byly okolní plochy ještě zelené.
     Kaldera Uzon, nebo jestli chcete, kráter Uzon, má na svém dně několik jezírek a bahenních kotlů. Chodí se tam po dřevěných chodnících, doprovázel nás puškou ozbrojený inspektor správy rezervace, prý na ochranu proti medvědům.
     Výrony vulkanických plynů a roztoků jsou provázeny usazováním síry. Odhaduje se, že v tomto jediném kráteru se jí usadilo v průběhu deseti tisíc let kolem 100 tisíc tun. Dokonce se pod jezírkem Bannoje pod nepravým dnem, tvořeným pevnou sírou, nachází v hloubce 30 metrů další jezero tekuté síry o teplotě 140°C. Kromě síry se tu ve velkém množství usazuje i rtuť, arsén a antimon, a to ve formě sulfidů a oxidů. V některých místech vzniká několik metrů pod povrchem z rostlinných zbytků působením bakterií dokonce i ropa. Jde prý z vědeckého pohledu o unikátní oblast, ketrá napovídá mnohé o vzniku rudných a ropných nalezišť jinde na světě - překvapující je prý zejména rychlost, s jakou zde suroviny přibývají.

Medvěd v kaldeře Uzon

     V kaldeře jsme uviděli v dálce medvěda, který se v klidu popásal na borůvkách. Byl to jediný medvěd na Kamčatce, ketréh jsem viděl, když jse se o tom později bavil s Jevgenijem, tak ten tvrdil, že medvědi se vyhýbají místům, kde je hodně lidí. Pokud bychom prý chtěli se zázukou vidět medvědy, museli bychom jít na jih Kamčatky, někam ke Kurilskému jezeru, že tam je v jezeře a okolních řekách velmi mnoho ryb a tak tam žije velká většina medvědí populace.
     Když jsme se vrátili k vrtulníkům, museli jsme ještě chvíli čekat, než jsme mohli letět do doliny Gejzírů, protože tam jsou jenom dvě plošiny pro přistání vrtulníků a obě byly v tu chvíli obsazené.
     Dolina Gejzírů je údolí, ve kterém se na jednom svahu nachází mnoho gejzírů, horkých zřídel, vývěrů par atd. Celá stěna údolí je nádherně zbarvená, převážně do žlutých odstínů.

Dolina Gejzírů

     Bohužel malá zpřistupnělá plocha údolí má i své nevýhody v tom, že je zde velmi málo místa, tedy prohlídky jsou přísně organizované, časové naplánované, aby jedna skupina vždy udělala místo další skupině. Navíc jsou skupiny opět doprovázeny ozbrojeným inspektorem. Není tedy možné počkat na vývěr gejzíru nebo se jenom tak posadit a kochat se, jako například v mnohonásobně větším Yellowstone. Gejzíry v Yellowstone jsou větší a člověk se k nim dostane blíže... Na druhou stranu Yellowstone je holá planina, kdežto zde v údolí Gejzírů mi připadá krajina fotogeničtější, protože svah se vypíná nad říčkou, je zde mnoho zeleně a nad okolními zalesněnými kopci pak dominuje modrá obloha.

Dolina Gejzírů: Bublina v bahenním kotli a horký pramen

     Zpřístupnělá je podle všeho jenom jedna, pravděpodobně nejefektnější skupina gejzírů, ale údajně je tu takových gejzírových skupin na říčkách Gejzerné a Šumné na délce šesti kilometrů devět.
     Museli jsme se smířit s tím, že jsme během jeden a půl hodinové návštěvy údolí neuviděli žádný velký výstřik gejzíru, museli jsme se spokojit s výrony páry a bubláním bahna v bahenních kotlech. Pak jsme opět nasedli do vrtulníku a vydali se na zpáteční cestu.

Vulkán Županovskij od řeky Županovskaja

     Vrtulník udělal ještě jednu malou zastávku, určenou k podání oběda, v našem případě na večeři (ryby, pochopitelně). Dobu, po kterou připravovali večeři, jsem strávil fotografováním nedaleké sopky.
Pozdní doba odletu měla přece jenom alespoň malou výhodu – při zpátečním letu do Petropavlovska jsme měli možnost pozorovat okolní sopky při měkkém světle zapadajícího slunce.

- - - 9.8.2010 - - -
     Po snídani (kaše...) pro nás opět přijel nákladní automobil Ural, který nás přepravoval už v minulých dnech. Vydali jsme se znovu na cestu, tentokrát na jih směrem k sopce Goreli. Udělali jsme malou zastávku u řidiče na dači, kde jsme nabrali dřevo na topení. Pak už jsme stoupali do hor.
     V jednom místě jsme udělali malou přestávku pro uspokojení tělesných potřeb, tu jme asi všichni pojali i jako fotografickou, protože obzoru vévodil fotogenický Viljučinskij vulkán.

Goreli - kráterové jezero

     Auto nás dovezlo až pod sopku, dále jsme museli po svých. Na rozdíl od Tolbačiku má tato sopka zcela jiný charakter – Petr ji charakterizoval jako horu z bláta. Svahy budí dojem, jako by byly z hlíny, i když se asi jedná o zhutněný sopečný popel.
Vyšlapali jsme nahoru ke starému kráteru, na jehož dně je vidět špinavě zelené jezero. Voda v něm prý byla ještě loni čirá, zabarvila se teprve teď. Bylo vidět, že jezero je studené – plaval v něm kus ledu, který se asi odloupl ze stěny kráteru.
     Tato sopka je poměrně stará, v průběhu svého života zde dal vzniknout několika novým kuželům a kráterům, ten v současnosti nejaktivnější se nachází hned vedle.
     Pokračovali jsme po hřebeni kráteru směrem k tomu aktivnímu kráteru, ze kterého se valila oblaka bílé páry. Dostali jsme se až na jeho hranu, ale viděli jsme bohužel jenom páru. Kdo má štěstí, zahlédne, když vítr rozežene páru, na dně výlev horké lávy, který vtéká do jezera na dně kráteru. Odtud taky pochází takové množství páry.
Saša nám našel místo v závětří nějakého starého kráterového valu, kde jsme měli čas něco sníst.

Viljučinskij vulkán - pohled z Goreli

     Silný vítr srážel páru, stoupající z kráteru, na jednu část vnějšího svahu sopky, takže nemělo cenu, pokoušet se kráter obejít. Vrátili jsme se proto stejnou cestou, jakou jsme přišli. Cesta dolů byla už o něco veselejší, protože vítr rozehnal alespoň částečně mračna a svítilo sluníčko. Toho jsme opět využili k fotografování, na obzoru byl velmi pěkně vidět Viljučinskij vulkán.
     Výstup i sestup nám trval dohromady 5 hodin, vzdálenost celkem 12 km, převýšení bylo ca 800 metrů.
     U auta pod kopcem nás čekal uvařený čaj, který jsem docela uvítal. Když jsme se občerstvili, pokračovali jsme autem směrem k vulkánu Mutnovskij. Cesta byla dost obtížná, jelo se přes velké kameny a místy bylo dost velké stoupání.
     Dojeli jsme k místu, kde stálo mnoho stanů, bylo to zhruba v polovině mezi Goreli a Mutnovskim, tekl tam potok. Řidič se s ruským průvodcem chvíli dohadoval a pak jsme jeli dále směrem k Mutnovce.
     Museli jsme přejet ledovec, který byl dost úzký a zešikma. Museli jsme vystoupit a přejít pěšky. Řidič pak opatrně projel co nejdál do drolící se hrany ledovce. V jednom potoku, který jsme později křižovali, jsme nabrali vodu.
     Když jsme dojeli pod Mutnovku, hledali jsme chvíli na loukách místo k postavení tábora. Terén byl ale hodně nerovný, nehodil se ke stavbě stanů. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme zajeli do koryta jakéhosi potoka, který byl momentálně skoro úplně vyschlý. Asi tudy teče voda, když na jaře taje sníh. Stany jsme postavili v korytě na jemném písku.
     Tady jsme poprvé (a naposledy) postavili velký jídelní stan, který sloužil i jako kuchyně. Až doposud bylo vždy možné vařit a jíst v nějaké budově. Když jsme vylezli z koryta potoka na okolní louku, zjistili jsme, že je tvořena deseticentimetrovými rododendrony.

Sopka Mutnovskaja tvoří celý skalní masiv

     Čas do večeře jsme strávili odpočinkem, já jsem se snažil fotit střídavě Mutnovku a Goreli. Pak zapadající slunce vybarvilo oblohu do červených barev, zčervenaly hlavně nízké obláčky, které se tvořily nad Goreli, kdežto vysoké cirusy zůstaly bílé.
     V noci prý bylo vidět, jak jsou mračna páry, stoupající z Goreli, zespodu červeně ozářená. Určitě to byla záře lávy z hlavního kráteru, já jsem však spal a tak jsem byl o tento zážitek ochuzen.
     Změna je život – k večeři snad poprvé nebyly ryby, ale rizoto se slepičím masem, podle místního zvyku bylo maso nasekané i s kostmi.

- - - 10.8.2010 - - -
     Po snídani (kaše...) nás auto odvezlo tak vysoko pod Mutnovku, jak se dalo dojet.
     Vulkán Mutnovskij je takové malé pohoří, které vzniklo spojením čtyřech různě starých kuželů.

Výstup na sopku Mutnovskaja

     Výstup k jednomu z kráterů začal přechodem ledovce, pak jsme museli přejít přes hřeben do druhého údolí, tam jsme se opatrně museli dostat přes další ledovec. Pak už jsme začali stoupat úzkou průrvou mezi skalami, napřed po ledovci, později po stěně průrvy, pod námi pak teka kalná řeka, pravděpodobně Vulkannaja, která mizela v tunelu pod ledovcem, po kterém jsme přišli. Stále bylo zataženo, takže jsme v tu chvíli ani moc nevnímali nádherné vybarvení stěn průrvy. Dostali jsme se do míst, kde ze země tryskaly ze dvou míst horké plyny, nasycené sírou, která se usazovala na chladnějších okolních plochách. Později jsme prošli ještě kolem několika takových sulfatar, k těm jsme se ale nedostali tak blízko.
     Stoupali jsme dál ke kráteru, místy bylo nepříjemné šedivé bláto. Nepříjemné šedivé... To je vlastně relativní. Dokud ho člověk fotografuje, tak je docela hezké, když mu pak ale do něj noha zapadne až po kotník, tak začne nadávat.

Stěny i dno starého kráteru sopky Mutnovskaja jsou pokryty ledem

     Dostali jsme se až do toho starého kráteru, ten je neaktivní, jeho stěny i dno jsou pokryty ledem. Po strmém svahu kráteru jsme se vyšplhali až k okraji vedlejšího kráteru, poslední metry s podporou provazu. Nahlédli jsme do hlubin kráteru, na dně ale byly vidět jenom dvě velké sulfatary (výrony sirných plynů).
     Teprve cestou dolů jsme měli možnost obdivovat barvy stěn údolí, protože konečně vysvitlo slunce. Údolí tak vypadalo úplně jinak. Daleko více vynikly špinavé bíle ledovce, mezi kterými místy prostupovala sněhobílá pára, to vše na žlutě zbarvených skalách. Dříve to tu prý vypadalo úplně jinak, bylo tu jezero, ze kterého vytékala vodopádem řeka Vulkannaja, byly tu nějaké sírové sloupy... Výbuch v roce 2000 ale zaplnil dno údolí pyroklastickým materiálem - štěrkem a pískem.

Sulfatara v kráteru a fumarola pod ledovcem

     Uralem jsme pak přejeli k vodopádu, kterým spadá říčka, podél které jsme předtím šli, do údolí. Vodopád byl ve stínu, lepší světlo má pravděpodobně až večer. Udělali jsme si skupinovou fotografii u Uralu a pak jsme se vrátili do tábora. Po obědě jsme sbalili kuchyňský stan, naložili naše věci do auta a odjeli do Paratunky.
     Kousek od tábora jsme opět přejížděli ten nebezpečný kus ledovce, takže jsme opět museli vystoupit a jít pěšky.
     V Paratunce nás vysadili před hotelem, kde jsme ten den měli zajištěné ubytování. To bylo z toho důvodu, že byty v Jelizově zrovna blokovala druhá skupina Adventury. Ani jsme moc nenadávali – tady v hotelu jsme měli k dispozici termální bazén a mohli jsme posedět v jídelně, kde byl i slušně zásobený bar. Je to zbytečná poznámka, ale české pivo samozřejmě nechybělo.

- - - 11.9.2010 - - -
     Na tento den jsme měli původně velké plány, uvažovali jsme nejprve o výstupu na Avačinskij vulkán, postupem času ale nadšení trochu ochladlo, takže jsme chtěli jet na výlet lodí po Petropavlovském zálivu, to ale ztroskotalo na tom, že ten den byly všechny lodě obsazené. A tak jsme se nakonec rozhodli, že dopoledne strávíme zde v Paratunce a odpoledne v Jelizově nebo v Petropavlovsku.
     Dopoledne jsme se pokusili projít se po okolí hotelu, ale cesta vedla jenom k dalším dvěma hotelům, z nichž jeden byl už spíše zřícenina. Dále se už táhly jenom močály. Procházku jsme tedy ukončili a dopoledne jsme strávili u termálního bazénu.

Společná fotka, na pozadí Goreli

     Před polednem pro nás přijely dodávky (jedna pro zavazadla) a odvezly nás do Jelizova. Zašli jsme si do centra Jelizova, nakoupili na tržišti a v prodejně knih. Pavlovi se nechtělo do Petropavlovska a tak jsme mu s Milošem a Jirkou svěřili naše nakoupené věci, aby je odnesl do bytu a pak jsme se maršrutkou č. 104 dopravili do Petropavlovska. Z konečné jsme pěšky došli k městské pláži, pozdravili jsme sochu Lenina, k pozdnímu obědu si dali šašlik a pak jsme se vydali kolem toho místního kopce (nahoru se nám nechtělo). Pro jistotu jsme se ptali, jestli se dá kolem projít. První paní, které jsme se ptali, tvrdila, že ne. Pak jsme se ptali nějakého muže na staveništi, z toho se vyklubal Bělorus, který se přestěhoval na Kamčatku. Vyptával se nás, dokud jsme, co jsme už navštívili. Evidentně si chtěl pokecat. Tvrdil, že když jsme češi, tak jsme vlastně sousedé... Pak nám potvrdil, že se tudy projít dá a popsal nám cestu.
     Trošku jsme ho špatně pochopili, tak jsme se ptali ještě jednou nějaké paní, ta nám řekla, ať jdeme za ní, že nám ukáže. Vyběhla s námi na kopec, ukázala nám a pak se vrátila k nedalekému paneláku. Když odešla, tak se Jirka zeptal: “Teď už bychom snad mohli zpomalit, ne?“
     Prošli jsme po jakési polní cestě kolem obytných garáží a nakonec jsem se dostali, kam jsme chtěli: k novému kostelu. Odtud jsme sešli dolů na konečnou zastávku maršrutek. Cestou jsme míjeli několik zastávek autobusů, kde stavěla i 104-ka do Jelizova, ale Jirka prohlásil, že se musíme před poslední nocí trochu unavit a tak jsme došli až dolů k tržnici.

- - - 12.9.2010 - - -

Skupina odlétá, ja čekám na další letadlo

     Tady už není moc co popisovat, po sváteční snídani na rozloučenou (v krupicové kaši bylo máslo a rozinky) jsme se přepravili na letiště. Tady jsme se rozdělili: všichni ostatní odletěli dopoledním letem, já jsem měl letenku až na odpolední let. Během čekání se počasí poněkud zkazilo, zatáhlo se, ale naštěstí nepršelo. Čas do odletu jsem strávil v parčíku hned vedle odletové haly, byl nový a udržovaný, což je na ruské poměry nezvyk. Byla tam fontána, altánky, kaplička, bronzové sochy... a hlavně pohodlné lavičky.