Cestopis Jižní Amerika

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu po zemích Jižní Ameriky, kterou jsem uskutečnil v únoru a březnu roku 2004.
Jednotlivé části:

.: Cestopis Argentina

Cestopis Chile

Cestopis Bolívie

Cestopis Peru 1

Cestopis Peru 2



Fotogalerie k cestopisům:

Obrázky Argentina

Obrázky Chile

Obrázky Bolívie

Obrázky Peru 1

Obrázky Peru 2



Ceny v Jižní Americe

      V odpoledních hodinách dne 16.2.2004 jsem opustil německý Stuttgart, kde jsem se zrovna služebně zdržoval a odletěl jsem do Madridu. Tam jsem se setkal se zbytkem výpravy. S pomocí asistenční služby Madrid Amigo jsme bez problémů našli hotel Majorazgo, kde jsme jako součást letenky měli zajištěné ubytování. Večer jsme se ještě prošli po městě, abychom druhý den v poledne odletěli do Buenos Aires. Tam jsme přistáli po třinácti hodinách letu kolem osmé hodiny večer. První polovina cesty mi připadala nekonečná, ale pak jsme se začali v hojné míře občerstvovat červeným vínem ze zásob letecké společnosti, které nám dodával taky už značně občerstvený letušák (poletuch, pardon, steward).
      V Buenos Aires jsme si vzali tři taxíky a odjeli asi 30 km z letiště do města, do hotelu Bolívar.
      Ráno jsme se pochopitelně vydali do města, zašli jsme si do bývalé dělnické čtvrti, která je v současnosti zajímavá barevnou úpravou domů a dnes je známá jako umělecká čtvť s množstvím obchůdků. Alespoň zvenku jsme si prohlédli prezidentský palác, který je spojený s legendární Evitou, viděli jsme parlament a honosný hřbitov, kde jsou pochovaní asi všichni, co v historii Argentiny něco znamenali.…

Vodopád Iguazu

      Konstatovali jsme, že ve městě jezdí velice málo aut, většinou jsou to taxíky a autobusy. Nejsou tu proto tak příšerné zácpy jako v jiných velkoměstech.
      Jak už to tak chodí, zjistil jsem, že se nemůžu domluvit se svou videokamerou. Těsně před odjezdem normálně fungovala, ale tady se jí asi nelíbila vražedně vysoká teplota. V přístavu jsem se ji snažil přesvědčit, ale odpověděla mi jenom pomuchláním pásky a neustálými výzvami k opakování operace po zresetování kamery. Jak jsem později zjistil, šlo o mechanickou závadu kluzné spojky, na kterou nějaký reset elektroniky nemohl mít ani teoreticky vliv. Už jsem byl rozhodnutý, že se půjdu podívat do města po nějaké nové, ale pak mi Milan půjčil svou s tím, že filmovat a fotit současně je stejně blbost a že si pak ode mne vezme film.
      Později odpoledne jsme seděli na dvorku hotelu, kde se pode mnou k obveselení ostatních rozpadla plastová stolička. Po chvíli přišla zaražená Hedvika, že se jí z nezamčeného pokoje, který snad měl dokonce dveře dokořán, ztratily peníze. Ležely na nočním stolku. No, škoda mluvit. Za blbost se platí. Ani jsme to nehlásili na policii, jenom by nás to zdrželo a výsledek by to stejně nepřineslo.
      Večer jsme se chtěli jít podívat do nějaké restaurace na exhibici tanga, které je tady v Argentině národním tancem, ale pořád se některým z nás zdálo drahé vstupné nebo jídlo a pití a tak jsme nakonec skončili v sice příjemné hospůdce, kde jsme ale tango neviděli. Alespoň jsme se tu dobře najedli.
      Byli jsme v Argentině a tak jsem doufal, že si tady, přímo u zdroje, dám pořádný flák hovězího zvaný steak a tak jsem se v jídelním lístku pídil po tom nejdražším, co tam měli. Ale mé očekávání nebylo splněno, to, co tady servírovali, se tomu, co jsem očekával, ani zdaleka nepodobalo.
      Další den (19.2.) kolem poledne jsme chtěli autobusem odjet na autobusové nádraží, ale naše linka dlouho nejela a tak jsme se tam dopravili opět taxíky (za 5,50) a pohodlným lehátkovým autobusem jsme vyrazili na sever, k vodopádům Iguazu. Cesta nám trvala asi osmnáct hodin.
      Do města Iguazu jsme dorazili odpoledne a ubytovali jsme se v hotelu s bazénem, který jsme neopomněli vyzkoušet. Trošku jsme se tam rozdováděli a jiní hoteloví hosté raději vyhnali své děti z bazénu, aby nedošly úrazu.

U vodopádu

      Druhý den ráno jsme se šli podívat na vodopády. Ty jsou na argentinské straně opravdu zajímavé, voda se zde řítí do hlubin v úctyhodném množství a hrana vodopádu je přitom dlouhá několik set metrů. Nejzajímavější a největší z 275 kaskád se nazývá Ďáblův chřtán a leží uprostřed řeky na hraniční linii mezi Argentinou a Brazílií. Zaplatili jsme si i projížďku na člunech, které zajížděly až pod vodopád. Nezůstala na nás suchá ani nit. Fotoaparáty a kamery jsme uchránili jenom díky igelitovým taškám, do kterých jsme je schovali.
      Sluníčko ale stálo na blankytně modré obloze a zanedlouho nás vysušilo.
      Tento vodopád leží na hranici Brazílie a Argentiny, dvacet kilometrů od paraguayské hranice. V místě, kde padá ze 70 metrů vysokého útesu ve tvaru podkovy, je řeka Iguazu široká asi čtyři kilometry. Za maximálního průtoku se přes vodopády valí tolik vody, že by za vteřinu naplnila osm padesátimetrových bazénů. Stejnojmenný národní park je součástí světového přírodního dědictví.

Karneval v Iguazu

      Večer jsme si zašli na večeři, měli jsme (děsná) grilovaná hovězí žebra. Bylo na nich více mastného než masa a pěkně dlouho mi pak ležely v žaludku.Ve městě se taky zrovna konal karnevalový průvod, na kterém se účastnily hlavně děti a mládež asi z okolních vesnic. Projížděly taky alegorické vozy.
      Celé dopoledne 21.2. jsme měli volné na balení, protože až před polednem jsme mikrobusem odjeli na letiště a o půl druhé jsme odletěli do Buenos Aires a odtud do Rio Galegos, které se nachází na jihu Argentiny, v Patagonii. Přiletěli jsme tam kolem šesté večer. Miloš operativně hned u letiště pronajal na několik dní mikrobus i s řidičem. Ten nás zavezl do města k supermarketu, kde jsme si nakoupili. Pak si odskočil ještě domů osprchovat se a vzít si nějaké věci. Po společné večeři jsme vyrazili do Calafate, kam jsme dojeli v jednu hodinu ráno.
      Spali jsme v pěkných nových chatkách na břehu jezera a ráno jsme se vydali do jižní části parku Los Glaciares podívat se na ledovec Perito Moreno. Ten se mi docela líbil, ale znechutily mě zástupy lidí, které se tu promenovaly. Jaké to tady asi musí být v hlavní turistické sezóně…

Perito Moreno

      Tento ledovec má tu zvláštnost, že tím, jak stéká do údolí, přehradil jezero Argentino. Jedna část jezera tím ztratila přirozený odtok a hladina vody v ní vytrvale stoupá. Vždy v odstupu několika let, když tlak vody přesáhne únosné meze, se ledová přehrada protrhne a úzkým hrdlem pod ledovcem se pak valí mocný proud vody. To se pak sem během těch několika dní, po které úkaz trvá, hrnou tisíce turistů z celého světa. V současné době je rozdíl hladin v obou částech jezera asi šest metrů.
      Odpoledne jsme odjeli do El Chalténu, což je místo vzdálené asi 160 kilometrů a čtyři hodiny po kamenité cestě. Snad každé auto, včetně našeho, tu má popraskané přední sklo. Spali jsme někdo ve stanech, zbytek v nájemné chatě, která sice nebyla nic moc, ale byla tam sprcha s teplou vodou a plynový sporák, na kterém jsme si mohli komfortně vařit.
      23.2. Vystupujeme k ledovcovému jezeru De Los Tres pod Fitz Roy. Procházeli jsme nádhernou krajinou, kde srdce každého fotografa muselo zaplesat. Mou náladu zakalil jenom fakt, že jsem si ve stanu zapomněl chodecké hůlky a tak jsem si při své (nad)váze namohl kolena. No jo, za blbost se platí.
      Vrátili jsme se kolem šesté hodiny večer, sucho v krku jsme se snažili zahnat v příjemné restauraci, kde jsem si po nějakém tom pivu objednal steak a zase dostal 'podrážku'… Večer jem si spravil chuť, protože jsme dělali (oprava - Hedvika dělala, my ostatní jsme jedli) steaky z koupeného masa a ty byly o mnoho lepší.

Cerro Torre

      Ráno se ostatní vydali ještě fotit při východu slunce. Já jsem si kvůli bolavým kolenům mohl přispat a pak jsme všichni společně odjeli k asi třicet kilometrů vzdálenému jezeru. Většina lidí se vydala fotit do kopců, já s Tamarou jsme si udělali vycházku po proudu řeky, která vytékala z jezera. Našli jsme tam mimo jiné i miniaturní kostelík, ve kterém byl sešit, do kterého psali místní věřící své prosby k bohu. Zapsali jsme tam (česky) své přání zdaru naší výpravy a pak jsme odjeli přes El Chalten do Calafate, přes patagonské pláně s uschlou trávou a erodující půdou.
      Zastavili jsme se na autobusovém nádraží, kde jsme koupili jízdenky do chilského Puerto Natales a pak jsme se ubytovali v nedalekém kempu. Tam nás opustil náš řidič, který se s autem vrátil domů do Rio Galegos. Využili jsme toho, že v kempu byly k dispozici ohniště s rošty a tak jsme k večeři pekli maso a lilek.
      V odpoledních hodinách dalšího dne jsme dojeli do Chilského Puerto Natales.