V odpoledních hodinách dne 16.2.2004 jsem opustil německý Stuttgart, kde jsem se zrovna sluebně zdroval a odletěl jsem do Madridu. Tam jsem se setkal se zbytkem výpravy. S pomocí asistenční sluby Madrid Amigo jsme bez problémů nali hotel Majorazgo, kde jsme jako součást letenky měli zajitěné ubytování. Večer jsme se jetě proli po městě, abychom druhý den v poledne odletěli do Buenos Aires. Tam jsme přistáli po třinácti hodinách letu kolem osmé hodiny večer. První polovina cesty mi připadala nekonečná, ale pak jsme se začali v hojné míře občerstvovat červeným vínem ze zásob letecké společnosti, které nám dodával taky u značně občerstvený letuák (poletuch, pardon, steward).
V Buenos Aires jsme si vzali tři taxíky a odjeli asi 30 km z letitě do města, do hotelu Bolívar.
Ráno jsme se pochopitelně vydali do města, zali jsme si do bývalé dělnické čtvrti, která je v současnosti zajímavá barevnou úpravou domů a dnes je známá jako umělecká čtv s mnostvím obchůdků. Alespoň zvenku jsme si prohlédli prezidentský palác, který je spojený s legendární Evitou, viděli jsme parlament a honosný hřbitov, kde jsou pochovaní asi vichni, co v historii Argentiny něco znamenali.
Vodopád Iguazu
s.jpg) |
|---|
Konstatovali jsme, e ve městě jezdí velice málo aut, větinou jsou to taxíky a autobusy. Nejsou tu proto tak příerné zácpy jako v jiných velkoměstech.
Jak u to tak chodí, zjistil jsem, e se nemůu domluvit se svou videokamerou. Těsně před odjezdem normálně fungovala, ale tady se jí asi nelíbila vraedně vysoká teplota. V přístavu jsem se ji snail přesvědčit, ale odpověděla mi jenom pomuchláním pásky a neustálými výzvami k opakování operace po zresetování kamery. Jak jsem později zjistil, lo o mechanickou závadu kluzné spojky, na kterou nějaký reset elektroniky nemohl mít ani teoreticky vliv. U jsem byl rozhodnutý, e se půjdu podívat do města po nějaké nové, ale pak mi Milan půjčil svou s tím, e filmovat a fotit současně je stejně blbost a e si pak ode mne vezme film.
Později odpoledne jsme seděli na dvorku hotelu, kde se pode mnou k obveselení ostatních rozpadla plastová stolička. Po chvíli přila zaraená Hedvika, e se jí z nezamčeného pokoje, který snad měl dokonce dveře dokořán, ztratily peníze. Leely na nočním stolku. No, koda mluvit. Za blbost se platí. Ani jsme to nehlásili na policii, jenom by nás to zdrelo a výsledek by to stejně nepřineslo.
Večer jsme se chtěli jít podívat do nějaké restaurace na exhibici tanga, které je tady v Argentině národním tancem, ale pořád se některým z nás zdálo drahé vstupné nebo jídlo a pití a tak jsme nakonec skončili v sice příjemné hospůdce, kde jsme ale tango neviděli. Alespoň jsme se tu dobře najedli.
Byli jsme v Argentině a tak jsem doufal, e si tady, přímo u zdroje, dám pořádný flák hovězího zvaný steak a tak jsem se v jídelním lístku pídil po tom nejdraím, co tam měli. Ale mé očekávání nebylo splněno, to, co tady servírovali, se tomu, co jsem očekával, ani zdaleka nepodobalo.
Dalí den (19.2.) kolem poledne jsme chtěli autobusem odjet na autobusové nádraí, ale nae linka dlouho nejela a tak jsme se tam dopravili opět taxíky (za 5,50) a pohodlným lehátkovým autobusem jsme vyrazili na sever, k vodopádům Iguazu. Cesta nám trvala asi osmnáct hodin.
Do města Iguazu jsme dorazili odpoledne a ubytovali jsme se v hotelu s bazénem, který jsme neopomněli vyzkouet. Troku jsme se tam rozdováděli a jiní hoteloví hosté raději vyhnali své děti z bazénu, aby nedoly úrazu.
U vodopádu
s.jpg) |
|---|
Druhý den ráno jsme se li podívat na vodopády. Ty jsou na argentinské straně opravdu zajímavé, voda se zde řítí do hlubin v úctyhodném mnoství a hrana vodopádu je přitom dlouhá několik set metrů. Nejzajímavějí a největí z 275 kaskád se nazývá Ďáblův chřtán a leí uprostřed řeky na hraniční linii mezi Argentinou a Brazílií. Zaplatili jsme si i projíďku na člunech, které zajíděly a pod vodopád. Nezůstala na nás suchá ani nit. Fotoaparáty a kamery jsme uchránili jenom díky igelitovým takám, do kterých jsme je schovali.
Sluníčko ale stálo na blankytně modré obloze a zanedlouho nás vysuilo.
Tento vodopád leí na hranici Brazílie a Argentiny, dvacet kilometrů od paraguayské hranice. V místě, kde padá ze 70 metrů vysokého útesu ve tvaru podkovy, je řeka Iguazu iroká asi čtyři kilometry. Za maximálního průtoku se přes vodopády valí tolik vody, e by za vteřinu naplnila osm padesátimetrových bazénů. Stejnojmenný národní park je součástí světového přírodního dědictví.
Karneval v Iguazu
s.jpg) |
|---|
Večer jsme si zali na večeři, měli jsme (děsná) grilovaná hovězí ebra. Bylo na nich více mastného ne masa a pěkně dlouho mi pak leely v aludku.Ve městě se taky zrovna konal karnevalový průvod, na kterém se účastnily hlavně děti a mláde asi z okolních vesnic. Projíděly taky alegorické vozy.
Celé dopoledne 21.2. jsme měli volné na balení, protoe a před polednem jsme mikrobusem odjeli na letitě a o půl druhé jsme odletěli do Buenos Aires a odtud do Rio Galegos, které se nachází na jihu Argentiny, v Patagonii. Přiletěli jsme tam kolem esté večer. Milo operativně hned u letitě pronajal na několik dní mikrobus i s řidičem. Ten nás zavezl do města k supermarketu, kde jsme si nakoupili. Pak si odskočil jetě domů osprchovat se a vzít si nějaké věci. Po společné večeři jsme vyrazili do Calafate, kam jsme dojeli v jednu hodinu ráno.
Spali jsme v pěkných nových chatkách na břehu jezera a ráno jsme se vydali do jiní části parku Los Glaciares podívat se na ledovec Perito Moreno. Ten se mi docela líbil, ale znechutily mě zástupy lidí, které se tu promenovaly. Jaké to tady asi musí být v hlavní turistické sezóně
Perito Moreno
s.jpg) |
|---|
Tento ledovec má tu zvlátnost, e tím, jak stéká do údolí, přehradil jezero Argentino. Jedna část jezera tím ztratila přirozený odtok a hladina vody v ní vytrvale stoupá. Vdy v odstupu několika let, kdy tlak vody přesáhne únosné meze, se ledová přehrada protrhne a úzkým hrdlem pod ledovcem se pak valí mocný proud vody. To se pak sem během těch několika dní, po které úkaz trvá, hrnou tisíce turistů z celého světa. V současné době je rozdíl hladin v obou částech jezera asi est metrů.
Odpoledne jsme odjeli do El Chalténu, co je místo vzdálené asi 160 kilometrů a čtyři hodiny po kamenité cestě. Snad kadé auto, včetně naeho, tu má popraskané přední sklo. Spali jsme někdo ve stanech, zbytek v nájemné chatě, která sice nebyla nic moc, ale byla tam sprcha s teplou vodou a plynový sporák, na kterém jsme si mohli komfortně vařit.
23.2. Vystupujeme k ledovcovému jezeru De Los Tres pod Fitz Roy. Procházeli jsme nádhernou krajinou, kde srdce kadého fotografa muselo zaplesat. Mou náladu zakalil jenom fakt, e jsem si ve stanu zapomněl chodecké hůlky a tak jsem si při své (nad)váze namohl kolena. No jo, za blbost se platí.
Vrátili jsme se kolem esté hodiny večer, sucho v krku jsme se snaili zahnat v příjemné restauraci, kde jsem si po nějakém tom pivu objednal steak a zase dostal 'podráku'
Večer jem si spravil chu, protoe jsme dělali (oprava - Hedvika dělala, my ostatní jsme jedli) steaky z koupeného masa a ty byly o mnoho lepí.
Cerro Torre
s.jpg) |
|---|
Ráno se ostatní vydali jetě fotit při východu slunce. Já jsem si kvůli bolavým kolenům mohl přispat a pak jsme vichni společně odjeli k asi třicet kilometrů vzdálenému jezeru. Větina lidí se vydala fotit do kopců, já s Tamarou jsme si udělali vycházku po proudu řeky, která vytékala z jezera. Nali jsme tam mimo jiné i miniaturní kostelík, ve kterém byl seit, do kterého psali místní věřící své prosby k bohu. Zapsali jsme tam (česky) své přání zdaru naí výpravy a pak jsme odjeli přes El Chalten do Calafate, přes patagonské pláně s uschlou trávou a erodující půdou.
Zastavili jsme se na autobusovém nádraí, kde jsme koupili jízdenky do chilského Puerto Natales a pak jsme se ubytovali v nedalekém kempu. Tam nás opustil ná řidič, který se s autem vrátil domů do Rio Galegos. Vyuili jsme toho, e v kempu byly k dispozici ohnitě s roty a tak jsme k večeři pekli maso a lilek.
V odpoledních hodinách dalího dne jsme dojeli do Chilského Puerto Natales.