Cestopis Jižní Amerika


Část čtvrtá : Peru - Od jezera Titicaca k Machu Picchu

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu po zemích Jižní Ameriky, kterou jsem uskutečnil v únoru a březnu roku 2004.
Jednotlivé části:

Cestopis Argentina

Cestopis Chile

Cestopis Bolívie

.:Cestopis Peru 1

Cestopis Peru 2



Fotogalerie k cestopisům:

Obrázky Argentina

Obrázky Chile

Obrázky Bolívie

Obrázky Peru 1

Obrázky Peru 2



Ceny v Jižní Americe




      V Punu jsme se ubytovali a pak jsme šli na večeři, což byla asi tak jediná možnost, jak v této "díře" strávit večer. Byli jsme neustále napadáni mnoha pouličními prodavači, zejména vlněných svetrů, čepic, rukavic, ponožek, maňásků na prsty atd. Cestou do hotelu nás překvapila bouřka se silným deštěm; pršelo celou noc.
      Ráno bylo sice ještě pod mrakem, ale nepršelo, takže jsme se mohli vydat na celodenní vyjížďku po jezeře Titicaca, kterou jsme si opět zakoupili přímo v hotelu.
      Titicaca je třetí největší jezero Jižní Ameriky. Svou rozlohou 8300 km2 zasahuje do Peru a Bolívie. Je to nejvýše položené (3182 m n.m.) jezero s pravidelnou lodní dopravou na světě, průměrná hloubka je 103 m, největší 281 m. Jezero bývalo posvátným místem inků, dodnes stojí na ostrovech Slunce a Měsíce zbytky inckých staveb. Asi jste si všimli, že píšu inkové s malým i. Slovo inka totiž není název národa, ale znamená něco jako "vládce". To, o čem se obecně říká, že je dílem inků, je ve skutečnosti dílem Kečuů, kterým vládli. V každém případě zavedli něco jako státní správu a organizaci. Kdo to tedy vlastně byli inkové?
      Nevíme. Podle pověsti božstvo Slunce stvořilo na ostrově Slunce prvního inku Manka Kapaka a jeho sestru. Inka pak při hledání úrodné půdy spolu se svou sestrou (družinou) putoval zemí na sever, až se usadil někde v okolí Cuzca. Buď byl přijat lidem, který tam žil, nebo si jej podrobil. V každén případě se tvrdí, že mluvil cizí řečí, původnímu obyvatelstvu nesrozumitelnou. Jméno Manko Kapac není kečujské, ale pochází asi z aymarského Mallku Kapach, v překladu schopný vůdce. Dá se tedy předpokládat, že inkové patřili k tomuto kmeni, zvláště když víme, že se touto řečí mluvilo v oblasti jezera Titicaca. Nadvláda rodu inků nad původním obyvatelstvem, indiány Kečua, trvala od začátku třináctého století do roku 1532, kdy byli definitivně poraženi Španěly. Inkové ovládli v době největšího rozmachu říše většinu Peru, Ekvádoru a Bolívie, severozápad Argentiny a sever Chile.
Ostrovy Uru
Ostrovy Uru, Jezero Titikaka, Peru
      Nejprve jsme navštívili rákosové ostrovy Uru. Nejsou to ostrovy v pravém smyslu slova, není to "pevná půda pod nohama", ale na mělčinách jezera byly navršeny vrstvy rákosu, na kterém si Uruové postavili svá obydlí, také z rákosu. Jak rákos odspodu postupně uhnívá, je jej potřeba shora průběžně doplňovat, aby se ostrovy jednoho dne neocitly pod vodou.
      V dnešní době už na ostrovech žije jenom málo obyvatel, ostatní bydlí na břehu a na ostrovy jezdí jenom "do práce" – tedy ukazovat se turistům a prodávat jim své výrobky, pohlednice a jiné suvenýry.
      Uruové to s rákosem opravdu umějí, stavějí z něj i plavidla. Za zmínku jistě stojí, že právě tito indiáni postavili Thorovi Heyerdahlovi jeho papyrové plavidlo Ra, jehož plavbou se snažil podpořit svou teorii o vlivu Egypta na vývoj staré americké civilizace.
      Po prohlídce rákosových ostrovů kapitán zamířil s naší lodí do středu jezera a my jsme měli po dobu, než jsme dojeli k ostrovu Taquile, možnost relaxovat na horní palubě. Ostrov, tentokrát skutečný, jsme přešli napříč. Uprostřed je vesnice, ve které jsme se zastavili. Byli tam všude indiáni, dospělí i děti, kteří předstírali, že spřádají vlnu a pletou z ní čepice a jiné užitečné předměty. Za fotografování se pochopitelně platilo. Možná někdo z nich tu práci nepředstíral, ale zanechalo to na nás dojem Potěmkinovy vesnice, provozované pro turisty.
Na ostrově Taquile
Na ostrově Taquile, Jezero Titikaka, Peru
      Cestou zpátky začal foukat vítr a loď se silně houpala. Některým z nás se takový zpúsob cestování brzo přestal líbit, ale nebylo úniku. To trvalo asi hodinu, než jsme se dostali do mělčin porostlých rákosem. Tam už se vlny uklidnily, ale najednou jsme prudce odbočili přímo do rákosí. Vysvětlení bylo jednoduché – poškodilo se nám kormidlo. Byla to asi běžná situace, protože nikoho z posádky nepřekvapila, chopili se bidel, které měli na palubě a po pár minutách jsme byli opět na volné vodě. Do kormidla nasadili trubku, která byla taky po ruce a s její pomocí jsme sice se zpožděním, ale bezpečně dopluli do přístavu.
      Další ráno, to bylo už 12.3., jsme autobusem odjeli do Cuzca, kam jsme dojeli asi o čtvrt na dvě.
      V hotelu jsme si uložili naše věci do depozitu a jenom s tím, co jsme potřebovali, jsme nasedli do autobusu a odjeli do Urubamby. Tam jsme přesedli do mikrobusu (kolektiva) a odjeli do Ollantatamba. Tam jsme opět změnili dopravní prostředek, tentokrát jsme vyměnili auto za vlak. Ten nás odvezl do Agua Caliente, což je městečko v těsné blízkosti Machu Picchu. Možná namítnete, že se dá jet do Agua Caliente vlakem přímo z Cuzca a máte pravdu, ale přímé vlaky jezdí jenom dopoledne a my jsme nechtěli ztratit půl dne. Navíc jsme ještě něco ušetřili, protože večerní vlak je dotovaný státem a jízdné stojí sotva třetinu, tedy 12 dolarů.
      Ráno jsme měli v úmyslu vyrazit z hotelu tak, abychom chytili první ranní autobus na Machu Picchu, který odjíždí o půl sedmé, ale protože pršelo jako z konve, odložili jsme ráno odjezd o hodinu. O půl osmé taky otevírá pokladna na nádraží a tak jsme si chtěli koupit lístky na cestu zpět.
Machu Picchu
Machu Picchu, Peru
      To jsme si naplánovali v šest hodin ráno, ale když jsem pět minut před dohodnutou dobou přišel před hotel, byli už všichni pryč. Nemohli to už vydržet a odešli předčasně. Podle dohody jsem odešel na staré nádraží – tam ale taky nikdo nebyl. Myslel jsem si, že ostatní šli na nové nádraží a tak jsem si v klidu koupil zpáteční lístek na 13.30. Tento odjezd vymyslela Tamara, která se cestou zpátky chtěla zastavit, tentokrát za denního světla, v Ollantatambu.
      V 7:40 jsem nasedl do autobusu a vyjel nahoru, na Machu Picchu. To stálo 9 dolarů a dalších 20 jsem dal za vstup do parku. Tam jsem se setkal s ostatními, kteří přijeli před čtvrthodinou a na nákup jízdenek se vykašlali. Nic jsem nezmeškal, protože se přes památku ještě převalovala mračna. Ta se ale zanedlouho začala trhat a tak jsme měli možnost se seznámit s pověstným městem za přijatelného počasí.
      Machu Picchu jsou pozůstatky inckého města ve výšce 2280 metrů nad mořem. Z ruin je pěkný pohled do údolí řeky Urubamby. Byla to jedna z posledních základen inků, než byli definitivně poraženi Španěly. Španělé toto město nikdy neobjevili a tak leželo opuštěné a nepoznané až do roku 1911, kdy je našel americký archeolog Bingham. Komplex paláců, dvorů domů a schodišť se nachází v sedle hory Machu Picchu, v překladu Staré hory.
      Ostatní, včetně Tamary a Tondy zůstali na památce déle, protože se jim nechtělo dolů. Jak mi později vyprávěli, podařilo se jim pak koupit posledních osm lístků na zpáteční vlak. Já jsem měl ale už zpáteční jízdenku v kapse a tak jsem musel sjet dolů a jako jediný jsem odjel vlakem o půl druhé do Ollanatatamba.
      Je to pevnost (tambo = strážní místo) inků, kterou používal poslední incký vůdce Atahualpa jeho vojáci kolem roku 1537 poté, co se stáhli před Španěly z obléhaného Cuzca. Atahualpa byl poražen, zajat a později popraven. A to přesto, že zaplatil pohádkové výkupné ve zlatě - zaplnil jím celou místnost do větší výše, než dosáhne dospělý člověk..
Čvaňha
Čvaňha, Cuzco, Peru
      V Ollantě jsem si prohlédl ruiny, tvořené místy obrovskými kamennými bloky, pak jsem si zašel na oběd. Nechtělo se mi pak čekat na kolektivo a tak jsem si vzal taxi. Cestou do Cuzca jsem se ještě zastavil v Moray, kde jsem měl možnost se seznámit s terasovými poli z inckých dob.
      Večer jsme se všichni setkali v hotelu. Šli jsme se večer projít po městě a narazili jsme na zajímavého člověka – na dvojníka Pavla Zedníčka. Potkali jsme ho později ještě několikrát a protože jsme mu pořád říkali "Čvaňho", ke konci už na to jméno dokonce slyšel.
      Ráno o půl sedmé (14.3.) jsme nasedli do autobusu a odjeli směrem na Pisaq. Tam jsme si ráno prohlédli památku – pevnost inků na kopci nad Pisaqem a pak jsme se vrhli do víru nákupů na místním tržišti. To byl náš dnešní hlavní cíl, zdejší trhy jsou vyhlášené zejména nádhernou keramikou. Já jsem tady nenakoupil skoro nic, za zmínku stojí asi jenom perličkami vyšívaná čepice, ale Milan si tu koupil vedle několika misek a talířů i šedesáticentimetrovou baňatou vázu.
      Cestou zpět do Cuzca jsme se stavili ještě na několika dalších památkách, v Pukapukara, Tambomachay, Qenqu a Saqsaywamánu, což jsou méně důležité ruiny nedaleko od cesty mezi Cuzcem a Pisaqem.
      Další den jsme věnovali prohlídce Cuzca, Miloš si ještě jednou zajel do Pisaqu na nákupy a vrátil se se dvěma velkými vázami.
      Jak jsem se později dozvěděl, ani Milan, ani Miloš nedovezli své vázy vpořádku, ve Vídni dostali jenom hromadu střepů. Ale trocha lepidla a trpělivosti udělaly taky svoje…
      Dopoledne následujícího dne bylo ve znamení balení, protože to byl poslední den pobytu většiny lidí z naší skupiny v Peru. Odletěli v podvečer přes Limu do Madridu a pak domů.


Zpět: Cestopis Bolívie   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Cestopis Peru 2

Spřátelené stránky: Konstrukční kancelář ACR, Katalog katalogů