Cestopis Jižní Amerika

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu po zemích Jižní Ameriky, kterou jsem uskutečnil v únoru a březnu roku 2004.
Jednotlivé části:

Cestopis Argentina

.:Cestopis Chile

Cestopis Bolívie

Cestopis Peru 1

Cestopis Peru 2



Fotogalerie k cestopisům:

Obrázky Argentina

Obrázky Chile

Obrázky Bolívie

Obrázky Peru 1

Obrázky Peru 2



Ceny v Jižní Americe

      Na hranicích, kam jsme dojeli autobusem, jsme měli trochu problémy, protože se do Chile nesmí dovážet čerstvé ovoce a zelenina. My jsme si to dopředu neuvědomili a nakoupili jsme si vše do zásoby. Chystali jsme se totiž na třídenní trek. Kontroly prováděli kupodivu i na argentinské straně. Tak jsme na hranicích snědli, co se dalo a zbytek jsme museli vyhodit. Na chilské straně dělali jenom namátkové kontroly.
      Po příjezdu do města Puerto Natales jsme si vyměnili chilské peníze. Bylo tady mnoho směnáren, ale kurs byl ve všech skoro stejný. Hned po vystoupení z autobusu se k nám nahrnulo několik náhončích, kteří nám nabízeli ubytování a výlety.

Torres del Paine

      Ten den už nejel žádný autobus dále k Torres del Paine a tak jsme nocovali v hotelu ve městě. Odpoledne jsme se prošli po městě, nakoupili jsme jídlo na tři dny. V obchodě s potravinami jsme potkali několik Čechů a Slováků. Je vidět, že se i tato méně známá turistická oblast začíná dostávat do podvědomí i u nás.
      Ráno jsme po dvou hodinách cesty autobusem dorazili do parku. Ubytováváme se v kempu a vydáváme se na první ze třech treků W-trasy. Dovolím si zde malé vysvětlení. W-trasa je trasa, která má tvar písmene W, nebo chcete-li, ležatého E. Skládá se z tří tras do hor a dvou spojovacích tras, které vedou po pobřeží jezera přímo pod Torres. Trasu je doporučované dělat jako pětidenní. My ale z časových důvodů chceme tento trek udělat během tří dnů.
      Vyrazili jsme plní elánu. Ale po pár kilometrech začala cesta stoupat a mmě začaly bolet kolena, která jsem si zmohl u Cerro Torre. Myslel jsem, že to rozchodím, ale bylo to stále horší. Nechtěl jsem se úplně odrovnat i pro příští dny a tak jsem raději vzdal a předčasně se vrátil. Na náladě mi nepřidalo ani vrcholící nachlazení - měl jsem zasažené hlasivky a místo mluvení jsem jenom sípal. Chytil jsem to asi ještě v práci od jednoho kolegy, který měl stejné příznaky.
      Po noci v kempu jsme se vydali podél jezera k výchozímu bodu druhého treku W-trasy. Ani jsem se nepokoušel o tento trek, zůstal jsem dole v táboře. Tábor byl plný i v tuto roční dobu, kdy je sezóna u konce. To nebylo až tak zlé, horší bylo, že byly plné i suché záchodky, a to už pěkně dlouho. Lidé tento problém řešili odchodem do okolní přírody. Jak jsem poznal při hledání pitné vody, pos....é bylo celé okolí do vzdálenosti snad kilometru. Někteří lidé dělali potřebu i přímo do pramenů potůčků... Nakonec jsme našli jeden potok o kus výše nad táborem, který vypadal, že voda z něj by mohla být pitná.
      Ráno jsme se vydali do kempu u jezera. Cestou jsme museli překonat velkou ledovcovou řeku, nad kterou se klenul lanový most. Uprostřed mostu jsem dělal snímek a zrovna v okamžiku, kdy jsem měl ruce zaměstnané schováváním nového digitálního fotoaparátu do pouzdra, Dušan schválně z legrace silně rozhoupal most a pak vůbec nemohl pochopit, proč jsem mu vynadal do puberťáků. Můj fotoaparát totiž málem skončil ve vodě.
      Po příchodu do kempu jsem opět nešel na vyhlídky a místo toho jsem se ještě s několika dalšími už v poledne přepravil lodí přes jezero a s Norou jsme ukecali řidiče jednoho autobusu a odjeli jsme odpoledním autobusem do Puerto Natales (lístky jsme měli na večerní autobus). Bydleli jsme ve stejném hotelu i ve stejném pokoji jako před třemi dny. Opět jsem se několikrát praštil do hlavy o nízké zárubně dveří. Využili jsme předčasného návratu a nechali jsme si ve veřejné prádelně vyprat prádlo, které jsme si vyzvedli ještě ten samý den večer.

Tučňák

      V té době se už zkazilo počasí, bylo poměrně chladno a pršelo. Nám to ale nevadilo, protože jsme ráno odjeli autobusem do Punta Arenas, což trvalo asi tři hodiny. Ještě ten samý den ve čtyři hodiny odpoledne jsme odjeli na výlet za tučňáky. Bylo poměrně chladno a poprchalo. Cestou jsme viděli několik nandu, což jsou velcí nelétaví ptáci, kteří připomínají pštrosy. Dosahují výšku 1.5 metru a váhy 20-ti kiogramů.
      Ráno 1.3. jsme dali vale dešti a odletěli jsme do Santiaga de Chile. Tam jsme se přepravili na autobusové nádraží, kde někdo Milanovi ukradl z kapsy doklady, peníze a platební kartu. Kontaktoval proto velvyslanectví, kde mu druhý den vystavili náhradní pas. (Měl sebou naštěstí kopii pasu a fotografie, což vyřizování urychlilo.) My ostatní jsme se mezitím vydali na pár hodin metrem do města, kde jsme vyšli na kopec uprostřed města, odkud byla pěkná vyhlídka. Dlouho jsme se tam nezdrželi, protože se už začalo stmívat a hlídači parku nás začali vyhánět, protože na noc se park zavírá.
      Večer jsme odjeli lehátkovým autobusem do Antofogasty. Cesta sice trvala 19 hodin, ale bylo to docela pohodlné cestování. Tam nás Milan, který ze Santiaga letěl letadlem, dohonil a společně jsme pak stejným autobusem odjeli do pouštního města Calamy, kde jsme přenocovali. Ráno jsme pak odjeli do městečka San Pedra de Atacama, což je oáza v okolní měsíční krajině v nadmořské výšce kolem 2500 metrů.

San Pedro de Atacama

      Dojeli jsme tam před polednem, prohlédli jsme si náměstí s pěkným kostelem a hřbitov (více toho tady k vidění ani není, nedalekou ‚měsíční krajinu' jsme vynechali, protože pouště uvidíme v příštích dnech více než dost).
      Naobědvali jsme se v příjemné restauraci vyzdobené reprodukcemi obrazců z Nazcy i z jiných koutů světa a část výpravy se vydala na nedaleké koupaliště. Navštívili jsme taky nevelké místní muzeum.

Sopka Licancábur

      Druhý den jsme nasedli do mikrobusu, který nás odvezl na Chilsko - Bolivijskou hranici. Cestou jsme zastavili u stáda lam guanako, které tady někdo pásl. Bylo to velmi malebné místo, protože jakoby na dosah od tohoto místa se zvedala sopka Licancábur.
      Na bolívijských hranicích jsme si vyřídili pasové formality (Chilské formality jsme si odbyli jeste v San Pedru.) Cítili jsme se trochu podvedeni, protože nám byla slíbena cesta v autech po šesti včetně řidiče a místo toho se nás v autech tísnilo osm. Ale většina z nás si tím nenechala pokazit náladu a společně se skupinou Francouzů a dvěma Američany jsme vyrazili na další cestu.