Cestopis Aljaška a Kanada

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu, při které byly mým cílem zejména Aljaška a Kanada. Uskutečnila se v srpnu a září 2003.

Jednotlivé části cestopisu:

.:Západ USA

Kanada: Banf a Jasper

Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

Kanada: Chilkoot

Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Fotogalerie k cestopisům:

Západ USA

Západní Kanada

Aljaška: Juneau

Aljaška: Anchorage

Kanada: Dawson City

Kanada: Whitehorse

Kanada: N.P. Kluane

Aljaška: Denali

Aljaška: Katmai



Odkazy

Jan Welzl

Martin Loew:
Cestopis Aljaška

Do San Franciska jsme tentokrát letěli přes Frankfurt. Můj kamarád Jirka nedostal v Praze palubní lístek, ve Frankfurtu mu jej vystavili až na poslední chvíli před odletem. Měli asi přebukované letadlo. Měli jsme štěstí a doletěli jsme všichni pohromadě i včetně našich zavazadel.
Protože jsme San Francisko už znali z naší poslední návštěvy, vůbec jsme se tady nezdržovali, jenom jsme naložili na letišti zavazadla do auta a vyrazili jsme na cestu. Stavili jsme se ještě narychlo u Romana doma (je to Čech s americkým občanstvím) a vyrazili jsme směrem na Sacramento. Je to asi 80 mil. Miloš nám na dnešek naordinoval dietu, prý jsme stejně přejezení z letadla a tím pádem prý nepotřebujeme zastavovat na nákup v nějakém supermarketu a my spěcháme, abychom byli v kempu v rozumnou dobu.
I tak jsme tam dojeli až o půl desáté a tím pádem jsme stavěli stany potmě.
Následující den jsme vyrazili kolem sedmé ráno, projeli jsme celým kalifornským údolím, pro které je typické pěstování ovoce a zhruba o půl jedné jsme vjeli do státu Oregon a směřujeme k prvnímu z cílů naší cesty – ke Crater Lake. Počasí je výborné, je vidět, že už dlouho nepršelo. Doufejme, že nám to vydrží. Teplota ve stínu je kolem 32° C.
Národní park Crater Lake vznikl v roce 1902 a má rozlohu 700 km2. Jezero je ve výšce 1884 m nad mořem a žijí v něm dva druhy ryb, které tu byly uměle vysazeny.
Crater Lake je jezero, které se nachází v sopečném kráteru, jehož kaldera vznikla propadnutím 4000 metrů vysoké sopky asi před 7000 lety. Ta se postupně plnila dešťovou vodou, které tu je v současnosti v nejhlubším místě asi 600 metrů. Nad

U Crater Lake

nádherně modrou hladinou zůstal jenom ostrůvek Wizard Island (Čarodějův ostrov), na který je možno dojet lodí a vystoupit na vrcholek skály. Asi mnohem zajímavější je prohlédnout si kráter z výšky 560 m nad hladinou z vyhlídky na kopci Watchman. A právě to jsme udělali.
Nedočkavě jsme vysupěli na vrcholek kopce a fotografovali jak o život. Byl to náš první národní park na cestě a tak to člověku nedalo, udělali jsme na tomto místě až zbytečně mnoho snímků. Ale v té euforii je to pochopitelné.
Stejně jako cestou nahoru jsme cestou dolů míjeli sněhovou závěj, kterou ani červencové sluníčko ještě nestačilo rozpustit. Někoho, snad mě, napadlo, že bychom ho mohli trochu nabrat a někoho trochu pozlobit. I stalo se a Jirka dole pod kopcem u auta "obšťastnil" Tomáše dávkou sněhu za tričko. Ten se pochopitelně trochu vztekal, ale pálící sluníčko mu tričko rychle vysušilo a nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. Nasedli jsme do auta za účelem další cesty ale ouha - chtěl jsem vytáhnout batoh z pod sedadla, abych mohl schovat kameru, trochu jsem zabral a látka přední kapsy mi zůstala v ruce. To zamrzelo, byl to zánovní batoh, který jsem si koupil po podobné nehodě v Mexiku a ještě jsem si jej ani neužil.
Později, při první návštěvě supermarketu mi zazářily oči – našel jsem nádherný, šedý batoh s množstvím kapes, které použiji na fotopříslušenství ke kameře. Nebyl drahý a tak jsem si jej bez dlouhého rozmýšlení koupil. Roman se jenom zeptal, kolik stál a hned prohlásil, že je to nějaký šít, ale odbyl jsem jeho mínění mávnutím ruky.
Další zastávku děláme u Watson Falls, což je docela pěkný vodopád na trase naší cesty. Pěšina k němu je sice uzavřená, protože tady probíhá její rekonstrukce, ale ignorujeme zákaz a po chvíli už máme možnost obdivovat krásu vodopádu a přírody kolem něj.
V Portlandu jsme protnuli tok řeky Columbia a vjeli jsme do města Vancouver a státu Washington (tedy ne do Kanady, kde je jiné město stejného jména). Udělali jsme jen malou zastávku u dobového opevnění a zanedlouho vjíždíme do Mount Rainier n.p.

Mt. Rainier

Mount Rainier je druhá nejvyšší hora kontinentálních USA (po Mount Whitney čili Denali). Je to sopka, stratovulkán, s nádherným kuželovým tvarem. Sopka svaté Heleny, která se nachází relativně nedaleko, je taky stratovulkán, ale při posledním výbuchu přišla o špičku a tak má dnes podobu komolého kužele. Vstup do nár. parku je 10 USD za auto a 5 USD za osobu. Byli jsme se podívat kousek uvnitř parku, já jsem došel během těch dvou hodin, které jsme si stanovili, na Panorama view, počasí bylo nádherné, ani zima, ani horko, foukal osvěžující větřík. Byl však trochu opar, takže Sopku Sv. Heleny jsme viděli jenom jako obrys v dálce. Cestička byla ze začátku asfaltovaná, později přešla v hlinitou. Stoupání je v této části mírné, množství turistů značné.

Na věži v Seatle

Poměrně brzo se začaly odvíjet pěkné pohledy zpět do údolí ledovcové říčky. Bylo nutné překročit nevelký sněžník, na kterém několik Američanů trénovalo pohyb na sněhu s lany a mačkami. My jsme kolem nich prošli div ne v sandálech.
Škoda, že jsme si neudělali více času na nějakou větší turistiku, ale čas nás tlačil. Oproti původnímu plánu trajekt do Juneau neodjíždí ve čtvrtek, ale už v úterý a tak bylo nutno program poněkud přizpůsobit. Na druhou stranu, zbude nám o něco více času na Kanadu a hlavně na Aljašku, která je naším hlavním cílem. V případě, že máte zájem dozvědět se něco víc o přírodních krásách západní části kontimentálních USA, navštivte stránku s popisem cesty parky západu USA.
Na naší cestě směřujeme stále na sever a projíždíme městem Seatle. Tady děláme na hodinu zastávku a máme v úmyslu vyjet na vyhlídkovou věž. Chvíli sice váháme, protože zaplatit za něco takového dvanáct a půl dolaru se nám zdá poněkud moc, ale nakonec zvědavost zvítězila a my se díváme na město z výšky. Na dohled odtud jsou vidět tribuny velkého sportovního areálu, přičemž jeden ze stadionu má odsuvné zastřešení.
Poodjeli jsme ještě asi 60 mil za město, tam jsme si našli místo v kempu u řeky Skagit. Trochu tam foukalo, večer bylo kolem 15° C. Ráno při 10° nad nulou kemp, nebo teda spíše RV-Park (Recreation Vehicles Park), opouštíme a směřujeme na kanadskou hranici. Cestou jsme ještě vyřídili v supermarketu nákupy. Pro jistotu nebereme ovoce, které je do Kanady zakázáno dovážet, ale naše obavy byly zbytečné. Na druhou stranu, co kdyby…
Na hranici jsme museli (poprvé a naposledy) vystoupit z auta a jít si k přepážce vyřídit vstup do země. Během deseti minut jsme všichni hotoví a vjíždíme do Kanady.