Protože jsme se z pozorování velryb vrátili až po půlnoci, ráno jsme si trochu přispali a tím pádem jsme se na pevninu přepravili trajektem  v 10:00. Plavba trvala dvě hodiny, vzdálenost Svolvær – Skutvik je necelých 50 kilometrů. A tady začala trochu nezáživná část naší cesty, tím mám na mysli přesun do jižní části Norska.
       První větší zastávka byla ten den až v pět hodin odpoledne v pohoří Saltfjellet na polárním kruhu u prodejny suvenýrů Polarsirkelsenteret.
 

---

Polární kruh je myšlená kružnice, která leží uprostřed mezi hranicí polární noci (kde Slunce jeden den v roce nevyjde ani částí kotouče nad obzor) a hranicí polárního dne (kde je Slunce po celý jeden den v roce alespoň částí kotouče nad obzorem). Severní polární kruh leží přibližně na 66° 34'.

---

       Protože mě zde prodávané suvenýry nezajímaly (jsou všude stejné), procházel jsem se po okolí. Nedaleký kopeček je celý posetý stovkami kamenných pyramidek – trolíků, které tu postavili turisté.
       Další zastávku jsme měli naplánovanou u ledovce Svartisen (Svartisen znamená v překladu Černý led). Abychom mohli jít na tůru k ledovci, bylo by nutné se přepravit přes jezero Svartisvatn. Ale díky pozdnímu odjezdu bychom tu byli až pozdě odpoledne, takže by pravděpodobně už nejela žádná loď přes jezero. Kromě toho právě tento den opravdu hustě pršelo, takže jsme usoudili, že nemá cenu tady ztrácet čas a že radéji někdy jindy za lepšího počasí něco přidáme. Pokračovali jsme tedy směrem na jih. Pozorovali jsme postupnou změnu rázu krajiny – postupně se začaly objebovat nejdříve nízké dřeviny, později i jehličnaté stromy.

Peřeje Laksfossen

       Spali jsme v kempu v Korgenu. Druhý den jsme po ránu popojeli o nějakých 80 kilometrů k peřejím Laksfossen. Zrovna nepršelo, ale bylo zamračeno.

Peřeje Laksfossen

       Chvíli jsem se pokoušel najít nějaké zajímavé stanoviště pro fotografování, chtěl jsem se po břehu dostat co nejblíže, ale vítr zrovna tím směrem odnášel vodní tříšť, takže jsem to nakonec vzdal. Kapičky by stejně během vteřiny zarosily objektiv.
       Pokračovali jsme v cestě na jih, kolem půl šesté jsme dojeli do Trondheimu. Spěchali jsme ke katedrále Nidarosdomen, která měla být otevřená do šesti hodin, ale ten den ji z nějakého důvodu zavřeli už ve čtyři.

Katedrála zepředu

Detail výzdoby

Katedrála zezadu

       Podívali jsme se na ni alespoň zvenku a přes arcibiskupský palác jsme zašli do pevnosti Kristiansten, odkud měl být pěkný výhled na město. Bohužel už zase pršelo, takže jsme se tam jenom krátce porozhlédli a pak jsme se samostatně vydali do města.
 
       Po noclehu ve Storsand kempu jsme ráno kolem deváté hodiny ještě jednou krátce navštívili Trondheim a tentokrát už byla katedrála Nidarosdomen otevřená. I když ten den ráno byla obloha jak vymetená, uvnitř v katedrále bylo velmi málo světla. Ani jsem se nepokoušel fotografovat a raději jsem si zakoupil informační brožuru, ve které byly pěkné snímky.
       Odpoledne jsme se zastavili u Slettafossen. Jsou to pěkné peřeje v hlubokém zářezu ve skále.

Peřeje Slettafossen

       O půl čtvrté odpoledne jsme se zastavili u skály Trollweggen, Je to velmi obtížná horolezecká stěna, kerá se paradoxně vypíná přímo u cesty. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás se z neznámých důvodů neměl k tomu, aby ji zdolal, po krátké přestávce jsme se vydali na další

Trolí cesta

cestu a  nekonečnými serpentinami Trolí cesty, které kopírují starou Trolí stezku, se náš autobus vyškrábal na náhorní plošinu. Starou Trolí stezku prý dřive používali kupci, když se chtěli vyhnout poplatkům, které by museli platit na oficielních cestách.
       U horního konce Trolí cesty se nachází vodopád Stigfossen.
       O nějakých dvacet kilometrů dále se opět přímo u silnice v úzkém kaňonu nacházejí peřeje Gubralsjuvjet. Kolem nich jsou vybudovány vyhlídkové plošiny.

Peřeje Gubralsjuvjet

Geirangerfjord

Sedm sester

       V neděli jsme se napřed trajektem přepravili přes fjord Geiranger do Eidsdalu, přejeli jsme Orlí stezkou přes náhorní plošinu k jinému rameni Geirangerfjordu, kde se nám otevřela vyhlídka na vodopád Sedm seser. Je to poměrně mohutný vodopád, který má sedm hlavních proudů, podle kterých se jmenuje. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, nasednout na loď a nechat se odvézt do blízkosti vodopádu, ale počasí nám nepřipadalo natolik dobré, aby se to vyplatilo.
       Tím pádem jsme pokračovali v cestě a po pár kilometrech jsme zastavili na jiné vyhlídce na Geirangerfjord. Následovala zastávka v městečku Gerianger, které leží na jednom z konců fjordu a na další cestě jsme se zastavili na další vyhlídce...

Vyhlídka na Geriangerfjord

Trol v Geirangeru

Vyhlídka na Geriangerfjord

       Kolem poledne jsme byli na hoře Dalsnibba, odkud se vyvíjí pěkný výhled do údolí.

Na hoře Dalsnibba

Dalsnibba - krajina

Jezero

 
       Na řece Otta, jejímž údolím jsme projížděli, jsou u kempu Donfos stejnojmené peřeje. V řece bylo poměrně málo vody, takže bylo dobře vidět vodou vymleté díry ve skále. Stejná řeka nás provázela až do města Lom, kde se nachází nádherný starý dřevěný kostel - stavkirke.

Donfoss

Kaluž

Donfoss

Stavkirke

Stavkirke

Elveseter - památník

       O pár kilometrů dále se nachází sídlo rodiny Elveseter. Dříve to byla farma, na které hospodařilo 5 generací Elveseterů. Později začali podnikat a zřídili si hotel. Na jejich pozemcích stojí 33 metrů vysoký monument. Tento sloup byl objednán v roce 1926 vládou u sochaře Ramussena a měl sloužit jako národní monument. Protože Ramussen za války sympatizoval s Němci, byly práce na sloupu zastaveny. Teprve v devadesátých letech 20. století Elveseterové koupili hotové části, nechali je zrestaurovat a chybějící horní část nechali odlít z betonu a monument byl postaven na parkovišti hotelu. Rodina Elveseter na svých pozemcích buduje i malý skanzen. Byl to chytrý obchodní tah, který jistě zvýšil zisky hotelu.
       Ten den jsme se ještě zastavili na náhorní plošině pohoří Jotunheimen (Domov obrů), kde v kopcích Mefjellet stojí památník na počest šesti kupců, kteří tady zmrzli. Hned vedle je památník věnovaný spisovatelům Ludvigovi Holdbergovi, Henriku Wergelandovi a Henriku Ibsenovi.

Na náhorní plošině Jotunheimen