Cestopis Jižní Amerika


Část třetí: Bolívie

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu po zemích Jižní Ameriky, kterou jsem uskutečnil v únoru a březnu roku 2004.
Jednotlivé části:

Cestopis Argentina

Cestopis Chile

.:Cestopis Bolívie

Cestopis Peru 1

Cestopis Peru 2



Fotogalerie k cestopisům:

Obrázky Argentina

Obrázky Chile

Obrázky Bolívie

Obrázky Peru 1

Obrázky Peru 2



Ceny v Jižní Americe




      Čekalo nás třídenní cestování napříč chráněným územím Reserva National de Fauna Andina, které zahrnuje část pouště Uyuni. Projížděli jsme kolem nádherně zbarvených lagun, které se hemžily plameňáky. Bohužel nebylo snadné se k nim přiblížit, protože byli plaší. Míjeli jsme také místa, kde sopečná činnost ještě úplně nevyhasla a její stopy tu jsou vidět ve formě horkých zřídel, fumarol a bahenních sopek. Je tu i jeden gejzír, který jsme ale neviděl v činnosti.
Na břehu solného jezera
Na břehu solného jezera, Bolívie
      U některých lidí se začala projevovat výšková nemoc – přece jenom jsme do výšky přes 4000 metrů nad mořem vystoupali trochu rychle. V každém případě nám pomohla alespoň ta krátká aklimatizace v San Pedru de Atacama. I když se u mne výšková nemoc v pravém slova smyslu neprojevila, přesto jsem cítil únavu při každé fyzické námaze. Do rána ale byli všichni jakž takž v pořádku a vzhledem k tomu, že naše aktivity se v příštích dnech omezovaly na sezení v autech a občasné vystoupení za účelem fotografování, mohli jsme bez problémů pokračovat v cestě.
      Zastavili jsme se u skalního útvaru nazývaného kamenný strom a o kousek dále jsme si měli možnost prohlédnout a vyfotografovat zajímavé ‚myšokrálíky' viscacha, kteří obývali nedaleká skaliska. Biologicky jsou prý příbuzní činčilám a mají cennou kožešinu.
      To už jsme ale zakrátko opustili oblast rezervace, projeli jsme policejní kontrolou a dojeli jsme do hotelu Del Sol, ve kterém jsme nocovali. Tento hotel byl celý postaven ze solných kvádrů. Postele, noční stolky, stoličky, podlaha, to vše bylo taky ze soli. I čísla pokojů někdo vymodeloval ze stejného materiálu.
Plameňáci
Plameňáci, Bolívie
      Ráno jsme odjeli kolem osmé hodiny nejdříve ke starým hrobkám s mumiemi, které byly v jeskyních ve svazích porostlých kaktusy. Kde se vzali tu se vzali dva malí kluci, kteří v naději na odměnu sráželi z vysokých kaktusů tyčemi plody, jejichž dužnina se dala jíst. Konzistencí i chutí se podobala rybízu. Plody byly veliké kolem pěti centimetrů. Našel jsem si už upadlé, zralé plody a z nich jsem si později vodou vymyl semínka.
      Pak už našim autům nic nebránilo po zaplacení mýtného odbočit na slané jezero a zezačátku po hrubé cestě, později už po rovném povrchu tvořeném solí jsme po 50-ti kilometrech dojeli k ostrovu Incahuasi, který byl hustě porostlý kaktusy. Ostrov není velký, přejdete ho napříč za pár minut, ale kaktusům se tu evidentně daří. Nejvyšší z nich jsou vysoké 12 metrů a odhaduje se, že nejstarší kaktusy jsou staré 1200 let. Opět jsem si pořídil pár semínek (v jednom plodu je jich několik tisíc) a po nezbytné fotografické anabázi jsme zamířili na východ k městu Potosí. Projížděli jsme ještě kolem jednoho hotelu postaveného ze solných bloků, u kterého jsme se zastavili na jídlo. Cesta po jezeře nám trvala několik hodin, protože plocha jezera má rozlohu asi 150 x 100 kilometrů.
U ostrova Incahuasi
U ostrova Incahuasi, Bolívie
      Prohlížíme si ještě vrakoviště lokomotiv u města Uyuni. Lokomotivy sem byly dováženy jako vyřazené ze Spojených států, opravovány a pak tu ještě nějakou dobu sloužily. Ty stroje, které posloužily jenom jako zdroj náhradních dílů tu teď stojí a rezavějí.
      V tomto městě taky skončila naše cesta terénními auty. Vystoupili jsme u zastávky autobusů a protože jsme měli pět hodin času do odjezdu autobusu do Potosí, uložili jsme si batohy do úschovy v agentuře, která nám pronajala terénní auta a vyšli jsme si do města. Vyměnili jsme si peníze a někteří jsme se vrhli na internet. Z hovorny jsem si taky zavolal domů, do ČR. Stálo mě to v přepočtu asi dolar za dvě minuty.
      Samozřejmě jsme se stavili také na jídlo, dal jsem si steak z lamy. No, do pořádného steaku měl pořádně daleko, ale chuťově byl docela dobrý.
      Do Potosí (4700 m n.m.) jsme dojeli ve dvě hodiny ráno, naložili jsme se do taxíků a vydali jsme se shánět hotel. Po půlhodině zmatků jsme konečně vyložili zavazadla před hotelem Copacabama. Sotva taxíky odjely, vznikl problém, Miloš nenašel brašnu s fotoaparáty a s videokamerou. Už jsme se nikdy nedověděli, jestli zůstala zapomenutá v taxíku (Nora tvrdila, že se do něj před odjezdem dívala a že tam nic nebylo), jestli ji někdo nepozorovaně z taxíku vytáhl během zmatků při shánění hotelu nebo jestli ji Miloš ani nenaložil, což rozhodně popírá… V každém případě byla pryč a bylo nutno alespoň se pokusit tuto situaci řešit, protože škoda přesáhla sto tisíc korun.
      Miloš se spojil s místní rozhlasovou stanicí, vyhlásil odměnu 300 dolarů za vrácení věcí, stovkám taxikářů jsme rozdali papírky s popisem události a s vyhlášenou odměnou.
Lamy
Lamy, Bolívie
      Dopoledne jsme se prošli městem, odpoledne jsme si udělali exkursi do dolů.
      Oblékli nás do nepromokavých pracovních oděvů, obuli jsme se do gumáků a na hlavy jsme si nasadili přilby. Mikrobusem jsme odjeli těsně pod vrchol kopce Rico de Potosí (4862 m n.m.), ve kterém se těží rudy cínu, zinku, mědi a olova. Naleziště stříbra, ve kterých se těžilo už za Španělů, jsou dnes už vyčerpána. Náš průvodce k nám měl přednášku o tom, jak těžká je práce horníků v nadmořské výšce 4000 metrů a o významu koky pro ně.
      Koka (listy kokainovníku) má snižovat pocit únavy, hladu žízně a zimy a proto ji už od dob Španělských dobyvatelů, kteří v koce poznali dobrý prostředek pro zvýšení výkonnosti svých otroků, horníci žvýkají, kouří a pijí odvar z ní. Aby se urychlil účinek koky, je nutno k listům ještě přidat nějakou zásaditou látku, třeba popel z rostlin. Taky nám byla zdůrazněna vysoká cena výbušnin.
Kaktusy
Kaktusy, Bolívie
      Museli jsme proto koupit pytlíky s kokou, kořalkou a válečky plastické trhaviny jako dárek pro horníky, jejichž pracoviště navštívíme.
      Průvodce ještě na ukázku odpálil jednu patronu na volném prostranství a pak už jsme vlezli do dolu. Hned u vchodu nás upozornil na stěnu postříkanou lamí krví, což prý je oběť bohům. Kus za vchodem jsme došli k sošce jakéhosi bůžka, kterému horníci jako oběť dávají kokové listy, pálenku a cigarety. Taky něco obětoval a pak jsme procházeli křivolakými chodbami sem a tam, nahoru a dolů, kolem starých rumpálů, kterými prý byla vytěžená ruda i hlušina vytahovány na povrch a nakonec jsme došli k jednomu horníkovi, který tam zrovna "náhodou" zrovna chystal nálož k odstřelu u pěticentimetrové žilky cínové rudy. Byli jsme svědky toho, jak založil nálož do díry ručně vysekané ve stropě, jak otvor utěsnil a zapálil zápalnou šňůru. Pak jsme
Výlet do dolů
Výlet do dolů, Potosí, Bolívie
samozřejmě museli jít pryč, ozval se výbuch. Ale zpátky jsme se už nedostali, prý tam jsou výpary z výbuchu, které se musejí napřed vyvětrat a tak jsme ani nemohli zkontrolovat, jestli opravdu byla odstřelena skála nebo jestli horník na poslední chvíli nálož nevytáhl a nenechal vybuchnout volně, aby si nechal díru ve stropě ještě pro další turisty. Pak jsme krátkou (!) chodbou vyšli přímo na povrch. Zašli jsme ještě do jednoho dolu, kde byl horník "náhodou" opět připraven k odstřelu…
      U vchodu do tohoto dolu jsme viděli stát velký kompresor a tak jsme se ptali, proč se tady ještě pracuje ručně. Bylo nám vysvětleno, že nasazení techniky je drahé a že se vyplatí jenom tam, kde jsou bohatá naleziště rudy. Tam, kde jsme byli na návštěvě, jde tedy asi jenom o dotěžování, pokud to není jenom turistická atrakce… V každém případě to můžeme brát jako ukázku, jak se tady dříve pracovalo.
      Večer jsme si ještě zašli na jídlo, dostali jsme se do karnevalového nebo jakého průvodu místních. Jedna z tanečnic si mě vybrala a chtěla se mnou mermomocí tančit, což mi absolutně nešlo, ale nechtěla mě pustit… Vysvobodil mě až jeden z místních, který tančil asi stokrát lépe než já, který na pár vteřin odvrátil její pozornost, což stačilo k tomu, abych zbaběle utekl.
      Po večeři jsme ještě zase rozdávali lístky s vypsáním odměny, což ale nevedlo k cíli a tak Miloš zvýšil odměnu na tisíc dolarů. Pochopitelně jsme proto zůstali ve městě, za poplatek jsme vylezli na jakousi věž a později ještě na střechu nejstaršího kláštera Bolívie - Iglesia y Convento San Francisco. To byl opravdu nádherný zážitek, protože střecha byla architektonicky velmi zajímavá, klenula se v mnoha kopulích nad chrámovými loděmi a byl odtud nádherný výhled.
Školačky
Školačky, Potosí, Bolívie
      Večer jsme odcestovali do La Pazu, ale bez Miloše, ten ještě zůstal v Potosí v marné naději získat zpět své věci. Dorazili jsme tam v sedm hodin ráno, ubytovali jsme se v hotelu, dali jsme si vyprat věci do čínské prádelny a už kolem deváté hodiny jsme mikrobusem, který nám zajistili přímo v hotelu, odjeli do Tiwanaku, což je nedaleké ruinné město.
      Tiwanaku je nejdůležitější předkolumbovské město Bolívie a prý snad i celé Jižní Ameriky. Nikdo ale neví, co bylo toto město ve skutečnosti, zda hlavní město říše, ceremoniální kultovní středisko nebo snad poutní místo… Odhaduje se, že tu mohlo žít kolem 20-ti tisíc lidí, jiné zdroje ale mluví i o 120-ti tisících obyvatelích.
Na střeše Iglesia y Convento San Francisco
Na střeše katedrály, Potosí, Bolívie
      Prvopočátky osídlení tohoto místa se datují od 15. století před naším letopočtem, hlavní rozvoj město zažívalo v letech 400 až 1000 n.l.. Pouze nejdůležitější zdi byly postaveny z kamene, ostatní byly z nepálených cihel. I tak toho kamene byly desítky tisíc tun. Zpočátku byl používán především pískovec. Mohutné pískovcové desky však praskaly a tak byl později používán pevnější andezit, který byl dopravován 80 km po jezeře Titicaca a pak ještě 20 km po souši. I toto město bylo v pozdějších dobách postiženo jako mnohé jiné památky – kámen ze zdí byl používán jako stavební materiál pro jiné stavby. Z tohoto kamene byl postaven nejeden kostel a mnoho mostů. Nejvíce kamene však prý spotřebovala stavba železnice. Za to, že se vůbec něco zachovalo, můžeme vděčit velikosti některých kamenných bloků. Ty byly na toto místo dopraveny z 17 - 20 kilometrů vzdálených kamenolomů, a to některé z nich váží až 130 tun! Plundrování tohoto místa skončilo až ve dvacátých letech minulého století.
      Cestou zpět nás chytla průtrž mračen, ale v La Pazu už bylo zase docela pěkně, i když zamračeno a tak nám nic nebránilo kochat se uchvacujícím výhledem na město, které se rozkládá v hluboké kotlině mezi kopci. Po příjezdu jsme si vyzvedli věci z prádelny, které sice nebyly dobře vyprané, ale přesto čistější než dříve. Milanovi odmítli vzít bankovku, které chyběl růžek. To ho značně rozčílilo. V bance mu ji nakonec bez problémů vyměnili, i když se divili, proč ji chce vůbec měnit.
La Paz
La Paz, Bolívie
      Na další den, středu 10.3., jsme měli naplánovanou cestu do národního parku Sajama, ale rozmysleli jsme si to, nikomu se nechtělo jet pět hodin tam a pět zpátky kvůli tří-čtyřhodinové návštěvě parku.
      Ráno přijel Miloš z Potosí, kde se bezvýsledně snažil pátrat po ztracených věcech na bleším trhu. Den jsme strávili ve městě a odpoledne jsme odjeli do Puna, které ovšem leží už v Peru, takže jsme na hranicích opět vyplňovali rozsáhlé dotazníky.


Zpět: Cestopis Chile   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Cestopis Peru 1