Cestopis Jižní Amerika


Část pátá: Peru - Z Trujilla do Limy

Vlastní vyhledávání Googlem na stránkách cestuji.info

Google


cestuji.info -  cestopisy

Nacházíte se na stránkách, které popisují cestu po zemích Jižní Ameriky, kterou jsem uskutečnil v únoru a březnu roku 2004.
Jednotlivé části:

Cestopis Argentina

Cestopis Chile

Cestopis Bolívie

Cestopis Peru 1

.:Cestopis Peru 2



Fotogalerie k cestopisům:

Obrázky Argentina

Obrázky Chile

Obrázky Bolívie

Obrázky Peru 1

Obrázky Peru 2



Ceny v Jižní Americe




      Na rozdíl od zbytku skupiny jsme se já s Tamarou a s Tondou rozhodli naše cestování o něce prodloužit a navštívit alespoň kousek severního Peru. Odletěli jsme proto přes Limu do Trujilla. Tam jsme se ubytovali v hotelu a ráno už nás čekalo na ulici auto z půjčovny. To jsme měli domluvené dopředu po internetu.
Keramika v muzeu
Keramika v muzeu, Trujillo, Peru
      Odjeli jsme nejprve do Casinelliho muzea, které je sice ve sklepě jedné benzínové stanice, ale je přímo nabité nádhernou keramikou. Tu prý policie zabavila vykradačům hrobů. Viděli jsme tu kusy, které byly jakoby z Egypta a z Číny. Žeby další fakt na podporu teorií o dávných stycích Jižní Ameriky s Egyptem a Čínou?
      Pak už nám nic nebránilo odjet do Chan Chanu, což je celé město postavené z adobe (hliněných nepálených) cihel. Bylo to dříve hlavní město Chimůcké říše, která zde vzkvétala v letech 1000 – 1450 jako následník Mochické říše. Ve městě, které kdysi zabíralo 20 čtverečních kilometrů, žilo snad 50 – 100 tisíc obyvatel. Ve své době to nebylo jen největší město Severní Ameriky, ale snad i největší město světa. Ale nevím, jestli je možno věřit tomu druhému tvrzení, protože to už jsem slyšel i o Pekingu.
      Nedaleko jsou pyramidy El Dragon a La Esmeralda, které jsme taky navštívili. U druhé huaky byla malá hrnčířská dílna, ve které jsme měli možnost pozorovat hrnčíře při práci a kde jsme nakoupili i nějakou keramiku. I tyto huaky jsou z hliněných cihel. Naše další cesta vedla k pyramidám Slunce a Měsíce, které jsou několik kilometrů od města směrem na Limu. Zvláště Huaca de la Luna je zajímavá, protože se v ní zachovalo mnoho nádherných nástěnných maleb. Je to díky tomu, že pyramida prodělala v daleké minulosti rozsáhlou přestavbu, při které byly nádherně dekorované zdi pohřbeny pod vrstvami nových cihel. Dnes je po jejich odstranění stará krása opět přístupná našim pohledům.
      Pyramida Slunce je oproti tomu jenom úctyhodně velká, ale nic jiného než hromada zvětralých cihel. Je považována za největší stavbu z adobe cihel v Peru. Na jejím poničení se prý hodně podíleli vykradači hrobů.
      Nocovali jsme v Casmě, městě ležícím nedaleko od odbočky do hor, do Huarazu.
      Ve čtvrtek 18.3. jsme se probudili do teplého dne – ne že by bylo v ty předchozí dny nějaká zima, ale hned po ránu začalo sluníčko svítit a teploty se vyšplhaly na 35° C. Chtěli jsme si
Reliéfy v Sechíně
Reliéfy, Sechín, Peru
prohlédnout trosky Sechinu. Když jsme ale u cesty uviděli ceduli směřující k muzeu Sechin, odbočili jsme tam a dobře jsme udělali – památka byla hned u muzea a jinak bychom ji přejeli.
      Komplex patří k Chavínské kultuře, je datován 1800 – 1300 př.n.l. a musím podotknout, že z něj už moc nezbylo. Zajímavé mi připadaly jenom reliéfy na kamenné obvodové zdi. Vnitřek komplexu byl zrekonstruován, pak poničen zemětřesením a zase znova postaven.
      Ruiny stály v horké poušti a tak jsme přivítali, když cesta začala stoupat do hor. Naše vypůjčená Toyota Yaris nebylo žádné terénní auto a tak jsme měli co dělat, abychom touto silnicí plnou výmolů a kamení projeli. Cestou jsme nepotkali žádné srovnatelné auto, jenom náklaďáky, autobusy a mikrobusy. Řidiči, kteří mají rozum, asi s takovými auty dávají přednost asfaltové cestě z Huacha, kterou jsme měli v plánu se vracet.
      Cesta neustále stoupala v nekonečných serpentinách. V jednu chvíli měl Tonda co dělat, protože na cestě ležel velký kámen zabalený v igelitové tašce. Nebyl vůbec vidět, Tonda v první chvíli myslel, že je to jenom prázdný pytlík. Já jsem ale četl varování na stránkách ministerstva zahraničních věcí a věděl jsem, o co jde – nepozorný řidič narazí do kamene, poškodí auto a místní bandité ho pak okradou.
      Nám se naštěstí nic takového nestalo a tak jsme se mohli kochat nádhernými výhledy do údolí pod námi. Cesta se odvážně zařezávala do svahů kopců, nebyla nijak zvlášť široká a neměla ani svodidla. Utrhnout se pod námi krajnice nebo dostat smyk, skončili bychom o nějakých 500 metrů níže. Teplota už nebyla tak vysoká, klesla k patnácti nad nulou.
Hliněné město Chan Chan
Hliněné město Chan Chan, Peru
      Vpořádku jsme projeli sedlem ve výšce 4300 m n.m. a sjeli jsme do údolí do Huarázu, což je 3090 m n.m. Chvíli jsme uvažovali, co dále. Bylo 5 hodin odpoledne, takže jet do kaňonu Del Pato už nemělo smysl a v Huarázu jsme taky nechtěli zůstat. Národní park Huaskarán byl mimo naše časové možnosti a neměli jsme jej ani v plánu. Jeli jsme tedy dále, tentokrát už po asfaltce. Chtěli jsme si najít ubytování v Cátacu, ale v provozu byl jediný hotel, který si účtoval příliš vysoké ceny. To jsme odmítli a vrátili jsme se pět kilometrů do Ticacampy. Místní hotel bez možnosti bezpečného parkování auta nám taky nevyhovoval (v Peru se prý auta kradou a vykrádají jak na běžícím pásu) a tak jsme dojeli až do Recuaji. Tam jsme se ubytovali v příjemném hotelu hned vedle nemocnice. Byla to bývalá škola. Platili jsme ani ne polovinu toho, co chtěli v Cátacu.
      Další den jsme už směřovali k Chavínu de Huántar. Hned za Cátacem jsme měli trochu problém s průjezdem po jednom mostě – byla v něm veliká díra. Pro autobusy a nákladní auta to nebyl problém, ty mohly projet po nosnících, ale kola našeho úzkého Yarise tu díru sotva obemkly.
Kamenná hlava v Chavíně
Kamenná hlava, Chavín de Huántar, Peru
      První polovina cesty nám příjemně utekla, až k tunelu Kawish v sedle ve výšce 4178 vedla nádherná, nově vybudovaná asfaltka. Zato průjezd tunelem už bylo dobrodružství – tunel byl kdysi dávno jenom hrubě vystřílený do skály a od té doby o něj nikdo příliš nepečoval – voda kapající ze stropu za asi desítky let splavila mnoho štěrku a hlíny, který projíždějící auta rozjezdila do "kolejí". To by nebylo nic až tak zvláštního, na to jsme byli už zvyklí z ostatních cest, ale tunel byl úzký a tak nebylo jak se vyhnout. V loužích vody navíc nebyly vidět díry.
      Za tunelem pokračovala asi dva kilometry nádherná nová prašná cesta (asi podklad pro budoucí asfalt), v době naší cesty ale mokrá po nočním dešti. Pak jsme dojeli k závoře přes cestu – dále jsme nemohli, protože tam probíhaly stavební práce. Museli jsme asi hodinu a třičtvrtě čekat, než nás pustili dále. Tady teprve stávající cestu rozšiřovali, projížděli jsme dvacet nebo třicet kilometrů staveništěm mezi stavebními stroji po jenom hrubě upravené cestě. Pro naši nízkou Toyotu to byla opravdu ta "správná" cesta. Navíc ještě bylo vše rozbahněné po nočním dešti, takže do Chavína jsme dojeli jako koule bláta.
      Jak už název napomíná, Chavín de Huántar patří k Chavínské kultuře a je považován za nejstarší kamennou stavbu v Peru. Z celého komplexu staveb propojených částečně tunely se dochovala vlastně jenom jakási kamenná pyramida provrtaná různými chodbami, částečně přístupnými. Stavba byla ozdobena kamennými hlavami, z nichž jedna zůstala ještě na místě ve zdi, ale ostatní jsou zčásti uloženy v místním muzeu a nějaké jsou prý v muzeu v Limě. Prolezli jsme všechny přístupné tunely, podívali jsme se do muzea a chvíli jsme fotili krotké lamy.
      Na cestě zpět nás čekalo nemilé překvapení – řekli nám, že nás pustí stavbou až za tři hodiny. Vrátili jsme se proto zpět do Chavína na večeři.
      Pět minut před šestou nás pustili a za necelou hodinu jsme byli u tunelu. To se právě setmělo, umyli jsme alespoň světla, těsně před Cátacem jsme opět přejeli polorozpadlý most. Zastavili jsme se na večeři a v devět večer jsme už byli ve stejném hotelu jako včera – v Reguacy. Měli jsme v plánu spát někde jinde, ale stavba cesty nás zdržela natolik, že jsme nic jiného nestihli.
Keramika v muzeu v Limě
Keramika v muzeu, Lima, Peru
      Ráno jsme alespoň trochu umyli auto a sjeli po asfaltce do údolí. Krátce po poledni jsme se zastavili u pevnosti Paramonga, což je nejjižnější pevnost Chimůcké říše. Byla postavena z adobe cihel a tak z ní opět moc nezbylo.       Nebylo tu toho moc k vidění a tak jsme se za půl hodiny vydali opět na cestu, směr Lima.
      Na jednom kruhovém objezdu jsme špatně odbočili a jeli jsme několik kilometrů sice po silnici do Limy, ale určené jenom pro náklaďáky a autobusy. Osobní auta tu nesměla jezdit, což nám vysvětlila policejní hlídka, která nás nekompromisně vrátila zpět.
      Ta správná silnice pro nás byla nově vybudovaná, poloprázdná dálnice, která vedla o několik desítek metrů výše než stará cesta, ale tím pádem už v mracích (zona neblina).
      Protože jsme neměli nejmenší chuť motat se autem po Limě, což je neskutečně velké město s pro nás chaotickým provozem a špatně značenými cestami, vrátili jsme ho na letišti a pak už jsme využívali služeb taxi. Za zmínku asi stojí, že taxikáři trvali v některých oblastech na tom, abychom se v autě zamknuli. Ceny byly výhradně smluvní.
      Pokoušel jsem si koupit letenky do Nazcy, našel jsem jednu cestovní kancelář, která tento výlet pořádá autobusy jako dvoudenní. Ale protože návrat by byl bez rezervy těsně před naším odletem domů, zajistil jsem si výlet autem do Icy. Odtud jsem letěl 40 minut na vyhlídku nad petroglyfy. Tam jsme létali asi 10 minut a vrátili jsme se zpět. Musím se přiznat, že mě to trochu zklamalo, nevím, co jsem od toho očekával. Na druhou stranu kdybych tam nejel, asi bych si to vyčítal.
Hlava mumie v Muzeu zlata
Hlava mumie v Muzeu zlata, Lima, Peru
      V podvečer jsem se vrátil do hotelu.
      Večer jsme si vyšli na procházku po městě, na náměstí probíhala zkouška na jakési divadelní představení.
      Tamara někde vyčetla, že ve čtvrti Miraflores je mnoho obchůdků s uměleckými předměty. Jeli jsme tam, ale vyklubal se z toho prodej kýčovitých suvenýrů za neskutečné ceny. Já bych si teda nikdy jako suvenýr z Peru nekoupil umělohmotné ovoce a podobné nesmysly. Jistě, měli tam i pěkné věci, ale za několikanásobně vyšší cenu než jinde.
      V průběhu dne jsme se ještě stavili v muzeu zlata. Součástí této expozice je i nádherná sbírka starých zbraní.
      Pozdě odpoledne jsme se v čínské čtvrti zastavili na jídlo, pak jsme si v hotelu vyzvedli věci z depozitu a odjeli jsme na letiště. Zaplatili jsme odletovou taxu, prošli jsme se duty free shopy, kde byly ceny ještě vyšší než v Miraflores a to byly naše poslední zážitky z Peru.
      Let do Madridu jsem skoro celý prospal.
      Zbylo mi celé odpoledne na prohlídku města. Nepustili mě do katedrály ani na prostranství před ni, protože se tam večer konala tryzna za oběti nedávných pumových atentátů. Tím pádem jsem neviděl ani zámecké zahrady.
      Ráno dalšího dne jsem odletěl domů.


Zpět: Cestopis Peru 1   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Obrázky Argentina