Do našeho pečlivě připraveného plánu cesty po Madagaskaru zasáhlo hned na začátku počasí. S Jirkou jsme odlétali z Prahy, tam bylo nad nulou a sucho, ale západní část Evropy ochromila sněhová nadílka.
Informační cedule v Paříži
 |
|---|
Do Paříže CDG jsme se dostali bez větších problémů, letiště i přes deseticentimetrovou vrstvu čerstvě napadaného sněhu fungovalo, ale i tak tu panoval chaos – většina letů byla zrušena. Náš let na Mauritius byl jeden z mála, který vypadal, že odletí na čas.
Když jsme ještě tři hodiny po plánovaném odletu stále seděli v odletové hale, bylo jasné, že načas neodletíme a přípoj z Mauritia na Madagaskar zmeškáme, protože na přestup jsme měli jenom hodinu. Tak se i stalo. Naštěstí jsme měli všechny lety zakoupeny u jedné společnosti, takže se o nás letecká společnost postarala, ubytovala nás v pěkném hotelu v Port Luis a na Madagaskar jsme přiletěli se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním.
Na Mauritiu jsme se měli setkat se zbytkem celkem sedmičlenné výpravy, to samozřejmé padlo a oni odletěli na Madagaskar bez nás a tam na nás těch čtyřiadvacet hodin museli čekat.
Sochy vyhynulých ptáků kiwi
 |
|---|
Využili dopředu domluveného auta, které i s řidičem čekalo na letišti a udělali si prohlídku Antananariva, navštívili královský palác Rova (Palais de la Reine, čili Královnin palác), zajeli si do dalšího paláce u Ambohimanga, který je pár kilometrů na sever od Tany... Večer navštívili diskotéku v hotelu Glacier. Miloš taky ještě přes Sašu sehnal kontakt na majitele lodi, se kterou uděláme výlet po řece Tsiribihina – to se nám dopředu přes emaily zorganizovat nepodařilo. (Saša byl zástupce společnosti, od které jme měli auto).
Já s Jirkou na Madagaskaru přistáváme kolem čtvrté odpoledne, vyřizujeme si na letišti vízum (formulář jsme dostali v letadle a vízum dostáváme zdarma přímo u pasové kontroly). Chvíli po příjezdu vypukla bouřka, dvakrát na chvíli vypnuli proud, což trochu zdrželo výdej zavazadel. Kluci nás čekají v příletové hale a tak bez zbytečného zdržování nasedáme do mikrobusu a kolem šesté se vydáváme na cestu na jih do Antsirabe, kde chceme nocovat. Cesty byly ucpané, někde se stala nehoda a tak jsme dva kilometry jeli dvě hodiny. Cestou se ještě zastavujeme u majitele lodi, kde platíme zálohu. Chvílemi prší. V Antsirabe v hotelu Imperial jsme až kolem půl jedenácté, recepce už byla zavřená, ale přes Sašu jsme měli rezervaci a tak na nás čekal nějaký maník a vydal nám klíče.
Snídáme v nedaleké pekárně, kde měli i čaj, kávu a jogurty, vybíráme peníze z bankomatů, čerpáme naftu (tu platíme my, není součástí dohodnuté ceny za auto) a kolem sedmé ráno vyrážíme na západ k řece Tsiribihina. Navnaděn z různých filmů z televize jsem očekával, že až vyjedeme z města, ocitneme se v „přírodě“, ne že nám snad po kapotě budou skákat lemuři, ale přece jenom... Všude kolem jsou jenom kopečky porostlé trávou, sem tam nějaký strom, ale jinak skoro nic, jsou to pastviny a dole v údolích políčka. Věděl jsem, že se tu lesy vypalují, ale že až do takové míry...
Eroze
odplavuje
půdu
 |
|---|
|
Nezpevněné svahy kopců jsou náchylné k erozi
 |
|---|
|
Zemědělec s pytlem na hlavě
 |
|---|
|
Oráč
 |
|---|
|
Jedeme po slušné asfaltce a jediným zpestřením jsou erozí vyhlodané kaňony. Dříve tu evidentně nějaký porost byl, jeho kořeny držely půdu pohromadě, ale všechno bez milosti vypálili, aby získali pastviny. Tím je ale obnažená půda náchylná k erozi.
Roztloukání zlatonosné horniny
 |
|---|
Zastavujeme na mostě přes jednu říčku, kde v korytě pozorujeme neobvyklou aktivitu - mládež tu těží zlato. Nemají to jednoduché - ručně roztloukají tvrdou horninu na prach a z něj pak rýžují zlato. Je zajímavé, že tu hrubou práci, čili roztloukání rudy okovanými kůly, dělají dívky, zatím co chlapci donášejí rudu a rýžují...
Obědváme v Miandrivazo a odpoledne se naloďujeme. Zaplatili jsme si velkou loď se dvěma palubami. Měli jsme možnost objednat i kánoe, ale to bychom celé hodiny museli sedět na dně a slunce by nám pražilo na hlavu... Pro příznivce romantiky nebo šetřílky je to možná lákavá varianta, ale my jsme využili výhody větší skupiny, tím myslím, že se celkové náklady dělí sedmi a pak jsou přijatelné. Posádka je pětičlenná (kapitán, dva lodníci a dvě kuchařky) a navíc vezeme průvodce.
Kolem města Miandrivazo teče řeka Mahajilo a na ní loď kotvila. Než jsme se dostali na řeku Tsiribihinu, dvakrát jsme uvázli na mělčině, jednou jsme dokonce museli skočit do řeky po pomoct loď tlačit. V turistické sezóně, kdy je hladina vody ještě níže, prý loď kotví přímo na Tsiribihině a turisty ke kotvišti dovezou autem (odhadem třicet kilometrů), ale protože jsme první letošní zákazníci, vyplouvali jsme z letního kotviště.
Loď, na které jsme pluli
 |
|---|
|
Oběd na palubě
lodi
 |
|---|
|
Relax na horní palubě lodi
 |
|---|
|
Tlačíme loď, která uvázla na mělčině
 |
|---|
|
Po celou dobu měla řeka malý spád, byla hodně mělká a široká a hodně se klikatila, takže loď musela mezi mělčinami a ostrůvky „šněrovat“ od břehu k břehu, aby byla na dost hluboké vodě.
Večer jsme zakotvili u nějaké domorodé vesnice, postavili nám tam stany. Písečný ostroh, kde prý mají obvykle ve zvyku stavět stany, je ještě moc mokrý. „Kulturní program pro turisty“, o kterém psali v průvodci, se nekonal, ještě nebyla turistická sezóna a tak ve vesnici nebyli přítomni příslušní „pracovníci turistického ruchu“, nebo jak to nazvat J. Z toho je vidět, jak jsou tyto setkání s domorodým obyvatelstvem „přirozené“. V jedné chýši měli ochočeného lemura, vylezl Milošovi na záda a tak se mu tam zalíbilo, že nechtěl dolů.
Obyvatelé vesnice se prý dostanou někam do města jenom velmi zřídka, jinak žijí jako samozásobitelé bez peněz. Ale i tady prý děti chodí do školy. Dívky se vdávají ve čtrnácti. Vodu berou z pramenů nebo i z řeky.
Řeka Tsiribihina
 |
|---|
|
Domorodci na kánoi
 |
|---|
|
V noci pršelo, do některých stanů trochu zatékalo, ale zavazadla jsme měli na lodi a spacáky jsme druhý den snadno vysušili na sluníčku.
Vařili nám na lodi, trochu s obavami jsme pozorovali, že na vaření berou vodu z řeky. Přidávali prý do ní dezinfekci, ale nádobí myli přímo v řece. První den byl ve znamení steaků a špízů ze zebu (hovězí), druhý den přišly na řadu slepice, které vezli na lodi živé, aby se maso nezkazilo.
Nocujeme v domorodé vesnici
 |
|---|
Druhý den jsme udělali zastávku u jednoho přítoku, sto metrů ve vnitrozemí byl pěkný vodopád s křišťálově čistou vodou. Byli jsme tam sami, takže jsme se pod vodopádem v klidu hodinu koupali. V sezóně tu ale prý bývá třeba i dvacet lodí a turisti si vodopád obvykle jenom vyfotí...
Zastávka ve vesnici, procházíme se, mají tu i chlazené pivo. Ledničku prý mají benzínovou. Po rozmlácené cestě táhnou dva zebu vozík těžce naložený rybami. Nemohou vyjet, vozka je jenom čím dál víc mlátil klackem. Nevydrželi jsme to a pomohli jsme vůz vytlačit. Nikdo z místních nám nepomohl...
Koupání pod vodopádem
 |
|---|
|
Loď kotvící
v zátoce
 |
|---|
|
Později se zastavujeme v další vesnici, děláme si procházku, máme se možnost podívat, jak v barácích s plechovou střechou suší tabák, ale protože za „exkurzi“ chtějí zaplatit deset tisíc za osobu, tak na to kašleme. V místní škole zrovna dělala nějaká pracovnice Unicefu statistiku zaměstnanosti, požádala, jestli bychom ji na lodi nesvezli do dalšího přístavu. Navštěvujeme samozřejmě i místní tržiště. Kluci jsou rozladění – měli tu jenom teplé pivo. Miloš si nechává dobíjet baterky do fotoaparátu, kdosi tu má solární panel. Zásuvka na lodi totiž nefungovala, prý je rozbitý generátor.
Tono pořádá velké fotografování dětí, nechává jim držet obrázky pořízené v různých částech světa, dává jim za to bonbóny. Málem mu utrhaly ruce a fotografování se muselo několikrát opakovat, aby se dostalo na všechny.
Obydlí ve vesnici
 |
|---|
|
Výstava fotografií
 |
|---|
|
Milan rozdává bombóny
 |
|---|
|
Děti na břehu
řeky
 |
|---|
|
Kromě zastávek ve vesnicích jsme měli jednu neplánovanou kvůli opravě motoru, prasklo jakési těsnění a natekla jim voda do oleje. Během další cesty pozorujeme v lesích podél řeky první baobaby. Jinak musím říct, že jsme toho moc neviděli – překvapivě málo ptáků, pár netopýrů na skále u řeky... Ve vodě prý žijí krokodýli, ale žádného jsme neviděli.
Nocujeme nedaleko další vesnice opět ve stanech postavených na břehu u vody. Večeře je po setmění, Miloš nechává fotoaparát na břehu na stativu a dělá časosběrné snímky noční oblohy. V průběhu večeře mu kapitán stále ještě cvakající fotoaparát i se stativem donesl na loď, že je nebezpečné ho nechávat bez dozoru. Později večer, už za tmy přijela loď naplněná místními limi. Hodinu postála a pak pokračovala v cestě proti proudu. Její kormidelník musel mít oči jako kočka, že se dokázal ve svitu hvězd vyhýbat mělčinám.
Po večeři Miloš staví fotoaparát opět na břeh a spí u něj na karimatce. Ráno se probudil a měl vykradený batoh, obrali ho o go-kameru, mobil, SD-karty s fotkama, polarizační filtr, diktafon... Sice samé malé věci, ale jejich cena je velmi vysoká. Vypisuje odměnu 300 euro, žádá členy posádky, aby tu zprávu rozšířili po vesnici. Bohužel bezvýsledně. Ještě do konce dovolené bombardoval telefonáty, koho se dalo, jediná informace ale byla od kapitána lodi, že když tady o čtrnáct dní později projížděl, tak že se prý nic nenašlo.
Nocujeme na břehu řeky
 |
|---|
|
Chameleon
 |
|---|
|
Ráno přinesl nějaký kluk na klacku živého chameleona, kterého někde chytil. Zdůrazňuji že ho měl na nějakém kusu dřeva, pokud by chameleona položil na zem, tak by se pořád snažil utéct do bezpečí, ale když má možnost se uchytit na dřevu, je spokojený a klidný... Měli jsme možnost si ho nafotit, později jsem viděl asi toho samého na nedalekém stromku.
Tady skončila naše cesta lodí. Teoreticky bylo možné plout ještě jeden den po řece na západ až do Belo Tsiribihina, ale to by se vyplatilo jenom v případě, že bychom pak terénními auty pokračovali na sever na Tsingy de Bemaraha, ale kvůli končícímu období dešťů se tam zatím nedalo dostat (prý tam začnou jezdit až tak v půlce dubna).
Chameleon
 |
|---|
Na cestu lodí jsem měl podle knižního průvodce naplánované dva a půl dne, tedy jsme proti plánu jeden den ušetřili a dohnali jsme zpoždění způsobené pozdním příletem. Vyzvedlo nás terénní auto, mělo přijet v devět, ale bylo na místě už o půl deváté. Po prašné cestě nás odvezlo do Morondavy. Zastávku děláme v nějaké místní jídelně na oběd, vyhodnotili jsme, že to byla za dobu našeho výletu asi nejméně vábná restaurace, jídlo nebylo připravované pro turisty, ale pro místní lidi podle místních zvyklostí. Ale asi nemá cenu dělat si iluze – kuchyně jsou asi ve všech restauracích na Madagaskaru obdobné.
Zastávku děláme u posvátného baobabu – le baobab sacré. Děti jsou tu jak divé do fotografování, pořád nám nahlížejí do objektivů.
Baobab
 |
|---|
|
Baobab
 |
|---|
|
O něco později jsme u zamilovaných baobabů a na západ slunce čekáme v aleji baobabů. Jako turisté jsme tu byli zase skoro sami, v sezóně se to tu prý turisty jenom hemží a není možné ani pořádně udělat fotku, aby na ní nebyly nežádoucí bílé tváře.
Máme štěstí a smůlu v jednom. Všichni turisté prý chtějí vidět, jak vypadají baobaby s listím. To se nám díky končícímu období dešťů podařilo, ale my bychom spíše chtěli vidět baobaby bez listí, to jsou asi fotogeničtější. Je to věc názoru a je to buď a nebo, byli jsme tam v takové přechodové době, kdy byly koruny ještě zelené, ale listí už bylo méně, než v plném období dešťů.
V Morondavě máme trochu obavy, jak se setkáme s naším řidičem, protože telefonní kontakt na něj měl Miloš uložený v mobilu, který mu ukradli, ale čekal na nás u cesty na okraji Morondavy.
Zamilované baobaby
 |
|---|
|
Baobaby
 |
|---|
|
Miloš zvažoval, že by jel do aleje baobabů ještě jednou na východ slunce, ale jednak by tam jel sám, protože nikdo z nás ostatních neměl chuť a taky na cestě bylo několik špatných úseků, které by naše auto projelo pravděpodobně jenom s velkými obtížemi a tak tuto cestu vzdal. Tedy nám nic nebránilo ráno jít na procházku po místních plážích (do slova a do písmene posraných – místní lidi nemají záchody a tak si dřepnou na pláž a příliv to pak spláchne...). Na další pláži, jakési písečné kose, která zasahuje více do moře, jsme pozorovali rybáře, jak vytahují sítě. Moc toho neulovili, hlavně drobné dvoucentimetrové rybičky... Kolem deváté vyrážíme na zpáteční cestu do Antsirabe.
Alej baobabů
 |
|---|
|
Jezírko
 |
|---|
|
Kára
 |
|---|
|
Chlapec s chameleonem
 |
|---|
|
Kára
 |
|---|
|
Baobaby
 |
|---|
|
Soumrak
 |
|---|
|
Soumrak
 |
|---|
|
