---

---

     V neděli odpoledne 31.3. přejíždíme zpátky na sever, je to stejná trasa, kterou jsme do Ankarany přijeli, opět projíždíme kolem odbočky na Tsingy Rouge. V Diego Suarez se zastavujeme jenom u bankomatu a pokračujeme do Rameny, konkrétně do hotelu Villa Palm Beach.
     Jak jsme se dočetli, na víkend sem jezdí zástupy lidí z Diega Suarez na mejdany na pláži. Co se ale dělo dnes, jsme nečekali. Je totiž neděle před Velikonocemi a místní lidé mají volno, takže se sem nahrnuli snad úplně všichni, kdo měli možnost. Všechny restaurace na pláži mají pochopitelně otevřeno, vznikly tu diskotéky, všude hraje hudba, hoří ohně, griluje se, pije... Tak to jde celou noc a celé pondělí až do večera, teprve večer odjíždějí přeplněné lodi do Diega Suaréz (Antisiranany).
     Hned po příjezdu hledáme někoho, kdo by nás druhý den lodí zavezl do moře La Mer de Emeraudes. Na pláži jsou mračna lidí, ale přesto nám skoro hned tento výlet kdosi nabídl. Požadoval 45000 Ar za osobu, my chceme dát 35000 Ar, nakonec jsme se dohodli na 40000Ar.
     Pak už hledáme na pláži místo, kde se najíst. Roman zahýbá do jakési diskotéky, která ještě nefunguje, pochopitelně pár minut po našem příchodu spustili tak nahlas, že nebylo slyšet vlastního slova. Ostatní tam zůstávají, ale protože jsme šli jenom na večeři, vzal jsem si sebou kameru a teď, když se večeře změnila v celovečerní program, o ni mám strach a tak odcházím na hotel. Jizka zůstal i s batůžkem, ve kterém měl fotoaparát, ten mu zůstal, ale ukradli mu z batohu peníze, naštěstí tam neměl moc. V těchto situacích je nutno držet se zásady: brát si sebou jenom ty věci, o které si člověk může dovolit přijít.
     Ráno nás už snad o hodinu dříve u hotelu čeká loď, kolem osmé vyplouváme na moře. Napřed se ještě vracíme k betonovému molu, museli tam za nás zaplatit nějakou dač za návštěvu La Mer de Emeraudes. Pak už konečně vyplouváme na moře, teda je to zatím jenom v zálivu. Kousek jedeme s motorem, pak vytahují plachtu a s větrem v zádech plujeme k nějakých deset kilometrů vzdálenému ostrůvku. Ten má pěknou, čistou písečnou pláž, moře je mělké i velmi daleko od břehu, kde se nacházejí korály. Na ostrově stojí domky, ve kterých se můžeme ukrýt před sluncem, když už je ho moc a kde je kolem poledne podáván oběd.
     Na pláži zůstáváme skoro do čtyř hodin odpoledne, bylo tu možné se koupat, šnorklovat, procházet se po pláži, já jsem si nechal udělat masáž. Odpoledne nasedáme na loď a vracíme se do Rameny. Pláže jsou stále přeplněné, ale později během večeře pozorujeme přetížené loďky, jak odvážejí lidi do Diega Suarez. Po vodě je to blíže než autem – loď může plout přímo, kdežto auto musí objíždět záliv.
     Ráno nemůžeme Ramenu ani poznat – nikde nikdo, pláže jsou prázdné, jenom uklízejí nepořádek vzniklý v průběhu oslav Velikonoc. Tohoto klidu moc neužijeme, protože přijíždějí obědnaná auta (dvě menší, protože to velké má už jiný kšeft) a odjíždíme na letiště. Jedeme bez Miloše, protože ten tu zůstal o den déle a jel surfovat na pláž Sakalava.
     V Taně na letišti bereme dva taxíky, usmlouvali jsme je na 35000 Ar za auto a jedeme opět do hotelu Radama. Tentokrát jsme neměli rezervaci a tak nejlevnější pokoje už obsadil někdo jiný. Bereme tedy větší pokoje.
     Večeříme v restauraci Glacier, Jirka, který jediný mluví francouzsky, vyhazuje prostitutky, které nás začaly lepit s tím, že jsme se sem příšli najíst a ne balit holky.
     Ráno přemýšlíme, co s načatým dnem. Původně byl tento den na plánovaný na poznání Tany, královského paláce atd. a okolí, ale kromě mne a Jirky tu ostatní strávili už ten první den, kdy na nás čekali. Zašli jsme do nedalekého informačního centra, ale moc víc se tady toho dělat nedá. Do ZOO se nikomu nechtělo, uvažovali jsme o cestě na západ, kde má být podle průvodce pěkná sopečná krajina, ale na fotkách, co jsme viděli v infocentru, to nebylo nic moc. Lemurpark nás už nelákal, je taky dost daleko a tak jsme se nakonec jenom šli projít kolem jezera Anosy v centru Tany, uprostřed kterého stojí památník Malgašům padlým za první světové války.
     Roman nás odpoledne opouští, odlétá domů o den dříve, než my. Já s Jirkou se jdeme podívat na královnin palác Rova (Palais de la Reine), protože jsme tam ještě nebyli. V internetu jsem kdesi vyčetl chybnou informaci, že tam mají být k vidění sbírky různých artefaktů, ale nic tam není, palác v roce 1995 vyhořel, od té doby se opravuje a je to v současnosti prázdná betonová skořápka. Bude trvat ještě mnoho let, než se tam zase zřídí muzeum.

Rova	Rova
Kaple	Manjakamiadana
Hroby	Dělo

     Tono navštívil tržiště, které se táhne ulicemi v centru kolem Glacieru a nakoupil dvě olejomalby.
     Na západ slunce jsme domluvení, že se sejdeme na vyhlídce u paláce Rova, ale západ už pomalu končil a kluci ještě nepřijeli a tak jsme šli s Jirkou dolů, cestou jsme fotili červenou oblohu z několika dalších míst. S klukama jsme se minuli o půlhodinu, setkáváme se v hotelu a jdeme na večeři do pizerie, Tono s Milošem, který mezitím přijel, šli později do Glacieru.
     Ten muzikant Milošovi ty slíbené nahrávky přinesl, ale nebylo to nahrané tak, jak Miloš chtěl a tak to šli nahrávat znova. Pro nás ostatní je dopoledne dalšího dne ve znamení balení batohů, šli jsme se taky ještě podívat na tržiště. Krátce po poledni přijely objednané taxíky, cestou na letiště jsme se ještě zastavili na tržišti uměleckých předmětů, kde jsme nakoupili poslední dárky.
     Na letišti jsme zbytečně brzo zalezli do tranzitního protstoru s tím, že tam utratíme poslední ariary, ale k našemu nemilému překvapení tu berou jenom eura. V jednom krámku nám ale ariary vzali, pochopitelně za kurz výhodný pro ně.
     Lety do Evropy proběhly bez nějakých překvapení, letiště na Mauritiu praská ve švech, letadla z Mauritia do Paříže a z Paříže do Prahy byla nalpněná do posledního sedadla. Končí velikonoční týden...
     V Praze Jirka zjišťuje, že mu nepřitetěl batoh. Dodali mu ho až za týden.