---

---

     Snídáme v sedm a kolem deváté odjíždíme, čas si krátíme hraním petangu. Zastavujeme se v jedné vesnici na tržišti.
     Naše auto už na nás čekalo v místě, kde se na hlavní silnici č. 7 napojuje prašná cesta do Ardringitry, přesedáme a pokračujeme směrem na Isalo.

Tržiště

Bishops Hat

     Do Ranohira dojíždíme netradičně ještě za světla, ubytováváme se v hotelu Alice. Přístupová cesta k hotelu nebudila důvěru, ale přivítaly nás pěkné chaty kus za osadou Ranohira. Teplá voda ze slunečních kolektorů, elektřina je ale jenom pro svícení, v chatkách nejsou zásuvky. Nabíjení baterií je tedy možné jenom v recepci, respektive je zásuvka u umývadla společných sociálních zařízení. Voda v noci netekla.
     V podvečer se necháváme zavézt k Oknu – je to jediný skalní oblouk v Isalu, jezdí se sem obvykle na západ slunce. Jsme zklamaní – u Okna stojí velký autobus a hemží se tam dost otravní francouzští turisti – všichni si samozřejmě dělají ten druh fotek, kdy si stoupnou do okna a někdo je fotí, pochopitelně v protisvětle zapadajícího slunce, takže z těch fotek budou stejně mít kulové... Jedinou útěchou bylo, že nebylo co fotit, ten den byl západ slunce docela obyčejný.

Okno

Okno

     Abych nezapomněl, ti turisti sebou měli dokonce ochranku – dva samopalníky. Prý tu není bezpečno, okno je daleko od civilizace a tak tu před několika lety došlo k několika přepadením turistů.
     Cestou od Okna se necháváme vysadit ve městě, sedíme před jedním obchodem a pijeme levné chlazené pivo. V hotelu totiž mají jenom THB a tady je Castel, který je lepší. THB (Three horses beer) taky není v principu špatný, ale člověk musí mít štěstí – některé lahve chutnají hrozně. K pivu si dáváme zebu špízy (brochette), které kdosi griluje nedaleko na ulici. Vyjedli jsme mu celou zásobu, co měl připravenou na celý večer, myslím to bylo 35 jehel.
     Ráno se vydáváme na trek – autem jsme dojeli tak daleko, jak bylo možné a pak jsme vystoupali na náhorní plošinu. Tady se objevily nádherné fotogenické skály. Pak už více či méně po rovině jsme došli k jezírku Piscine naturel. To bylo z velké části zanesené pískem, který tam před čtrnácti dny spláchly přívaly vody při cyklónu.

Isalo	Isalo
Potok	Piscine naturel

     Sešli jsme až dolů k jezírku a kdo měl chuť, mohl se vykoupat. Pak už jsme se po náhorní planině vydali směrem k trase Namaze. Cestou jsme procházeli mezi nádherné vybarvenými a roztodivně tvarovanými skalami.
     Průvodce nám cestou ukázal pár zástupců hmyzí říše, našel několik strašilek, chameleona a pod kamenem objevil škorpiona. Viděli jsme několik trpasličích baobabů. Z okrajů náhorní plošiny se naskýtaly nádherné výhledy do nížiny.
     Bylo poměrně horko, ale nahoře na náhorní planině foukal osvěžující větřík. Došli jsme na skály, které se tyčí vysoko nad údolím, po jehož dně vede trasa Namaze. Právě v této oblasti byly skály, mezi kterými jsme procházeli, nejnádhernější. Když jsme začali sestupovat do údolí k trase Namaze, tak jsme se dostali do závětří a tam se teprve ukázalo, co je to horko.

Trpasličí baobab

Skály

     Dole v údolí je kemp, ve kterém je několik stolků s lavicemi a tam nám podávali objednané jídlo. Jako předkrm salát, pak pečená slepice s rýží a jako dezert banán s čokoládou.
     Ve stromech kolem kempu se pohybovali lemuři.
     Po té, co jsme se občerstvili, vydali jsme se proti proudu potoka k Blackpool a Bluepool. Jsou to jezírka, ve kterých se dá koupat. Šlo se chvílemi korytem potoka, jindy se pěšina vyšplhala vysoko do svahu. U mělkého Bluepoolu byla celá školní výprava, ale o sto metrů vzdálenějšího hlubokého Blackpoolu jsme byli sami a tak jsme si mohli nerušeně zaplavat.

Skála	Black pool
Namaze	Isalo

     Cestou zpátky k tábořišti jsme se ještě zastavili u nevelkého vodopádu, který je v boční roklině.
     Auto nás pak vyzvedlo na parkovišti na začátku treku Namaze, ale i tak jsme šli kus pěšky, protože tam byla cesta hodné rozbitá a náš Mercedes Vito není žádný terénní automobil.
     Večer jedeme já, Tono a Miloš ještě jednou k Oknu. Zase tam stál autobus s turisty, ale naštěstí ještě před západem slunce odjel, takže jsme měli možnost nerušeně prolézt celé okolí. Okno je mimochodem velmi pěkné i z druhé strany.
     Západ slunce tentokrát vybarvil oblohu slušně do červena, takže jsme udělali lepší záběry, než o den dříve. Miloš chtěl dělat zase noční časosběry, tak tam zůstal, já s Tonem jsme se nechali odvézt do města. Řidič z toho byl celý zelený strachy, že tam Miloš zůstává a že on má pro něj jet kdysi v noci, je to tady prý nebezpečná oblast, kde jsou přepadávána auta i turisti, ale Miloš měl vlastní hlavu. Nakonec tam zůstal dokonce celou noc, takže auto pro něj ráno muselo jet ještě jednou...
     Dopadlo to naštěstí dobře a tak máme možnost ráno vyrazit směrem na Tuleár. Pár kilometrů za Isalem se ale zastavujeme ve městě Ilakaka, kde se těží safíry. Věděli jsme, že je možné ty doly navštívit, v průvodci zmiňovali jednu prodejnu safírů, kde prohlídky organizují.
     Těžba safírů tu probíhá velmi primitivním způsobem. Zájemce o těžbu si musí koupit licenci. V první fázi kopou hluboké studny, odhadem necelý metr v průměru a hledají staré řečiště. Když ho najdou, tak najmou kopáče, kteří postupně vykopou obrovskou jámu s terasovitými stěnami, třicet i více metrů hlubokou. Vykopání takové těžební jámy prý trvá devět měsíců, tedy jednu sezónu. Teprve v této hloubce je staré řečiště, v němž začnou hledat smaragdy.
     V období dešťů se terasovité stěny částečně sesunou, takže na začátku nové sezóny (to jsme tam zrovna byli) se musí jáma opět prohlubovat... Majitel dolu tedy musí rok nebo dva financovat těžbu, než má naději, že najde nějaké smaragdy. Není divu, že mnoho jam je opuštěných, protože majitelé zkrachovali.

Ilakaka	Pradleny
Těžba safírů	Kopáči

     Takový kopáč prý pracuje osm hodin denně s polední přestávkou a za to dostane pět tisíc ariarů. Vypláceni jsou každý den večer, záleží na nich, jestli další den přijdou, nebo ne. V sezóně je v jednom dolu zaměstnáno i sto kopáčů.
     Ptali jsme se, jestli by se jim nevyplatilo nasadit techniku, například pásové dopravníky by neměly být až tak drahé, ale ruční kopání je prý nejlevnější varianta.
     Jirka volal na letiště a potvrzoval let. Zjistili jsme, že nám let přesunuli z devíti hodin večer na deset hodin dopoledne. To nám trochu zamíchalo karty – chtěli jsme ten den strávit na plážích Ifaty na sever od Tuleáru. Ale takto nocujeme v Tuleáru kousek od letiště v luxusním hotelu s bazénem. Stejně prý byly pláže v Ifaty před čtrnácti dny poničeny cyklónem, což vidíme i v Tuleáru – zajeli jsme autem na pláž u města a byla úplně zanesená smetím a řasami. Kdosi se nás tu snažil zkasírovat, chtěl jakýsi příspěvek na obnovu pláže, vrazili jsme mu pětitisícovku. S tím moc spokojený nebyl, ale více jsme mu nedali.
     Zajeli jsme k bankomatům a pak už nás ve městě nic nedrželo – vrátili jsme se do hotelu. Zaplavali jsme si v bazénu a na večeři jsme si dali pizzu.