Víza: Vízum pro vstup do Indonézie lze získat přímo na některých (všech?) mezinárodních letištích po příletu (stav 2011 a 2012). Ověřte si pro jistotu, zda tato možnost stále platí, použijte vyhledávání slova VoA na stránce http://indonesian-embassy.de/ (vyhledávací okénko je vlevo dole). VoA = Visa on Arrival. Na této stánce je uveden i seznam letišť a přístavů, kde se VoA dá získat.
My jsme vízum takto bez problémů získali, cena byla 25 dolarů, POZOR, možno platit pouze v dolarech nebo rupiích, neberou koruny a oficiálně ani Eura. V Jakartě Eura vlastně brali, ale v hrozném kurzu a asi jenom neoficiálně (možná soukromý kšeft pokladníka...) Údajně mohou chtít doložit, že máte dostatek finančních prostředků pro pobyt, po nás to nechtěli. Přepážky (u jedné se platí, u druhé získáte vízum) jsou přímo u vstupu do tranzitních prostor, ještě před pasovou kontrolou. Hledejte cedule Visa on Arrival (VoA). Pokud přepážky přehlédnete, nejhorší, co se může stát je, že dojdete až k pasové kontrole a budete se muset kus vrátit.

Zásuvky: po celou dobu pobytu na Sumatře, Jávě, Bali a Lomboku jsem se setkal s jediným typem zásuvek, a to s eurozásuvkou (zásuvka toho typu, co je používaná například v Německu). V průvodci jsem se dočetl, že používají ten typ zásuvek se skoro stejnou roztečí, ale tenčími kolíky, tak jsem si sebou vzal příslušný adaptér, ale takovou zásuvku jsem nikde neviděl.
Rozvody byly 220V 50 Hz. Často byla na pokoji jediná zásuvka, takže pokud potřebujete připojit více zařizení současně (nabíječky...), vemte si sebou rozdvojku.
V Indonésii jsem náhodou narazil v jednom obchodě na tzv. čerta (alespoň tak se tomu říkalo v mém dětství) – je to rozdvojka, která se zašroubuje místo žárovky. Hned jsem si ji koupil – u nás se už desítky let neprodává (nesmí – bezpečnost, nemá totiž zemnicí kolík a hlavně člověk snadno dostane ránu, když strčí prsty, kam nemá...), ale někdy se může hodit.

Kompatibilní jsou eurovidlice, které se často používají i u nás:



Pozor: staré české vidlice, které se bohužel stále prodávají, nelze použít.




Mobilní telefony: V Indonesii používají stejnou síť jako u nás, tedy GSM s pásmy 900/1800 MHz, takže postačuje běžný u nás používaný telefon. Roaming fungoval na všech ostrovech, signál byl prakticky všude. Z mé T-mobile Twist karty bylo nutné telefonovat pomocí zpětného volání, tedy se vytočilo *111*číslo# a po chvíli mi zazvonil telefon a byl spojen hovor. Příchozí hovory a SMS fungovaly normálně. O nutnosti tohoto postupu jsmem byl informován zprávou SMS od operátora.

Internet: V oblastech, kde jsme se pohybovali, byl až na vyjímky vždycky nějaký internet – buď přímo v hotelu, nebo v nějaké internetové kavárničce poblíž. Ceny byly rozumné – od 3000 Rp/30 minut, nejvíce jsem platil myslím 10000 Rp. Rychlosti byly vesměs v pořádku (tím myslím, že nebyl problém otevřít poštu, odpovědět na pár zpráv a zasurfovat).

Bankomaty: Pouze ve větších městech. Co jsem si všiml, logo Visa bylo na všech, ale ostatní druhy karet občas nebyly podporované. Maximální výběr v Jakartě v bankomatu na Jalan Jaksa byl jeden a půl milionu Rp, (to je půlcentimetrový svazek padesátitisícovek). Obdobné omezení bude pravděpodobně všude. Kurz byl rozumný, jak jsem zjistil po návratu – přepočítali mi to kurzem 8700 Rp/USD + ca 7 USD za použití bankomatu při výběru toho jeden a půl milionu, kdežto ve směnárnách v Indonésii nám dali něco málo přes 8000 Rp/USD. Tedy když se spočtou všechny poplatky, tak to vyjde zhruba nastejno. Jo a pozor ve směnárnách – některé mají vysoký směnárenský poplatek jako procenta z částky, takže vás nalákají na kurz 8400 a pak vám odečtou třeba 6 procent a je z toho 7900...
Možnost platit kartou byla spíše výjimka.

Peníze: Ve směnárnách nám obvykle dali stotisícovky, z bankomatů jsme dostávali padesátitisícovky. Tyto bankovky byly poměrně zachované, to se nedá říct o bankovkách nižších hodnot, které byly opravdu hodně opotřebované. Kovové mince se už skoro nepoužívají.
Dost se mi pletly desetitisícovky se stotisícovkami, mají podobnou barvu, ta hromada nul je pro našince nepřehledná a navíc ty desetitisícovky mají ve dvou odstínech.

Koupelny: V hotelích té cenové kategorie, které jsme používali (150.000 Rp – 400.000 Rp za pokoj a noc), byla teplá voda jenom někdy, občas nebyl ručník ani mýdlo. Záchody byly někdy turecké, někdy evropské. Sprcha byla jenom někdy, často byl k dispozici jenom šufánek na polévání. Taková tradiční indonéská koupelna se nazývá mandi. Umývadlo bylo v koupelnách jenom vyjímečně.

Toalety: v Indonésii se nazývají kamar kecil, doslova přeloženo malá místnost. Veřejné toalety (i na pumpách) jsou placené, cena je obvykle 1000 až 2000 Rp. Veřejné toalety jsou obvykle toho typu, kterému říkáme turecký. Před toaletami stává nějaká krabice (plechová, skleněná), do které se hážou peníze. Toaletní papír nečekejte, Indonésané ho nepoužívají, myjí si zadní partie levou rukou vodou. Splachuje se naběračkou vodou, která se nabírá z nějaké nádrže. V hotelích té cenové kategorie, které jsme používali (150.000 Rp a výše za pokoj a noc) toaletní papír většinou byl a byly obvykle vybaveny mísami evropského typu (ne vždy, co si vzpomínám tak v Jakartě byly turecké záchody, ale to bylo levné ubytování za 130.000 Rp.).

Hotely: Na pobřeží jsme brali klimatizované pokoje, ve vnitrozemí ve vyšší nadmořské výšce klimatizace není nutná. Hotely té cenové kategorie, které jsme používali, byly většinou bez snídaně. Snídaně byla někdy evropská (nějaký toustový chleba a marmeláda), jindy indonéská (rýže...), nebo volitelná. Pokud nebyla snídaně v hotelu, stačilo vyběhnout před hotel a zajít do nejbližší jídelny - mají otevřeno i ráno. Pokud jsme byli v oblasti, kde se vyskytovali komáři, vystříkali nám pokoje sprejem.

Voda: voda z kohoutků není oficielně pitná, balená voda je k dostání všude, cena za litr a půl se pohybovala od 2700 Rp do 7000 Rp, pouliční prodavači se ovšem snažili šroubovat cenu i nad 10.000 Rp. Obecně nejlevnější voda byla v supermarketech.

Pivo: nejvíce se prodává (asi jediná) místní značka: Bintang. Mně v celku chutnalo, ale já nejsem znalec piva. Ostatní se o něm vyjadřovali jako o břečce, já tvrdím že jsem už pil mnohem horší. Cena v supermarketech ca 22.000 Rp.
V supermarketech pivo obvykle měli, tam jsme občas viděli i dovozové značky, jako je například Heineken. Ne vždy mají pivo chlazené.
V restauracích byl s pivem občas problém, měli ho jenom někde a občas jenom malé zásoby (třeba jenom 5 flašek...). Pro místní je pivo moc drahé, takže kde nejsou davy turistů, nejde asi na odbyt. Cena ca 25-35.000Rp (v normálních jídelnách a hospůdkách, v luxusních restauracích jsme nebyli...). Co si vzpominám, nikde neměli pivo čepované, ale jenom lahváče. Mají vesměs zvyk nechávat prázdné láhve stát na stole, pokud je jich moc, donesou na ty lahve prázdnou bednu, kterou ale nechají stát poblíž. Předejde se tak problémům s dohadováním, kolik piv se má platit.
V muslimských neturistických oblastech (východní Sumatra) neměli pivo vůbec (pod značkouu Bintang tam prodávali sladkou limonádu, tak pozor, ať se nenachytáte, jako jednou my. Mysleli jsme, že kupujeme nealkoholické pivo a ona to byla malinovka...)

Jídlo: v jídelničkách „vyšší třidy“, tedy se stoly a židlemi, kterých je v Indonésii všude dostatek, dostanete jednoduché jídlo za 12-20.000 Rp. Dával jsem přednost jídlům, připravovaným na objednávku, protože co projde čerstvě tepelnou úpravou, má vyšší naději být zdravotně nezávadné. Z jídel na objednávku uvedu například nasi goreng (smažená rýže s něčím, to něco může být vejce, zelenina, kuřecí maso, plody moře, sojový párek...), mie goreng (smažené nudle podobné špagetám s něčím), bihung goreng (smažené vlasové nudle s něčím) nebo polévky (sop buntut = hovčzí maso s kostí v hovčzím vývaru se zeleninou = ca 20.000 Rp, soto ayam = kuřecí polévka se zeleninou = ca 7.000 Rp). Párkrát jsem měl opečené maso (kuřecí, vepřové, hovězí, játra...) na špejlích, indonézsky sate nebo satay, moc dobré.
Setkáte se i s hotovými jídly, ale smažená kuřecí stehna, tofu, ryby a podobně, vystavené na talířích v tom vedru kdo ví kolik hodin, ve mně nebudily důvěru.
Nouzovka: Skoro kdekoliv dostanete koupit instantní nudlovou polévku v plastovém kelímku, měl jsem ji k jídlu nejednou, dostanete ji například i na ferry. Cena kolem 10.000 Rp (není tak ostrá jako ty čínské prodávané u nás). Když spěcháte nebo jste někde, kde nevaří, přijde k chuti.
V supermarketech je široká nabídka sušenek, oplatků atd., najdete zde i všejijaké buchty plněné marmeládou nebo nutelou, cenová relace řekněme 5-20.000 Rp podle velikosti a druhu.
V turistických oblastech (konkrétně jih Bali) nám jídlo připadalo jako nevýrazně kořeněné, zřejmě ho přizpůsobili chutím turistů. V neturistických oblastech bylo jídlo kořeněné více, ale nikde to nebylo přehnané (to je ovšem můj osobní názor).

Káva: nejčastěji dostanete kávu s lógrem, co se jí u nás říká turecká (turek). Mléko do kávy je za příplatek. Někdy bylo možné dostat instantní Nescafe.