Zobrazit Google mapu ostrova Java 2 na celé obrazovce

19.1.2011

Balvan přinesený laharem

   Směřujeme k sopce Merapi. Zase projíždíme oblastmi zasaženými laharem. Čím blíže jsme byli k sopce, tím to bylo horší. Nakonec už dále nešlo jet, silnice už nebyla odklizená. Hodinku jsme pobyli v té měsíční krajině, stromy bez listí napovídaly, že tady bylo zřejmě špatně dvakrát – jednou tady prošel horký pyroklastický mrak, který všechno spálil a pak se ještě přivalil lahar... Někteří lidé tu prý paradoxně i zbohatli – na jejich pozemcích je teď sopečný písek a tak ho prodávají jako stavební materiál.

Lahar

Hudebník

   Zastavili jsme se v sultánově paláci, což je vlastně muzeum věnované 9. indonéskému sultánovi. Vcelku nuda. Odpoledne jsme se nechali odvézt na jižní pobřeží k moři. Velké vlny, které tady byly, jsou prý typické pro celé jižní pobřeží Jávy, tvrdil Indra. Bereme na vědomí a v další cestě na východ budeme pokračovat po severním pobřeží.

20.1.2011
   Krátce po sedmé hodině ráno jsme u letiště, přibíráme Soňu, která za námi přiletěla z Česka později, protože dříve nemohla. Vyrážíme zase na západ. Máme dnes před sebou krátkou cestu a tak se zastavujeme v Solo u tržnice, kde děláme hodinovou zastávku. Pak ještě zastavujeme u jednoho pěkného rýžového pole.
   Před polednem jsme u chrámu Candi Sukuh z 15. století, byl postaven ještě před příchodem Islámu do této oblasti. V tomto malém chrámu podle nějaké pověsti lze zjistit, jestli byla žena věrná. Pokud dokáže projít schodiště k chrámu, aniž by z ní spadl sarong, byla svému muži věrná. Jeden z reliéfů má znázorňovat výrobu legendárních krisů.

Chrám Candi Sukuh	Candi Sukuh, Garuda
Erotické detaily v Candi Sukuh	Erotické detaily v Candi Sukuh

   Po prohlídce chrámu následuje procházka k vodopádům Sewu. Je to dvě hodinky cesty, autobus nás čekal za vodopády.

Opice u Grojovan Sewu

Šlo se mezi poli, chvílemi do prudkého kopce, chvílemi z kopce. Bylo tu pěkně, něco jsme nafotili.
   U vodopádů byly spousty opic. Zaujala mne jedna, která si hrála se sepem zrcátka. Ne náhodou se říká "zvědavý jak opice".
   Nocujeme v Saranganu u jezera. Kolem jezera vede cesta, dá se obejít nebo objet na koni, ale prší. Večeříme v jídelně naproti hotelu, pivo nemají, tak ho Tono odkudsi dotáhl. Indra nám chtěl udělat radost a tak nám zorganizoval nějaký místní domácí alkohol. Nedalo se to ale pít.

21.1.2011
   Kluci už jsou asi znudění nicneděláním a tak po půlnoci vyrážejí na sopku Gudung Lawu. Má to být nějaké poutní místo, kam chodí lidi, aby byli osvíceni. Naděje na slušné počasí je mizivá a tušení nezklamalo – pršelo jim celou dobu, zezačátku byla tma a pak mlha. Ztráta času. Začali v 1830 metrech nad mořem, dolezli do 2900 a otočili to. Vrchol má mít 3265 metrů.

Terasovitá pole pod Saranganem

   V Saranganu u jezera bylo ráno docela slušně, vydal jsem se na procházku kolem jezera. Zjistil jsem, že to není jezero, ale umělá přehradní nádrž. Kousek za kratičkou hrází, která zahrazuje jenom úzkou průrvu, jsem si všiml pěšinky, která odbočovala za kopec. Pustil jsme se po ní a zavedla mě do údolí pod přehradou mezi terasovitá, docela pěkná pole. Chvíli jsem se mezi nimi procházel a fotil je. Škoda, že byl opar. Postupně klesaly i mračna, kolem deváté zahalily i jezero.
   Odjíždíme směrem k sopce Bromo, na jídlo se zastavujeme v Bangilu, nějak se nám tam dlouho nedařilo najít nějakou slušnou jídelnu.
   Ubytováváme se v jakési ubytovně, je tvořena jednou velkou místností, odkud se vchází do pěti samostatných pokojů s postelemi a koupelnami.

22.1.2011
   Vstáváme před čtvrtou hodinou ráno, abychom byli s rezervou před východem slunce na vyhlídce na kopci Penanjakan nad sopkou Bromo. Máme za tímto účelem objednané dvě terénní auta. Čekáme pět minut, deset minut... Něco po půl páté probudil Miloš majitele noclehárny a přiměl ho, aby sedl na motorku a jel pro auta. O pár minut později přijela, naštvaně nastupujeme a deset minut před pátou vyjíždíme.
   Kolem půl šesté dojíždíme na hranu kráteru Tengger, otevírá se pěkný výhled na soptící Bromo. Zrovna došlo k erupci, nad kráterem se vypíná majestátní sloup temného kouře. Východ slunce už je pryč, jsme tu odhadem pozdě o deset minut, ale necháváme si zastavit, protože máme strach, že než dojedeme na vyhlídku, bude po parádě úplně.

Erupce Mount Bromo

   Je to excelentní pohled. Kráter Bromo sice nebyl z tohoto místa vidět, ale sloup černého dýmu nešel přehlédnout. Tady jsme udělali ty nejhezčí snímky.
   Po pár minutách jsme pokračovali v cestě, po dvaceti minutách jsme dorazili na Penanjakan, vyběhli jsme na vyhlídku a ukázalo se, že naše obavy byly opodstatněné. Po většinu času je kaldera pod námi schovaná za mraky, takže chvílemi je vidět jenom nevýrazný kopec kouře z Broma, který vystupuje z bílého příkrovu. Zřejmě se mezitím erupční aktivita o něco snížila, nebo to taky možná dělá jiné světlo. V pozadí vykukuje z mraků špička sopky Semeru. Chvílemi se Mount Bromo trochu odkryje, ale optimální počasí není. Fotíme a filmujeme, nejsme tu úplně sami. Kromě pár turistů je tu i jakýsi tým s velkou kamerou, snažili jsme se jim nepřekážet, ale v jednu chvíli mě trochu zarazilo, že si postavili kameru za nás, jako bychom jim nevadili.

Mount Bromo

   Situace se objasnila o pár chvil později, kdy se u mne zastavil jeden člověk z toho týmu a představil se jako redaktor televize Al Jazeera a požádal mě o rozhovor. Prý tu natáčejí pořad o lidech a sopkách, vyptával se, co tam děláme, jestli se nebojíme. Prý vypadám docela seriózně na to, že mě potkal zrovna na tomto místě. Svou lámanou angličtinou jsem mu vysvětlil, že tudy jenom projíždíme na své cestě po Jávě a že si se mnou při mé angličtině moc nepokecá... Ptal jsem se Petry, jestli nu nechce něco říct, nechtěla, tak nakonec ulovili Miloše.

Mount Bromo v mracích, v pozadí Mount Semeru

   V jedné jídelničce u vyhlídky si dáváme kafe a polévku, snažím se natočit zvuky od sopky, ale jsou hodně slabé. Jdeme k autu. Teď máme v plánu sjet dolů do kaldery Tengger, ja jejímž dně je sopka Bromo do místa zvaného Sand ocean, kde mají být pěkné písečné duny. Místo to ho prý jedeme zpátky do ubytování, prý Mount Bromo soptí. Začali jsme protestovat, že tohle jsme si nedomluvili, na co jsme měli terénní auta, když na vyhlídku vede pěkná asfaltová cesta... Mělo to za následek, že se do kráteru jelo. Dojeli jsme ale ne k písečným dunám, ale přímo k hinduistickému chrámu Luhur Potem u Broma. Tak teda odtud byl pohled na kouř vystupující z Mount Bromo opravdu majestátní. Okouzlené jsme zamířili přímo k sopce. Řidiči na nás začali volat, kam jdeme, že je to nebezpečné, odpověděli jsme, že jdeme jenom k chrámu. To je uklidnilo.

Erupce Mount Bromo

   Miloš se podíval na sopku a prohlásil, že jde nahoru. To samé jsem řekl i já, ale když jsme přišli blíže a viděli šutráky, které vystřelovaly z kráteru a dopadaly na svahy kráteru, nějak nás to přešlo. Miloš se podíval na vedlejší sopku Batok, zamumlal, že nejlepší fotky sopky jsou stejně z vedlejší sopky a pustil se do výstupu na Batok. Já jsem napřed filmoval od chrámu Luhur Potem, pak jsem se posunul kousek na svah Batoku, ale to už jsem byl moc blízko, sopka se už nevešla do objektivu. V jednu chvíli jsem si všiml balvanu, který vystřelil z kráteru a namířil jsem na něj kameru. Když jsem se později díval na ten záznam, změřil jsem, že kámen od okamžiku, kdy byl v nejvyšším místě, do dopadu letěl více než pět vteřin, z toho mi vyšla výpočtem výška přes sto dvacet metrů. Díval jsem se na to ze vzdálenosti odhadem kilometr, takže to musel být šutr jak auto.

Společná fotka s Mount Bromo na pozadí

   Řidiči byli nervózní, troubili na nás, tak jsme se postupně pomalu vrátili k autům. Udělali jsme si ještě společnou fotku s Bromem na pozadí a teprve pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Sand oceán jsme neviděli, ale to asi nikomu nevadilo – toto rozhodně nebylo zabité dopoledne.

---

S odstupem času:
   Jak jsme si domysleli a a podle toho, co jsem našel na internetu, takto soptící Bromo není rozhodně vidět každý den, byli jsme tam naopak v době zvýšené aktivity. Řidiči terénních aut nám asi nepřijeli proto, že se jim nechtělo jet k aktivní sopce, začala být takhle aktivní 21.1., my jsme tam byli 22.1. a od 23.1. její činnost opět klesala. O pár dní později se zase probudila, kvůli Bromu bylo den zavřené letiště v Denpasaru, ještě den před naším odletem (29.1.2011) zrušili 13 letů do Austrálie.
   Ptali jsme se Indry, proč nás nezavezl na vyhlídku Penanjakan on, ale prý tam nesmí, je to zřejmě nějaká místní regulace, aby měli místní lidi práci. (Dolů do kráteru vede rozbitá a příliš strmá cesta, tam je to jasné.)

---

Lodě v přístavu

   Odpoledne odjíždíme, podél severního pobřeží Jávy směřujeme na západ. Děláme zastávku na pláži na kouplání a pak odbočujeme do vnitrozemí. Čtyři hodiny pomalu stoupáme po příšerné cestě, chvílemi má auto problémy, nechce táhnout. Ve dvou nejstrmějších úsecích vystupujeme a jdeme pěšky. Je to příjemná procházka, není horko a k kolem cesty je nádherná džungle.
   Za tmy dojíždíme k továrně na zpracování kávy ve vesnici Sempol. V bývalém sídle plantážníků je dnes hotel, je vidět, že býval velmi pěkný, ale už má svá nejlepší léta za sebou. Nikdo neinvestoval do údržby a tak je vybavení v dost dezolátním stavu. Tomu ale odpovídá i cena noclehu – nějakých 200.000 Rp za pokoj (bazén, snídaně a teplá voda) není zas až tak moc.

23.1.2011
   V v sedm odjíždíme pod sopku Ijen (Kawah Ijen), platím za všechny vstupné do parku. Taky tu chtějí poplatek za kamery.

Nosič síry u sopky Kawah Ijen

   Tato sopka je zajímavá tím, že se v kráteru těží síra. Těžba není automatizovaná, ale síru z kráteru vynášejí a snášejí pod kráter nosiči v koších. Už cestou nahoru jsme míjeli koše, které ležely u cesty. Vrtalo nám hlavou, proč tam jsou, to se vysvětlilo tím, že většina nosičů nosí dvě dávky síry najednou. Snesou o kus jednu várku, odloží ji, pak bez zátěže vyjdou o kus nahoru, kde mají druhou várku. Cestou do kopce bez zátěže si odpočinou a pak snášejí tu druhou várku. Tímto způsobem prý někteří nosiči udělají za den dvě cesty, takže snesou až čtyři dávky. V každé dávce snášejí kolem osmdesáti kilo síry, někdo více, někdo méně. Jsou placení od kila, dostávali v době naší návštěvy 625 Rp/kg. Pracují obvykle ve dvojicích, jeden vynáší síru zespoda z kráteru nahoru na hranu kráterového valu a ten druhý pak síru snáší dolů.

Žluté peklo...

...na dně kráteru

   Nosiči neměli námitky proti focení, chtěli ale peníze, nebo alespoň cigarety nebo sladkosti. Snažili se nám prodat i kousky síry.

Nosiči síry u sopky Kawah Ijen váží koše se sírou

   Vyšli jsme na hranu kráterového valu, Miloš s Tonem sestoupili i dolů na místo, kde probíhala těžba. Ostatní jsme se spokojili s procházkou po okraji kráteru, odkud byl pěkný výhled na jezero v kráteru.
   Cestou dolů jsme se zastavili u místa, kde nosiči síru vážili. Dole pod kopcem, kde síru nakládali na náklaďák, vážili koše ještě jednou.
   Na autě ušel ze zadního kola vzduch, tak jsme se museli stavit v dílně. Guma nebyla proražená, jenom nějaký kámen odtlačil gumu z ráfku, takže nakonec stačilo, gumu dofouknout.
   Na odpoledne jsme si naplánovali koupání v termálních pramenech nedaleko hotelu a tak nás Indra odvezl od Ijenu zpátky k hotelu k pramenům. Den předtím se nás snažil přesvědčit, abychom se napřed vykoupali a pak lezli na sopku, on by ušetřil pěkných pár kilometrů po katastrofálních cestách, ale jeho návrh neprošel.

Potvrzení pro nosiče

   Vykoupali jsme se, měli tam dva maličké bazénky, a pak jsme podruhé projeli kolem Ijenu a sjeli jsme po jižním úbočí sopky, opět po velmi špatné cestě na pobřeží a po pár kilometrech jsme dojeli k zastávce ferry, kterou jsme odpluli na Bali. Trajekt byl malý a špinavý, ale jeli jsme jenom tři čtvrtě hodiny a tak se to dalo vydržet.
   Na Bali jsme přejeli na severní pobřeží do oblasti Mathari beach, kde jsme si našli ubytování ve dvou homestay, vzdálených od sebe pár set metrů.