Že bychom mohli jet do Indonésie, napadlo Miloše asi před rokem. Rozeslal mail svým známým a pár se nás ozvalo. Na podzim jsme si zařídili přes Airpro letenky, ty jsme v polovině listopadu zaplatili a pak bylo dlouho ticho.
   V půlce listopadu problikly v televizních novinách zprávy o nějaké aktivní sopce, tenkrát jsem to ani nezaznamenal, byla to asi Merapi na střední Jávě.
   Z kamarádů z minulých cest se Roman pořád nemohl rozhodnout, respektive ho nepustila manželka. Jirka tvrdil, že nemůže, prý „Děkuje a odchází“ a nechce se dostat do situace, kdy by se neměl kam vrátit. Sice jsem mu naznačoval, že má vzít výpověď zpátky a zařídit si na leden dovolenou, ale na to mi neskočil. Ono se mu do toho taky navíc zapletly nějaké rodinné komplikace.
   V půlce prosince jsem začal být nervózní, letenky stále nikde a pořád nebyla oznámena ani přibližná náplň pobytu. Miloš na dotaz na letenky odepsal „nemam. letenku si vytiskni a je to. M“. No jo, ale jak vytisknout něco, co není k dispozici, už neporadil (mimochodem kecal, měl letenky v mailu). Na dotaz o náplni cesty zřejmě uvalil embargo mlčení – prostě ho ignoroval.
   S elektronickou letenkou problém nebyl, tu jsem si vyžádal z Airpro a přišla obratem mailem, ale na dotazy známých, kam že to vlastně mířím, jsem pořád musel odpovídat, že nevím.
   Nakoupil jsem v knihkupectví v Hranicích, kde jsem trávil období mezi Vánocemi a Novým rokem, co se dalo – tedy směšně malý kapesní průvodce Bedekr a jeden cestopis o cestě po indonéských ostrovech na kolech. Teoreticky jsem měl dost času, ale bušil jsem celé dny do počítače program na animaci tras do mapy, abych mohl ve filmu z cesty ukázat, kudy jsme jezdili a to mi zabralo tolik času, že jsem nějaké vážnější studování cesty odstavil na vedlejší kolej a nakoupené knihy ležely na stole nepřečtené...
   Týden před odjezdem jsem ze štosů katalogů různých cestovních kanceláří, které se mi doma válí, vyhrabal ty, které mají v programu Indonésii a začal tak po kouscích získávat první obraz o zemi. Začal jsem taky na internetu hledat cestopisy.
   Tři dny před odjezdem jsem začal dávat na hromadu věci, které bych měl vzít sebou. Já toho sebou tradičně vozím možná až příliš moc, spoustu věcí přivážím zpátky bez použití, ale zase mi skoro nikdy nic nechybí. Tentokrát je to o to složitější, že nevím, do čeho jdu, tak balím všechno od šnorklu až po vysoké boty, karimatku, spacák i moskytiéru, o které jsem z cestopisů nabyl dojmu, že bude potřeba.
   Ve vlaku vytahuji jeden cestopis z internetu, který jsem si vytiskl, a dávám se do čtení. Vyrušuje mě telefon, už zase otravuje jakási ženská ze spořitelny s nabídkou nových produktů. Odpálkoval jsem ji, že na ni nemám čas a na dotaz, kdy budu mít čas jsem jí škodolibě řekl, že možná někdy v únoru... Znovu jsem se ponořil do čtení.
   Na letišti jsem zbytečně brzo, skoro tři hodiny před odletem, ale to je schválně, vlak mohl mít zpoždění. Náš let už ale odbavovali, tak jsem se zbavil batohu a sedl jsem si do restaurace na dohled od naší přepážky. Po necelé půlhodině jsem zahlédl Tona Fialu a pak už se postupně trousili i ostatní.
   Letěli jsme přes Amsterdam, to značí napřed jsme se od Indonésie dvě hodiny vzdalovali a teprve dálkový let z Amsterdamu do Jakarty měl ten správný směr. Letadlo bylo narvané do posledního místa, na to doplatil Miloš – palubní personál si ho vyhlédl, pravděpodobně podle drobné postavy nebo ošuntělého vzhledu a místo na sedadlo, které měl na palubní vstupence, ho posadili mezi dva tlouštíky, kteří přetékali ze svých sedaček na všechny strany, tedy i na Milošovu sedačku a to tak moc, že se tam nedalo pořádně sedět. Miloš tu sedačku odmítl, žádal jiné místo, ale nebylo mu to nic platné – v letadle nebylo jiné místo. Většinu času proseděl na sedačce pro posádku.
   Nabídka filmů v letadle byla bohatá, ale z mého hlediska zcela k ničemu – ty desítky filmů byly ve všech možných řečech, včetně francouzštiny, čínštiny a korejštiny, ale v mně vyhovující němčině ani jeden. Vím že Holanďané nemají Němce v lásce, ale tímhle mě štvou a příště už s nimi pokud možno nepoletím.
   Mezipřistání v Kuala Lumpur byla vítaná příležitost k protáhnutí nohou, museli jsme vystoupit z letadla a chvíli strávit v tranzitním prostoru. Do letadla už nás nastupuje méně – pro mnohé cestující byl Kuala Lumpur cílovou destinací.
   Po dalších dvou hodinách letu konečně přistáváme v Jakartě. Kdo měl vízum z ambasády, mohl jít přímo k pasové kontrole. Kdo ne, koupil si vízum na místě za pětadvacet dolarů.

---

Poznámka: Visa on Arrival (Visum při příletu)
   V letadle jsme dostali imigrační kartu. Tu jsme vyplnili. U východu z koridoru od příletu letadel, ještě před imigrační kontrolou, se nachází pokladna, kde stačí zaplatit 25 dolarů a dostanete visum. S tím potom jdete k některému z vedlejších okýnek, tam odevzdáte pas, visum, imigrační kartu a zpáteční letenku(fotka, o které se všude zmiňují, ani nějaký zvláštní formulář nebyly v Jakartě nutné), u okýnka vám to zpracují a nalepí visum do pasu. Pak jdete k normální imigrační kontrole, ale protože imigrační kartu máte už zpracovanou, tady víceméně už jenom projdete.
   Suma sumárum – pro ambasádu musíte vyplňovat byrokratický formulář a stojí to více peněz, na místě je to jednodušší a levnější.

---

   Vyzvedáváme si z beltu zavazadla, naštěstí doletěla všem v pořádku a po průchodu celní kontrolou se ocitáme v davu Indonésanů, kteří nám jeden vedle druhého nabízejí ubytování nebo transport. Mávají na nás z okýnek směnáren, mají tam vypsaný kurz přes 9000 Rp/dolar, jenom jsem si nevšiml, jestli od toho neodpočítávají směnárenský poplatek. Nikdo z nás tu neměnil.
   Vzali jsme si dvě velká auta po pěti dolarech na osobu, do každého jsme nasedli čtyři a nechali se odvézt na ulici Jalan Jaksa. Jeli jsme po placené dálnici, ta byla nádherně volná, souběžně vedoucí cesta byla totálně ucpaná. Všiml jsem si, že řidiči platili 21500 Rp za auto, tedy skoro dva a půl dolaru.

Ulice Jalan Jaksa

   Jalan Jaksa je taková cestovatelská ulice, je na ní několik cestovních kanceláří, hotelů a mnoho restaurací. V prvním hotelu, kde jsme hledali ubytování, se nám nelíbily pokoje, zkoušíme hotel ve vedlejší uličce, tady to Petra schválila. Pokoje jsou prý stejně špinavé, jako v prvním hotelu, ale prý mají alespoň na pokojích hezké skříně. Ach jo.
   Ubytováváme se za 130.000 Rp za pokoj, pokoje mají klimatizaci a koupelny. V některých je sprcha, v některých jenom šufánek na polévání vodou (indonéská koupelna se nazývá mandi, toaleta je kamar kecil, doslova přeloženo malá místnost). Teplá voda není nikde.

Mandi, šufánek slouží k mytí i splachování

   Hledáme směnárnu, ptáme se jakéhosi muže, který šel okolo. Ochotně nás vede ke směnárně v jakési bance, ale ta je už zavřená. Mění nám nějaké peníze, alespoň to, co má u sebe. Večer je ještě mladý a tak jsi jdeme sednout do jedné restaurace. Dáváme si večeři a taky pivo, které tady stojí 30.000 Rp. Abychom měli na zaplacení vytahuji z bankomatu, který je přímo přes ulici od hospůdky, jeden a půl milionu rupií (více naráz nejde). Jak snadno se tu člověk stane milionářem, jsou to necelé tří tisíce korun. Z těchto peněz pak platím i pokoje.
   V hospůdce začíná hrát živá hudba, rázem není slyšet vlastního slova. Stěhujeme se do vedlejšího lokálu.
   V noci byla průtrž mračen. To je asi normální – je tu období dešťů.

12.1.2011
   Sem směřují naše kroky i ráno, když jdeme snídat. Dávám si nasi goreng, rýži oprančenou na pánvi, smíchanou se zeleninou, kuřecím masem a s vajíčkem. Káva mě zklamala – v Indonésii podávají kávu, které u nás říkáme turecká, tedy s lógrem na dně. Je vidět, že tady mají rádi sladké – tak veliké pytlíky s cukrem jsem ještě neviděl.
   Většina ostatních si šla vyměnit peníze do už otevřené směnárny, aby mi mohli zaplatit dluhy a abych je mohl obrat o zálohu na společné fondy – to mají za to, že ze mě udělali správce společné kasy, ze které se budou platit společné výdaje. Vybírám pro začátek od každého půl milionu.
   Minula devátá hodina, domluvený minibus nikde. Půl desáté, deset, půl jedenácté. Pořád nic.
   Poptáváme se na ulici, ale tady nám mohou nabídnout jenom velká osobní auta, která mají vzadu dvě řady sedaček, vůz za 70 dolarů na den, PHM, ubytování a stravu řidičů bychom museli platit. To bychom museli vzít dvě auta. Sice nám tvrdí, že když si sedneme dozadu čtyři a dáme zavazadla na střechu, že se tam vlezeme, ale o takovém nesmyslu ani neuvažujeme, budeme cestovat na dlouhé vzdálenosti a chceme si dovolené užít a ne šetřit za každou cenu.
   Ve dvou autech bychom zase nebyli pohromadě, auta by na sebe musela čekat, špatně bychom se domlouvali...
   V jedenáct jsme vtrhli do jedné cestovní kanceláře, ptáme se na minibus a prý žádný problém. Oznamujeme jim naše představy, kam zhruba chceme jet a dostáváme nabídku: 1.400.000 Rp na den, PHM, trajekty strava a ubytování řidičů v ceně. Snažíme se smlouvat, to se nám moc nedaří, dávají nám alespoň lepší kurz na výměnu dolarů, než mají vyvěšený. Bereme bus na deset dní s možností prodloužení. Řidič prý neumí anglicky. Bude sranda.
   Autobus má přijet za jeden a půl hodiny, stanovujeme tedy odjezd na dvě hodiny odpoledne. Odhlašujeme se z hotelu, bágly si dáváme do cestovky na hromadu a jdeme na oběd. Ten se nám trochu protáhl, protože po obědě (tuším jsem si dal pro změnu mie goreng, tedy vařené nudle osmažené na pánvi, asi zeleninou a vajíčkem, už si nevzpomínám, ale bylo to po celou dobu pobytu stejné...) si bylo nutné vychutnat chlazený Bintang.
   Do cestovky přicházíme o deset minut později, než jsme měli ale hopla, autobus tam není. Prý je na cestě, trčí někde v zácpě. Tak se otáčíme a jdeme si zase sednout do restaurace.
   Po půlhodině se jdeme zase zeptat, autobus tam není, ale máme být klidní, je na cestě. Po další půlhodině je situace stejná. Ženská z cestovky někam volá a ubezpečuje nás, že je autobus na cestě.

Plný hotel

   Zkrátím to. Když autobus nepřijel ani v půl šesté, odložili jsme odjezd na další den ráno (i kdyby nakrásně ještě přijel, stejně bychom už nikam daleko nedojeli...). Sháníme ubytování, tentokrát jsme rozestrkaní do tří různých hotelů, protože nikde neměli tolik volných pokojů.
   U večeře, už ani nevím jestli to byla rýže nebo nudle nebo nudlová polévka, jsme usoudili, že bychom měli udělat nějakou vycházku za poznáním, tak jsme zamířili k národnímu monumentu, což je moderní betonový pilíř uprostřed parku, na špici má pozlacený plamen.

Národní monument v Jakartě na ostrově Java

   Proplétali jsme se pěšky špatně osvětlenými uličkami, klopýtali jsme na rozbitých chodnících a snažili jsme se nespadnout do kanálů, které tu a tam zrádně zely bez poklopu nebo mříže uprostřed chodníku.
   Samotný monument byl pěkné nasvícený, park okolo byl ale rozkopaný a ne zrovna moc pěkně udržovaný. Muzeum pod monumentem už bylo zavřené a stejně bychom tam asi nešli.
   Na procházce jsme vlastně nebyli všichni, Miloš zůstal na Jalan Jaksa a věnoval se seznamování s místním obyvatelstvem (nebo jak to mám formulovat). Sblížil se tam zejména s jednou dívkou, které jsme začali říkat „proužkovaná“, protože měla proužkované šaty. Po pravdě řečeno, já jsem ji vůbec neviděl.



Zobrazit Google mapu cesty z Jakarty na Sumatru na celé obrazovce

13.1.2011
   V sedm cestou na snídani vidíme, že autobus už stojí před cestovkou, takže se po snídani nakládáme a krátce po osmé konečně vyrážíme na cestu, míříme na Sumatru. Nemáme žádný pevný plán, Lonely planet i Bedekr o jihovýchodní Sumatře moc nepíšou, zmiňuje se tam nějaké sloní safari, které nám může být ukradené. Chceme dojet do města Bandar Lampung, tam navštívit nějakou cestovní kancelář, poptat se, co je možné v místě vidět...

Místa k ležení s možností masáže

   Cesta ubíhala rychle, jeli jsme po dálnici. V jedenáct dopoledne jsme na palubě trajektu. Většina lidí z naší skupiny zůstala sedět na otevřené palubě, já s Igorem jsme zamířili do placených klimatizovaných prostor. Je tu jedna kabina s polstrovanými křesly nebo jiná s místy na ležení. Zvolili jsme tu druhou variantu. Hned nám tu nabízeli masáž nohou za 25.000 Rp, tak jsme si ji nechali udělat. V průběhu se k nám přidal ještě Milan. Příplatek za klimatizovanou kabinu byl víceméně symbolický – 8000 Rp.
   Další cesta už byla o dost zdlouhavější – už žádná dálnice, ale obyčejná klikatá cesta, navíc s velkým provozem náklaďáků.
   Kousek před Bandar Lampungem jsme se zastavili na koupání na nějaké pláži u moře.
   Klimatizace v autobusu nefunguje – fouká jenom neochlazený vzduch. Stěžujeme si telefonicky v cestovce, domlouváme výměnu autobusu.

Kupujeme jackfruit

   V Bandar Lampungu, kam jsme dojeli s menší zajížďkou, protože řidič někde minul správnou cestu, jsme poměrně rychle našli jakýsi hotel. Ubytovali jsme se a pak jsme se vydali do města. Úkolem číslo jedna bylo najíst se, pak najít tržnici a nakoupit si nějaké ovoce a taky najít cestovní kancelář, jejíž adresu jsme měli v Lonely planet.
   S restauracemi to bylo ve městě slabé – našli jsme jenom jednu pěknou, ostatní byly jenom špeluňky, kde se klečelo na podlaze a do toho se nám (nevím ani proč) nechtělo. V té jediné slušné restauraci měli mizerný výběr, pivo neměli, takže Tono hned vyběhl do supermarketu a něco donesl. To něco byl sice Bintang, ale nealkoholický s ovocnou příchutí. No jo, jsme v muslimském městě.
   Tržiště jsme našli poměrně snadno, nakoupili jsme většinou mandarinky. Zato s cestovkou jsme pohořeli – dvakrát jsme prošli ulici, kde měla být, vyptávali jsme se a nic... Cestou do hotelu jsme se zastavili v jedné kavárničce v pouičním provedení, ochutnali jsme tam indonéskou specialitu, kávu Luwak (kopi luwak). Má jít o kávová zrna, která sežere musang, což má být česky cibetka. V zažívacím traktu cibetky projdou zrna fermentací a následně jsou vyloučena v trusu, který je sbírán a pražen. V zajetí prý cibetky kávová zrna nežerou, takže umělý odchov prý nefunguje.
   Káva byla jemná, což o to, ale že by to byl nějaký zázrak, říct nemůžu. Taky je otázka, jestli to byla stoprocentní káva luwak, nebo jenom směs (a cena 20.000 Rp za šálek by odpovídala spíše levné směsi).

14.1. 2011

Sušení ryb

   Ráno jsme s tichým souhlasem všech označili návštěvu jihovýchodní Sumatry za omyl, nasedli jsme do autobusu a vydali se na zpáteční cestu na Jávu. Cesta proběhla bez událostí, které by stály za zaznamenání, jenom před opuštěním Sumatry jsme udělali zastávku v rybářském přístavu, kde jsme nafotili přístav, lodě, sušáky ryb a rybáře. Po cestě míjíme stánky s ovocem, u jednoho zastavujeme a kupujeme mimo jiné veliký jackfruit.
   Uvažujeme, co dále. Na jihozápadě Jávy, v oblasti Krakatoy, je nějaký ostrovní národní park. Uvažovali jsme, že tam pojedeme, ale podle průvodce tam pořádají třídenní program v ceně řádově stovek dolarů a tak tato myšlenka nezískala nějakou bouřlivou podporu. Miloš začal nahlas uvažovat, že by se domluvil s proužkovanou, aby si s námi udělala výlet. Umí prý velmi dobře anglicky, tak nám může překládat. Směřujeme tedy zpátky do Jakarty na Jalan Jaksa. Provoz ve městě je velký, na místo dojíždíme až v podvečer.
   U cestovky na nás čeká náhradní minibus, ale protože je už skoro šest večer a Miloš chce hledat proužkovanou, odsouváme odjezd na ráno.

Rybářské lodě v přístavu

   Ubytováváme se v hotelu, kde jsme spali už první noc.
   Miloš vyráží hledat proužkovanou, ostatní sedíme v restauraci a popíjíme Bintangy. To mě moc nebaví, tak to v devět balím a mířím na pokoj, ale pak si to rozmýšlím a courám se po okolí.
   Co jsem se ráno doslech, byly v hospodě večer nějaké problémy s placením, snažili se nám naúčtovat o dvacet piv více, než byla konzumace.