Na další cestě za poznáním jsme udělali příjemnou přestávku –
navštívili jsme krápníkovou podzemní jeskyni se sladkovodním jezerem – cenote.
Vstupné jsme neplatili. Mysleli jsme si, že je to díky tomu, že je neděle. Do jeskyně jsme sestupovali po těsném schodišti, pouze nedostatečně osvětleném několika svíčkami. V cenote byla ještě větší tma – tam blikalo jenom několik baterek. A tím se vysvětlilo neplacení vstupného – byl zrovna výpadek elektřiny. V téměř úplné tmě jsme se svlékli do plavek a ponořili se do osvěžující vody. Po nějaké době se rozsvítila světla a my jsme mohli obdivovat i krásu krápníkové výzdoby. Trochu jsem se ve vodě "zapomněl" a tak mi nezbyl čas vytáhnout stativ a udělat nějaký pořádný snímek. Zkusil jsem něco bliknout s bleskem, ale podle očekávání výsledek nestál za nic – ale konec konců krápníky jsou všude stejné…
Noc ve Valladolidu a v Cancůnu koupel v Karibském moři. V odpoledních hodinách jsme dorazili do Playa del Carmen. Pěkná, ale poněkud přelidněná pláž.
Miloš je zcela viditelně nervózní, nadává na telefonické spojení. V této oblasti prý zcela přečíslovali telefony a ani s pomocí informací není schopný se dovolat do Tulumu, kde jsme měli, jak jsme si odhlasovali, strávit další dvě noci. Zanechává nás plážovým radovánkám a odjíždí do Tulumu, aby ubytování zajistil osobně. Vrátil se až druhý den – ubytování na Silvestra a na Nový rok máme.
V Tulumu jsme měli zamluvené chatky přímo u moře –
chatky je poněkud přehnaný výraz, spíše to byly romantické dřevěné chatrče se střechou z bambusových listů a podlahu tvořil plážový písek. Pak je radost trochu zkalená – i když bylo ubytování zamluvené, odjelo málo lidí a tak je málo volných míst. Ale to nic nevadilo – přece si nenecháme zkazit radost na Silvestra. Správce kempu nám dal k dispozici na spaní svou recepci, kde se mohli vyspat dva lidé, Miloš s Katkou přespali v autě a já jsem si natáhl od správce půjčenou hamaku (houpací, nebo spíše spací síť) mezi dva stromy. Koneckonců byla tato noc krátká, seděli jsme dlouho do noci a tak trochu oslavovali příchod nového roku.
Druhý den se uvolnila další chatka a tím se ubytovací situace zlepšila.
Na dohled od pláže stála nádherná mayská pevnost Tulum, jediné známé mayské město s
přístavem. Bylo obydleno ještě v době příchodi Španělů v 16. století. Čekalo nás malé překvapení – Nový rok je v Mexiku
svátek a tak jsme opět ušetřili za vstupné. Jenom jsem byl asi trochu unavený po předešlé noci a tak jsem zapomněl před vstupem schovat kameru a nechal jsem ji volně viset na krku. A tak jsem za ni musel zaplatit. Budiž to mexické státní kase (nebo kam ty peníze jdou) přáno.
Odpoledne jsme si pronajali motorový člun a nechali jsme se zavézt ke korálovým útesům. Předešlý den jsem tam společně s Karlem doplaval, ale byla to docela makačka. Dnes jsme měli k dispozici šnorkly a ploutve a tak jsme se mohli pohodlně oddávat poznáváním podmořského světa.
Protože nás druhý den čekal velmi dlouhý přejezd a protože si Miloš pořád stěžoval, že v noci chrápu, rozhodl jsem se, že přespím na karimatce v písku, kde nikoho chrápáním budit nebudu.
Ráno jsme vyrazili v sedm hodin, abychom měli dost času na cestu a nemuseli příliš spěchat. Měli jsme trochu problémy najít čerpací stanici,
nějaký chlapík nám tvrdil, že za deset kilometrů jedna je. Když ale ani po dvaceti
kilometrech jsme žádnou nenašli a i mapa se vyjadřovala skepticky, museli jsme se vrátit do Tulumu a na poslední benzínové páry jsme dojeli k pumpě. Další cesta už probíhala bez problémů a tak jsme mohli cestou obdivovat ruiny Becanu, kde byly k vidění ruiny jednoho chrámu a jedna pyramida.
Návštěvu Palenque nám trochu zkomplikovala sama příroda – celé dopoledne propršelo. Asi to tady není nic neobvyklého – vždyť město bylo postaveno v tropických deštných lesích. A tak prohlídka na rozdíl od jiných se konala v pláštěnkách a s deštníky.
Ze stejného důvodu, tedy kvůli špatnému počasí, jsme se nekoupali v peřejích Agua Azul, které jsme si jenom obešli.
Město San Christobal de las Casas bylo další zastávkou na naší cestě. Nebyly zde žádné archeologické památky, ale je to pěkné koloniální město se silnou indiánskou populací. Zajímavý je pohled na městské domy a domky, které jsou seskupeny do pravoúhle se protínající sítě ulic. Skoro všechny jsou přízemní a střechy mají pokryty červenými pálenými taškami. Jsou postaveny do čtyřúhelníku a uprostřed je dvorek, pátio, mnohdy obklopený stinnými arkádami. Na ulici vedou obvykle masivní vrata a několik oken s mřížemi.
Je zde velké tržiště s ovocem a textilem. Koupil jsem zde nějaká ponča a tašky s indiánskými motivy,
Miloš zase koupil mimo jiné pražené kobylky a všem je nabízel. Musím se přiznat, že mi dost dlouho trvalo, než jsem se odhodlal dát jednu do úst. Chutnají jako oříšky nebo mandle, asi by byly ideální třeba jako příloha k vínu.
Ráno byla zima jak v psírně a ještě k tomu jsme měli smůlu – Miloš našel v kole auta zaražený hřebík a tak jsme se o hodinu zdrželi s odjezdem. Toho dne nás čekala sice nepříliš dlouhá etapa, která ale vedla hodně hornatým terénem. Cesty byly opět posety zpomalovacími retardéry, takže se nedalo jet rychle.
Zastavili jsme se v Chamule, což je indiánské město s vlastní samosprávou a unikátním poutním kostelem.
V interiéru byl bohužel zákaz fotografování a tak můžu jenom slovně popsat atmosféru, která zde panovala: stovky hořících svíček a vonných tyčinek v zešeřelém prostoru, sochy svatých v podání podle místního vkusu s klobouky a v pončích, na zemi vrstva sena, aby věřící neklečeli na tvrdé zemi… Každá z mnoha soch, oblečených podle místního zvyku do skutečného oblečení, stojí na samostatném podstavci nebo stolku. Mnoho soch má u pasu zavěšeny, nebo u nohou položeny fotografie věřících, aby si svatý prosebníky lépe zapamatoval.
Vlastí samospráva zahrnuje voleného náčelníka, radní a místní volenou policii. Funkce policistů jsou čestné a oni jsou na svou funkci – udržování pořádku – hrdí. Komunita obdělává pole náčelníka a radních. Náčelník má i rozhodovací pravomoci při sporech.
Udělali jsme ještě malou zastávku a absolvovali jsme výlet po řece Grijalva do kaňonu El Sumidero, který je se svými 1200 m nejhlubším kaňonem v Mexiku.
Další cesta se táhla jako by byla bez konce. Nekonečné množství zatáček, kopců, retardérů… Není divu, že jsme toho dne nedojeli do plánovaného cíle, do Tehunatepecu, ale že jsme si našli hotel už v Tepanatepecu.
V odpoledních hodinách následujícího dne jsme dojeli do Zipolite a věnovali se koupání v Tichém oceánu. Večer jsme poseděli při tequile a mezcalu.
Pro další dopoledne jsme si opět pronajali motorový člun a vydali jsme se šnorklovat, ale s Karibským mořem se zdejší zážitky nedají srovnávat. Cestou jsme za člunem táhli udice a
chytili jsme čtyři půlmetrové ryby, prý to byl nějaký druh tuňáka.
Nechali jsme si je připravit v jedné restauraci na pláži a zbytky jsme cestou krmili pelikány.
Oaxaca byla jedním z dalších měst, kde jsme nocovali. Zaujalo mě zejména tím, že místní obyvatelé se vyžívali ve výrobě a prodeji kostlivců – ze dřeva, z plechu, papíru, keramiky…
Posledním velkým archeologickým komplexem na naší cestě byl Monte Albán, ležící ve státě Oaxaca. Pak jsme ještě navštívili Santiago Matatlan s jeho tržištěm a malým archeologickým komplexem. Cestou jsme seještě zastavili v mezcalerii, kde se vyrábí jeden
ze zdejších typických alkoholických nápojů – mezcal a pak už jsme se vydali přes hory mezi kaktusovými poli
směrem k Mexico City. Cestou jsme viděli jednu pěknou erupci Popocatépetlu, ale byli jsme zrovna na dálnici a než jsme našli místo, kde by se dalo zastavit a přitom tam byl výhled na sopku, erupce skončila.
Volný den v Mexico City jsem věnoval prohlídce některých záležitostí, které jsem nestihl obejít na začátku cesty. Byl to kostel Iglesia de Jesús, kde je krypta s ostatky Hermána Cortéze. Krypta však není přístupná a je zde vidět jenom bronzovou tabuli s Cortézovým jménem a rokem narození a úmrtí a to hned vlevo vedle oltáře.
Další moje kroky směřovaly na náměstí Tří kultur, o kterém se průvodce Freytag & Berndt vyjadřuje jako o hlavní historické památce, fascinujícím místu, které dramaticky zobrazuje dějiny města. Pravda je však taková, že na tomto náměstí stojí železobetonová budova ministerstva zahraničí, vedle které jsou vykopané základy aztéckého tržiště a poblíž stojí kostel z
roku 1609. Celé náměstí je obklopeno moderní zástavbou. Ale nic "fascinujícího" jsem zde nenašel.
Před budovou Bellas Artes opět malý konflikt s hlídači – nesmí se prý zde používat stativ. Přitom je to veřejné prostranství. Návštěva vnitřku Metropolitní katedrály na Zócalu se obešla bez konfliktu. Templo Mayor, který se nachází v těsné blízkosti Zócala, jsem si prohlédl a nafilmoval zvenku, vstupenku jsem si nekupoval, nepovažoval jsem to za přínosné. Pak jsem ještě navštívil Národní palác, ve kterém se nacházejí malby
muralisty Diega Rivery. Večer jsem s
Milošem ještě jednou navštívil čtvrté patro grandhotelu Ciudad de Mexico, aby i on měl možnost nafotit spouštění vlajky.
Poslední den pobytu jsme věnovali návštěve Taxca,
malebného hornického něstečka, které je proslaveno prodejem stříbrných a zlatých šperků.
Zpáteční let přes Madrid a Vídeň proběhl bez potíží, v Madridu byla naše zavazadla v péči letecké společnosti a celníky ve Vídni nějaký let z Madridu nezajímal. A tak jenom čeští celníci kladli indiskrétní otázky…
A jak zakončit toto povídání? Snad takto:
Aúúú, zaskučel jsem, když jsem si před domem, kde bydlím, přicvakl prst do dveří taxíku…
