Aúúú, zaskučel jsem, když mi Miloš, naštěstí jenom zlehka, přicvakl prst dveřmi auta. Byli jsme zrovna v Mikulově na poslední pumpě před hranicemi a naším nejbližším cílem bylo letiště ve Vídni. Kalendář zrovna ukazoval
21. prosinec 2002 a my jsme měli namířeno do Mexika.
Airbus A320 společnosti Iberia nás odnesl do Madridu, kde se kroky naší skupinky rozdělily – pět nás odletělo do Mexika ještě ten samý den, zatímco zbývajících sedm přenocovalo v Madridu a pokračovalo v cestě až druhý den.
Dvanáctihodinový let na palubě do posledního místečka zaplněného Airbusu A340 nás celkem pohodlně přenesl do 8500 kilometrů vzdáleného, 2300 metrů nad mořem položeného, dvacetimilionového Mexico City.
Ještě v letadle jsme obdrželi dva formuláře – imigrační a celní a devizové prohlášení. Malé překvapení – celní a devizové prohlášení je pouze ve španělštině. Po chvilce zděšení jsme odhadli, že se nás ptají na naše nacionále, zda dovážíme více než 10 000 dolarů v hotovosti, omamné či psychotropní látky, živá zvířata nebo rostliny a potraviny. Na všechno jsme odpověděli, že ne. Přiznám se, že jsem se pod pro mne nesrozumitelným jazykem psaným formulářem podepisoval s lehkým mrazením v zádech. Po přistání a vyzvednutí zavazadel jsme procházeli celní kontrolou.
Každý musel zmáčknout jedno tlačítko.
Komu se rozsvítilo zelené světlo, mohl jít, po červeném světle následovala kontrola zavazadel.
Vše proběhlo hladce a kolem osmé hodiny ráno jsme vyrazili poznávat "krásy" a výhody zdejšího metra. I bez znalosti španělštiny jsme se bez problémů vyptali, kde je zastávka a po chvilce jsme si už v budce kupovali lístky. (2 pesos za osobu, zavazadla zdarma, lístek platí neomezeně dlouho i pro přestupy.
Do placených prostor se vstupuje přes turnikety, do kterých se musí zastrčit zakoupený lístek.) Pokud můžu posoudit, byli jsme v metru jediní turisté. Libovali jsme si, že je zde metro ideální dopravní prostředek. Pravou skutečnost
jsme však poznali později – v neděli ráno, kdy jsme s ním poprvé cestovali, bylo téměř prázdné, ale ve špičkách doslova praská ve švech, to bychom s našimi zavazadly asi moc nepochodili. I bez nich je umění nastoupit a vystoupit na dané stanici – dveře se nemilosrdně zavírají po 30 vteřinách a na nikoho se nečeká…
Po dvou úspěšných přestupech jsme vystoupili na Zócalu (hlavním náměstí) a bez problémů jsme našli předem zamluvený hotel, vzdálený pouhé dva bloky odtud.
Po ubytování jsme se opět metrem vydali do archeologického muzea, které se nachází v parku Chapultepec. Byla neděle a tak jsme ušetřili 35 pesos za vstupné (o nedělích a svátcích se vstupné do muzeí a archeologických památek neplatí, ale o to více tam je návštěvníků). Už předem jsme slyšeli, že je archeologické muzeum nádherné, a musím toto tvrzení potvrdit. Přesto, že návštěva muzeí mě obvykle příliš nebaví, tady jsem byl přímo unesený. Velkorysé řešení moderního objektu s 26 sály, promyšlené rozmístění exponátů, perfektní nasvícení… Dokonce byla možnost i fotografovat (bez blesku) nebo natáčet na videokameru (bez stativu, 30 pesos).
Poblíž muzea jsem měl možnost ještě obdivovat indiány,
voladores, kteří se zavěšeni za nohy za zvuků píšťaly spouštěli z vysokého stožáru.
Na blízkém kopci stojí zámek Chapultepec z roku 1785, původně měl sloužit jako víkendové sídlo pro španělského místokrále. Dnes je v něm umístěno muzeum mexických dějin se spoustou nádherných
exponátů a nástěnných maleb. Zároveň je odtud pěkný výhled na město.
Vrátil jsem se do historického centra města na Zócalo, kde bylo velmi živo. Konalo se tu něco, co bych nazval Vánočními trhy. Mimo jiné zde taky předváděli své tance indiáni, oblečení do pěkných kostýmů bohatě zdobených dlouhými pery. Když jsem uspokojil svou touhu po fotografování a filmování, řekl jsem si, že by neškodilo udělat pár záběrů náměstí a jemu vévodící Metropolitní katedrály z výšky. Vyhlédl jsem si jednu restauraci s otevřeným balkónem v nejvyšším patře grandhotelu Ciudad de Mexico v rohu náměstí a po chvíli jsem měl možnost udělat požadované záběry. Shodou okolností po chvíli začal slavnostní obřad spouštění obří státní vlajky, která až do té chvíle vlála na
vysokém stožáru uprostřed náměstí.
Na terase restaurace jsem vydržel až
do setmění a pak jsem udělal ještě několik nočních záběrů Zócala. Potom jsem se s pocitem dobře stráveného dne vrátil do našeho hotelu, kam později dorazila i druhá část naší výpravy.
Následující den jsme se vydali, tentokrát už autem, na návštěvu Teotihuacánu, který se nachází severně od hlavního města. Jeho osídlení se datuje od roku 1500 př.n.l., hlavní rozvoj nastal 200-600 n.l. a v době maximálního rozkvětu zde žilo až 200 000 obyvatel. V 8. století byl zničen požárem. Kdo byli jeho obyvatelé, není dodneška známo, ale právě tady se vyvinul kult
Quetzalcoatla, opeřeného hada, který hraje důležitou roli v aztécké, toltécké a pozdní mayské kultuře. Svůj obchodní, politický a náboženský vliv šířilo město daleko do střední Ameriky.
Po několikahodinové prohlídce, kterou jsme byli nadšeni, jsme se
cestou zpátky ještě zastavili u chrámu Panny Marie Guadalupské.
Je to nejposvátnější místo celého Mexika. Roku 1531 se na tomto místě zjevila Panna Marie indiánovi Juanovi Diegovi a předala mu plášť se svým obrazem. Tento plášť se teď vystavuje v nové katedrále z roku 1976, která pojme až deset tisíc věřících.
Původní katedrála ze 17. století, poznamenaná zubem času a
hlavně měkkým podložím, stojí v těsné blízkosti.
Naše další kroky mířily na tržiště, kde jsme nakoupili zejména ovoce. Byla zrovna hlavní sezóna mandarinek, čehož jsme samozřejmě využili, ale nepohrdli jsme ani jinými druhy ovoce, ananasy, avokádem, papájou a jinými, každý samozřejmě podle své chuti.
Ze 43. patra mrakodrapu Latinoamericana jsme se rozhlédli po v tu chvíli již zešeřelém městě a pak jsme zamířili do nedalekého hotelu. Cestou se část z nás zastavila v příjemně vypadající restauraci, která nás nalákala mimo jiné i tím, že nezela prázdnotou jako některé jiné restaurace, z čehož jsme usoudili, že poměr mezi cenou a kvalitou jídla bude zřejmě přijatelný. Očekávání bylo splněno. Objednal jsem si téměř nejdražší jídlo za 43 pesos (130 Kč), což bylo pět středně velkých kukuřičných placek (tortil) s různými náplněmi, což pro mě byl přímo kulinářský zážitek. Pouze jedna z tortil, plněná zřejmě omáčkou z opuncie (druh kaktusu), mě poněkud zaskočila nezvyklou chutí. Večer jsem ještě napsal několik pohlednic a pak už mě únava ze změny podnebí, nadmořské výšky, časového pásma a celodenního trmácení po městě zahnala do postele.
Na další den jsme už měli naplánované opuštění Mexiko City. Ráno jsem si ještě odskočil na poštu protože jenom tam je možno koupit známky (do Evropy 10,50 Pesos) poslat pohledy. Pak už jsme se vydali na cestu.
První malou zastávku jsme udělali u sochy T.G.Masaryka na stejnojmenném náměstíčku. Alespoň zvenku jsme si prohlédli Aztécký stadion a universitu a pak jsme už směřovali k plovoucím zahradám Xochimilco. Za dob Aztéků, kdy byl nedostatek
úrodné půdy, vymysleli indiáni plovoucí rákosové rohože s hlínou, na kterých
pěstovali potřebné plodiny. Dnes už zůstala z těchto plovoucích zahrad jenom soustava vodních kanálů, na kterých dnes jezdí čluny, které jsou poháněny obdobně jako benátské gondoly dlouhou tyčí odpichováním ode dna. Nevyužili jsme nabídku hudebníků, kteří nás chtěli, samozřejmě za úplatu, doprovodit při naší vyjížďce. Pouze na jednom člunu, který fungoval jako plovoucí obchod, jsem si koupil pivo.
Naši další cestu určovaly dvě sopky – Popocatépetl a Iztaccihuatl, nebo lépe řečeno Cortézovo sedlo
mezi nimi, kterým jsme měli v úmyslu projet. Cesta byla mizerná, špatně značená a navíc na každou chvíli jsme
nazazili na zpomalovací retardéry, topézy, přes které se nedalo jet jinak než krokem. Najet na ně v plné rychlosti by znamenalo pravděpodobně vážné poškození vozidla. Retardéry byly obvykle označeny varovnou dopravní značkou, ale nebyl výjimkou neoznačený topéz za zatáčkou…
Cestu pod sedlem uzavírala závora a vojenská hlídka se vyptávala, odkud a kam jedeme a zda snad nemáme v úmyslu lézt na Popocatépetl, což je zakázáno. Toto podezření jsme odmítli a pak jsme za netradičního hudebního doprovodu vánočních koled (byl zrovna Štědrý den) vyjeli do sedla. Tam jsme udělali krátkou zastávku tak akorát na několik fotek a pak už jsme po rozbité hliněné cestě začali sjíždět k Cholule, kde jsou k vidění zbytky největší mexické pyramidy. Je to ve skutečnosti jenom kopec na kraji města, na jehož vrcholu stojí kostel. Na náměstí jsme se zájmem sledovali procesí na oslavu Štědrého večera doprovázené ohňostrojem a pak jsme zamířili k malebnému koloniálnímu městu Puebla, pátému největšímu městu Mexika s jeden a půl miliónem obyvatel a automobilkou Volkswagen, kde jsme měli domluvený nocleh. Ráno jsme se rozprchli po městě, abychom do sebe natáhli něco ze
zdejší atmosféry a abychom se seznámili se zdejšími pamětihodnostmi. Kostel Santa Domingo
byl bohužel zavřený a tak jsme se "pokochali" alespoň Betlémem v životní velikosti. Tak zvaný marcipánový dům s fasádou tvořenou kachlemi a štukami byl už pěkně nasvícený ranním sluncem a v
katedrále na Zócalu už taky pulsoval život.
Z pahorku na okraji města jsme si ještě prohlédli městské panorama s Popocatépetlem na obzoru a pak už jsme se vydali na cestu.
Na dnešní den jsme měli naplánovaný nepříliš zajímavý přejezd do hlavního města státu Veracruz – Veracruz Llave, přístavního města založeného r. 1519 Cortézem. Putování jsme se pokusili zpestřit návštěvou muzea v Jalapě. Muzeum však bylo o prvním svátku vánočním zavřeno, takže jediným dalším kulturním vyžitím tohoto dne byla návštěva přístavu, mercada a krátké posezení v restauraci na Zócalu.
Nemá asi cenu detailně popisovat další cestu, jeli jsme kolem Mexického zálivu směrem k Yucatánskému poloostrovu, zastavili jsme se v továrně na doutníky a na náměstí v Santiago Tuxla jsme
měli možnost spatřit jednu z Olméckých hlav.
Nedaleko odtud jsou vodopády Eyipantla, které jsme si také prohlédli. Ve Villahermose jsme přenocovali a ráno jsme navštívili muzeum v přírodě La Venta, kde jsou archeologické nálezy předváděny v tropickém parku. Mimo jiné jsou zde další Olmécké hlavy. Noc v Campeche a hurááá – konečně jsme na Yucatánském poloostrově.
Ten nás přivítal nevelkým, ale o to krásnějším komplexem Kabah. Jsou zde dva paláce – Palác masek, jehož čelní stěna je tvořena téměř třemi sty kamennými maskami mayského boha deště a plodnosti Chaca a Chrám sloupů, které jsou příkladem stylu puuc.
Nedaleko od Kabahu je daleko větší a známější komplex Uxmal. Několik hodin jsme věnovali prohlídce rozsáhlého komplexu. Kouzelníkova pyramida z 6. až 9. století n.l., která při své výšce 28 metrů dominuje celému okolí, se liší od jiných staromexických pyramid svým oválným půdorysem. Byla pětkrát přestavována, pokaždé byla o něco vyšší. Královský palác zase udivuje složitostí své
výzdoby v
puuckém stylu.
Po přenocování v Meridě jsme se vrhli na další skvost mayské architektury – na Cichén Itzá. Byla zrovna neděle, takže nebylo nutno platit vstupné, ale o to více turistů se sem nahrnulo. Právě tady se totiž díky vysokému vstupnému (85 pesos) dá nedělní návštěvou dost ušetřit. Prohlídce města jsme věnovali několik hodin, přičemž v poslední hodině jsem si vystál frontu, abych se dostal do nitra Kukulkánovy pyramidy, kde se nachází červený jaguáří trůn a socha Chac Moola.
